ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.503.2005.1
sp. zn. 32 Odo 503/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobce Ing. L. V., podnikatele, proti žalované K., p., a.s., o zaplacení částky 1 693 550,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 97/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2004, č.j. 9 Cmo 309/2004-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 16. dubna 2003, č.j. 37 Cm 97/2001-129, jímž Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu o zaplacení částky 1 693 550,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků (první věta výroku). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhá věta výroku).
Podle obsahu spisu se žalobce podanou žalobou domáhal úhrady nevyplaceného pojistného plnění jako reparace škody vzniklé pojistnou událostí vymezenou v pojistné smlouvě uzavřené mezi žalobcem jako pojištěným a žalovanou jako pojistitelem. O uzavření této smlouvy zakládající pojištění hospodářských zvířat ve vlastnictví žalobce pro případ jejich uhynutí nebo utracení nebylo mezi účastníky sporu, zpochybňováno nebylo v řízení ani skutkové zjištění soudu prvního stupně o tom, že v době trvání pojistného vztahu došlo k likvidaci stáda pojištěných zvířat.
Odvolací soud, vycházeje z ustanovení §797 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2004 (dále též jen „obč. zák.“), považoval v souzené věci za rozhodné, zda prokázané skutkové okolnosti, za nichž došlo k likvidaci pojištěných zvířat (prasat) jejich porážkou na jatkách, svědčí ve prospěch povinnosti žalované poskytnout žalobci pojistné plnění, tedy ve prospěch existence pojistné události. Za takovou pojistnou událost je třeba podle odůvodnění rozsudku ve smyslu příslušných smluvních ujednání (ve znění pojistných podmínek) považovat nahodilou škodní událost způsobenou uhynutím nebo utracením pojištěných hospodářských zvířat nařízeného podle předpisů o veterinární péči, k němuž došlo z důvodu onemocnění nákazou vyjmenovanou v pojistné smlouvě, přičemž pojištění se dále vztahuje i na utracení nebo poražení pojištěných zvířat nařízeného orgánem veterinární péče ve vyhlášeném ohnisku nákazy z důvodu jejího zdolávání, a podle smlouvy lze pro účely pojištění za nákazu považovat mimo jiné sípavku prasat s klinickými příznaky této nákazy. Za uvedené situace je podle odvolacího soudu výplata pojistného plnění podmíněna tím, že žalobce prokáže utracení pojištěných zvířat s klinickými příznaky sípavky. Takový důkaz však v řízení nebyl předložen a ve smyslu smluvních ujednání nelze za něj považovat listiny, které odvolací soud v odůvodnění rozsudku vyjmenovává a u nichž jednotlivě konkrétně zdůvodňuje, proč tomu tak je. Za tohoto stavu dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci žalobní nárok nevznikl, neboť neprokázal vznik pojistné události (ve smyslu předpokladů vymezených pojistnou smlouvou) jako rozhodnou skutečnost pro vznik práva na pojistné plnění. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, aniž se již zabýval přezkoumáním správnosti závěru soudu prvního stupně týkajícího se hodnocení obrany žalované založené na tvrzení zakládajícím výluku z pojištění, příp. tvrzení okolností, za nichž právo na pojistné plnění nevzniká či je dáno oprávnění žalované (jako pojistitele) pojistné plnění snížit.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a pro postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Vadu řízení spatřuje dovolatel v porušení zásady dvojinstančnosti řízení za situace, kdy soud prvního stupně zamítl žalobu pro výluku z pojištění a odvolací soud jeho rozsudek potvrdil, ovšem z jiného důvodu (pro neprokázání vzniku pojistné události), k němuž se tak dovolatel neměl možnost vyjádřit.
Podle přesvědčení dovolatele odvolací soud řešil právní otázku podmínek práva na pojistné plnění v rozporu s pojistnými podmínkami, a tudíž v rozporu s hmotným právem (konkrétně s ustanoveními §797 odst. 1, 2 a §788 odst. 2, 3, 4 obč. zák). Dovolatel, odvolávaje se na bod 4 článku 1 a na body 1 a 2 článku 2 pojistných podmínek, tvrdí, že mu nárok na pojistné plnění vznikl, neboť hospodářská zvířata byla pojištěna nejen pro případ jejich uhynutí a utracení, ale i pro případ jejich poražení nařízeného orgánem veterinární péče ve vyhlášeném ohnisku nákazy. Zastává tak názor, že pojistnou událostí v posuzovaném případě nebyla samotná nákaza zvířat, jak dovodil odvolací soud, nýbrž rozhodnutí Okresní veterinární správy K., jímž byl jeho chov prasat vymezen jako ohnisko nebezpečné nákazy – sípavky – bez omezení a bylo zejména nařízeno poražení nejen klinicky nemocných, ale i zvířat podezřelých z nákazy, jež byla zřejmá nejen z klinických příznaků, ale i z vyšetření některých zvířat, jak je v odůvodnění cit. rozhodnutí veterinární správy popsáno. Podle dovolatele nemůže proto obstát právní názor odvolacího soudu, podle něhož je z hlediska pojistných podmínek předpokladem poskytnutí pojistného plnění utracení pojištěných zvířat s klinickými příznaky sípavky, neboť podle pojistných podmínek, zejména jejich bodu 2 článku 2, není pojištění omezeno pouze na zvířata s klinickými příznaky, ale vztahuje se obecně na utracení nebo poražení zvířat, které bylo nařízeno orgánem veterinární péče ve vyhlášeném ohnisku nákazy z důvodu jejího zdolávání.
Ujednání v článku 2 bodu 5 písm. d) pojistných podmínek, podle něhož pro účely pojištění lze za nákazu považovat mimo jiné sípavku prasat s klinickými příznaky této nákazy, nejde podle dovolatele vykládat jako omezení rozsahu pojištění podle bodu 2 článku 2 pojistných podmínek, ani z něho nelze dovozovat, že by podmínkou nákazy byly klinické příznaky u všech zvířat. Dovolatel chápe uvedené ujednání tak, že má-li jít o nákazu ve smyslu pojistných podmínek, musí klinické příznaky vykazovat alespoň některá zvířata.
Podle dovolatele by nebyl důvod pro úplné zamítnutí žaloby ani za předpokladu správnosti právního názoru odvolacího soudu (s nímž ovšem nesouhlasí), jelikož bylo prokázáno, že pojistná událost – dle odvolacího soudu klinické příznaky sípavky – nastala nejméně u 40 zvířat, která byla poražena. Tuto skutečnost potvrzuje znalecký posudek objednaný pro posouzení pojistné události, který v řízení předložila žalovaná. Pro částečné vyhovění žaloby svědčí podle dovolatele i další doklady, jimiž byl v řízení proveden důkaz (ozdravný plán, závěrečný protokol likvidace chovného stáda).
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla zamítnutí dovolání. Oproti dovolateli zastává odlišný názor na prokázání nákazy a význam předmětného rozhodnutí Okresní veterinární správy K. pro poskytnutí pojistného plnění, potažmo i na výši pojistného plnění. Zatímco dovolatel požaduje pojistné plnění za každé zvíře, které uhynulo, bylo utraceno nebo bylo poraženo v chovu, ve kterém se vyskytly klinické příznaky onemocnění, žalovaná vykládá článek 2 bod 5 písmeno d) příslušných pojistných podmínek tak, že pojistné plnění bude poskytnuto za každé uhynuté, utracené nebo poražené zvíře, u něhož se klinické příznaky sípavky projevily.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné soudu vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, tj. zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Z tohoto pohledu, tj. z hlediska uplatněných dovolacích námitek, Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel brojí především proti právnímu názoru odvolacího soudu o povinnosti pojištěného (žalobce) prokázat klinické příznaky sípavky u každého poraženého zvířete.
Podle článku 2 bodu 1 Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění hospodářských zvířat (č.l. 12 spisu) je pojistná událost vázána na uhynutí nebo utracení pojištěných zvířat nařízeného podle předpisů o veterinární péči, k němuž došlo z důvodu onemocnění nákazou vyjmenovanou v pojistné smlouvě, přičemž podle bodu 2 téhož článku se pojištění vztahuje i na utracení nebo poražení pojištěných zvířat nařízeného orgánem veterinární péče ve vyhlášeném ohnisku nákazy z důvodu jejího zdolávání.
Z takto vymezené pojistné události v bodu 2 článku 2 pojistných podmínek vyplývá, že dojde-li k utracení (poražení) zvířat na základě popsaného rozhodnutí, pak je dána pojistná událost, aniž by bylo nutné prokazovat (a v tom má dovolatel pravdu) onemocnění nákazou u každého utraceného (poraženého) zvířete, neboť to z pojistných podmínek vymezujících pojistnou událost dovodit nelze. Tato situace by ovšem platila pouze v případě, došlo-li by k likvidaci zvířat na základě uvedeného rozhodnutí, jehož součástí bude i nezaměnitelné určení způsobu, kterých zvířat se má utracení (poražení) týkat. Toto určení může být například vymezeno tak, že se má jednat o celé stádo zvířat či o určitý počet kusů s uvedením způsobu jejich určení.
Rozhodnutí Okresní veterinární správy K. ze dne 4. října 1999 (č.l. 22 spisu), na němž dovolatel staví argumentaci o tom, že nebyl povinen prokazovat nákazu u všech poražených zvířat, však uvedené určení okruhu zvířat k porážce neobsahuje. Jako součást ochranných a zdolávacích opatření proti sípavce prasat vymezuje pod bodem 1 ohniskem nebezpečné nákazy – sípavky prasat – chov prasat na farmě Z. a pod bodem 7 se žalobci ukládá „poražení klinicky nemocných a z nákazy podezřelých prasat“. Za stavu, kdy veterinární správa neurčila okruh zvířat určených k porážce, žalobce byl povinen na základě jejího rozhodnutí porazit jen ta prasata, která byla klinicky nemocná či byla z nákazy podezřelá a nebyl oprávněn porazit nenakažená či z nákazy nepodezřelá zvířata. Dospěl-li proto za uvedené situace odvolací soud k závěru, že podmínkou poskytnutí pojistného plnění (a tím i oprávněnosti žalobního nároku) je prokázání klinických příznaků sípavky u každého poraženého kusu zvířete, v rozporu s hmotným právem, jak mu vytýká dovolatel, nepostupoval.
Závěr odvolacího soudu o tom, zda a případně v jakém rozsahu (u kolika kusů zvířat) žalobce prokázal klinické příznaky sípavky, dovolací soud není oprávněn přezkoumávat, neboť jde o otázku skutkovou (nikoli právní), případně o otázku hodnocení důkazů. Dovolatel přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání je zvažována podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Za tohoto stavu, kdy je dovolací soud vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů v nalézacím řízení a kdy je oprávněn přihlížet k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), nelze se zabývat ani dovolatelem tvrzenou vadou řízení a nelze než uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé není dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, majícímu charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu