ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.522.2005.1
sp. zn. 32 Odo 522/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Doc. JUDr. S.V., CSc., proti žalované A., a.s., o zaplacení 471 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 134/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. února 2002, č.j. 11 Cmo 320/2002-59, 11 Cmo 2/2003, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. února 2002, č.j. 11 Cmo 320/2002-59, 11 Cmo 2/2003, výrokem I. potvrdil rozsudek pro uznání Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2001, č.j. 49 Cm 134/2000-29, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 471 250 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 19. 12. 1996 do zaplacení a náhradu nákladů řízení; výrokem II. potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2002, č.j. 49 Cm 134/2000-43, o připuštění změny žaloby spočívající v rozšíření návrhu a výrokem III. žádnému účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že návrh na zahájení řízení a rozšíření žaloby, které byly soudu prvního stupně doručeny téhož dne 14. 3. 2000, byly doručeny žalované, v té době právně nezastoupené, dne 28. 4 2000 spolu s platebním rozkazem. Vyšel stejně jako soud prvního stupně ze zjištění, že žalovaná se k žalobě nevyjádřila, nevylíčila rozhodující skutečnosti a nenavrhla listinné důkazy k dané věci ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2001, jímž ji soud k vyjádření vyzval, když toto usnesení bylo žalované doručeno dne 22. 8. 2001, prostřednictvím jejího zástupce. Žalovaná vyjádření podala telefaxem až dne 1. 10. 2001, které písemně doplnila podáním odeslaným a soudu doručeným dne 2. 10. 2001. Odvolací soud odmítl námitku žalované, že vyjádření bylo podáno ve lhůtě, bylo-li odesláno soudu faxem dne 21. 9. 2001. Odvolací soud zdůraznil, že žalovanou tvrzené vyjádření je datováno dnem 22. 9. 2001, tedy o jeden den později, než mělo být podle žalované odesláno faxem soudu a mimo to uváděné faxové podání nebylo ani doplněno písemným podáním ve smyslu §42 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), čímž nesplňovalo zákonné podmínky řádného doručení podání. Za neopodstatněné považoval odvolací soud i námitky žalované směřující proti usnesení ze dne 30. srpna 2002, neboť z obsahu spisu na č.l. 28a je zřejmé, že soud změnu žaloby připustil, a pokud posléze v písemném vyhotovení rozhodnutí byl uveden jiný výrok, jednalo se zřejmou nesprávnost, proto soud prvního stupně ve smyslu §164 o. s. ř. vydal správně opravné usnesení, o jehož vydání v den vydání rozsudku ve věci nebylo pochyb, byť jeho zařazení ve spisu nebylo zcela správné. Uzavřel, že dnem 22. 9. 2001 nastala fikce uznání podle §114b odst. 5 o. s. ř., proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu pro posuzování procesních podmínek v případě fikce rozsudku pro uznání, a proto je proti němu dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v zásilce doručené žalované dne 28. 4. 2000 byla spolu s platebním rozkazem doručena též žaloba, když soud vyšel pouze z označení výčtu písemností označené na doručence (č.l. 16), jež měla zásilka obsahovat, aniž by připustil eventuelní chybu kanceláře. Poukazuje na úřední záznam ve spise, z něhož vyplývá, že žaloba se dostala do rukou žalované (prostřednictvím právního zástupce) až dne 11. 9. 2000. Poukazuje, že ani doručení výzvy soudu prvního stupně ze dne 16. 8. 2001 nevykazuje plně náležitosti, které jsou stanoveny pro doručení vyhláškou č. 37/1992 Sb., ve znění v rozhodném období. Domnívá se, že pokud nebylo spolehlivě zjištěno doručení výzvy ke konkrétnímu dni podle §114b odst. 1 o. s. ř., nebylo možno uplatnit fikci uznání ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. Dovolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a vráceno tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Nesouhlasí-li žalovaná se závěrem odvolacího soudu, že v zásilce doručené jí dne 28. 4. 2000 byla spolu s platebním rozkazem doručena též žaloba, je třeba odkázat na doručenku u č.l. 16, která obsahuje údaj, že zásilka obsahuje platební rozkaz a žalobu, a tuto zásilku si žalovaná převzala dne 28. 4. 2000. Nejvyšší soud ČR již v usnesení ze dne 30. 1. 1997, č.j. 2 Cdon 619/96-45, konstatoval, že doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné, a jež se od listin soukromých liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o. s. ř.). Důsledek toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, a toho, co obsahově potvrzuje, je tudíž ten, že je na účastníku, který tvrdí opak (oproti údajům uvedeným v doručence), že stanovený postup doručování dodržen nebyl, aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal (viz Soudní judikatura r. 1998, sešit 18, judikát SJ 127/98). Žalovaná však žádné důkazy ke svému tvrzení, že zásilka, kterou dne 28. 4. 2000 převzala, neobsahovala žalobu, nenabídla, pouze odkázala na úřední záznam ve spise ze dne 11. 9. 2000, z něhož vyplývá, že právní zástupce žalované nahlížel do spisu a zároveň převzal stejnopis žaloby, což ale nevyvrací skutečnost, že žalovaná žalobu dne 28. 4. 2000 nepřevzala. Namítá-li žalovaná nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázce doručení výzvy soudu prvního stupně ze dne 16. 8. 2001 s tím, že nevykazuje plně náležitosti, které jsou stanoveny pro doručení vyhláškou č. 37/1992 Sb., ve znění v rozhodném období, čímž zpochybňuje doručení výzvy ke konkrétnímu dni podle §114b odst. 1 o. s. ř. a následné uplatnění fikce uznání ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř., je nutno poukázat na doručenku založenou ve spise na č.l. 22, z níž vyplývá, že výzva byla převzata advokátem žalované dne 22. 8. 2001, což ani dovolatelka nezpochybňuje a ani nekonkretizuje, v čem spatřuje nedostatek doručení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neřešil-li odvolací soud otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem, a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Pokud dovolatelka brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu v jeho výroku II., kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2002, č.j. 49 Cm 134/2000-43, o připuštění změny žaloby spočívající v rozšíření návrhu o úrok z prodlení, neuvádí konkrétní důvod, v čem spatřuje nesprávnost tohoto rozhodnutí a navíc není dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu v jeho výroku II., jímž odvolací soud potvrdil nemeritorní usnesení soudu prvního stupně, podle §239 o. s. ř. přípustné. Nejedná se totiž o žádné z usnesení v tomto ustanovení konkrétně uvedené, proti nimž je dovolání přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. května 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu