ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.622.2004.1
sp. zn. 32 Odo 622/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně J. Š., proti žalované J. v.o.s. v likvidaci, o zaplacení částky 122 730 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 396/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004 č. j. 1 Cmo 39/2003-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 802,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. K., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. září 2002 č. j. 19 Cm 396/2000-48 zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 122 730 Kč s 16% úrokem od 8. 5. 1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že dne 24. 8. 1994 uzavřel MUDr. L. Š., jako objednatel, s M. K., (podnikajícím jako fyzická osoba), jako zhotovitelem, smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla výstavba prodejny v T. č.p. 137 podle projektové dokumentace vypracované Ing. O. Ke smlouvě byly uzavřeny dva dodatky, oba mezi týmiž účastníky, prvním dodatkem se měnil termín dokončení díla a vyklizení stavby a druhý dodatek obsahoval rozpis splatnosti ceny díla. Že objednatelem stavebního díla byl manžel žalobkyně, potvrdila i žalobkyně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobu z titulu odstranění vad díla byl oprávněn podat pouze jeho objednatel, kterým byl MUDr. L. Š., nikoliv však žalobkyně, která si měla jako běžnou obchodní zvyklost zjistit jak právní subjektivitu zhotovitele, tak smluvní vztahy jejího manžela. Pasivně legitimovanou osobou v tomto řízení není žalovaná, nýbrž zhotovitel díla – M. K.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2004 č. j. 1 Cmo 39/2003-68 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a neshledal pochybení soudu prvního stupně ani v jeho právním hodnocení věci. Žalobkyně svůj nárok z titulu práv z odpovědnosti za vady (náhrady škody) opírala o smlouvu o dílo ze dne 24. 8. 1994 uzavřenou podle §536 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). I když byla v dalším písemném důkazu - zápisu o předání a převzetí předmětného díla (bez uvedení data) jako zhotovitel uvedena žalovaná a jako objednatel žalobkyně, dospěl odvolací soud ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že dílo bylo provedeno na základě písemné smlouvy uzavřené manželem žalobkyně jako objednatelem a M. K. jako zhotovitelem. Ve světle těchto zjištění již nemůže podle odvolacího soudu obstát tvrzení žalobkyně o vzniku smlouvy o dílo na předmětnou stavbu v ústní formě. Odvolací soud věc uzavřel tak, že v řízení nebyla prokázána ani aktivní věcná legitimace žalobkyně, ani pasivní věcná legitimace žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém namítla, že všechny právní závěry odvolacího soudu a tudíž i soudu prvního stupně vycházejí z nesprávného právního posouzení věci. Zpochybnila závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalované a poukázala na zaměnitelnost dodatku obchodního jména M. K. – „J. - J.“ s obchodním jménem žalované „J. v.o.s.“ a také na to, že společníky žalované jsou právě pan K. a pan J., což hodnotí jako rozpor s tehdy účinným §10 ObchZ. Dovolatelka dále uvedla, že při podpisu smlouvy o dílo jednala v dobré víře, že jedná s právnickou osobou; tvrzení pana K., že jednal jako fyzická osoba, je podle názoru dovolatelky v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Za podstatné považuje dovolatelka také to, že zálohy a cenu díla platila vždy žalované, nikoliv panu K., a také to, že sama žalovaná nejprve uznávala jak existenci vad a nedodělků předmětu díla, tak svoji pasivní legitimaci v řízení. Dovolatelka také poukázala na §16 ObchZ, který zahrnuje odpovědnost podnikatele za jednání osoby v jeho provozovně, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající osoba k tomu není oprávněna. Ze skutečnosti, že hradila všechny faktury za provedené práce, a v návaznosti na to, že žalovaná neprokázala, že by uhrazené pohledávky účtovala ve svém účetnictví jako fyzická osoba, dovozuje, že došlo s ohledem na §275 odst. 4 ObchZ k ústnímu uzavření smlouvy o dílo, a to konkludentně - fakturace představuje ofertu a její úhrada akcept, přičemž tyto smlouvy mohou podle §516 ObčZ existovat vedle sebe. K prokázání své aktivní legitimace poukázala dovolatelka na smlouvu o sdružení, kterou 1. 7. 1995 uzavřela s MUDr. L. Š., v níž bylo sjednáno, že sdružení přejímá veškerá práva a povinnosti, které před vznikem sdružení na sebe převzali jeho účastníci jako samostatně podnikající fyzické osoby. Vzhledem k tomu, že členové sdružení byli podle této smlouvy oprávněni jednat jménem sdružení ve všech věcech samostatně, vyplývá z této smlouvy její aktivní legitimace. Za nesprávné považuje dovolatelka také to, že v řízení nebylo zohledněno hledisko dobrých mravů a zásady poctivého obchodního styku, což představuje otázku zásadního právního významu, a dále to, že soudy porušily zásadu smluvní rovnosti stran, když poskytly právní ochranu pouze jednomu subjektu, a to žalované. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů správně posoudily skutečnost, že předmětnou smlouvu uzavřeli MUDr. L. Š. a M. K. Není tudíž dána ani aktivní, ani pasivní legitimace účastníků v dané věci. Žalobkyně neprokázala ani přechod práv a povinností z těchto subjektů. Existenci ústní smlouvy mezi účastníky řízení se dokázat nepodařilo, v článku II dovolání to ani žalobkyně nezpochybňuje. Žalobkyní uvedené hledisko dobrých mravů a zásady poctivého obchodního styku není na daný případ možné aplikovat, když byly předloženy písemné důkazy, ze kterých je zcela patrný skutkový a právní stav věci. Žalovaná se ztotožnila se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s právními závěry soudů obou stupňů. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Odvolací soud vyšel ze závěru, že v řízení nebyla prokázána aktivní věcná legitimace žalobkyně, neboť předmětnou smlouvu o dílo neuzavřela na straně objednatele žalobkyně, nýbrž její manžel, a proto pouze on byl oprávněn uplatňovat práva z odpovědnosti za vady díla, jehož zhotovení bylo předmětem smlouvy. Žalobkyně v dovolání skutečnost, že písemnou smlouvu uzavřel na straně objednatele její manžel, zpochybňuje údajem, že předmět díla převzala ona sama. Nejvyšší soud však neshledal, že by závěr odvolacího soudu o tom, že smlouvu uzavřel jako objednatel MVDr. L. Š., byl v rozporu s hmotným právem, neboť odpovídá skutkovému zjištění, že ve smlouvě i v jejích dodatcích byl uveden jako objednatel MVDr. L. Š., který též tyto listiny podepsal.
K námitce dovolatelky, že byla též uzavřena ústní smlouva o dílo mezi žalobkyní a žalovanou, a proto je na její straně dána aktivní legitimace a na straně žalované legitimace pasivní, je nutno konstatovat, že tato námitka směřuje do skutkových zjištění odvolacího soudu a současně předestírá jiný skutkový stav. Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. V této souvislosti je třeba konstatovat, že nebylo prokázáno ani uzavření smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou konkludentně postupem podle §275 odst. 4 ObchZ, jak tvrdí žalovaná v dovolání. K uzavření smlouvy tímto způsobem nemohlo dojít tím, že žalovaná vystavila faktury a žalobkyně je zaplatila.
Pokud se týká námitky dovolatelky, že v předmětné věci lze dovodit její aktivní legitimaci ze smlouvy o sdružení, kterou se svým manželem uzavřela, neboť podle článku IV této smlouvy sdružení přejímá veškerá práva a povinnosti, které před vznikem sdružení na sebe převzali jeho účastníci, nelze k této námitce přihlížet. Jedná se totiž o novou skutečnost uplatněnou až v průběhu dovolacího řízení, kterou se dovolací soud nemůže zabývat vzhledem k tomu, že je vázán, jak výše uvedeno, skutkovými zjištěními odvolacího soudu. I kdyby dovolatelka uplatnila toto tvrzení v předchozím řízení, nemohla by taková skutečnost založit její aktivní legitimaci vzhledem k tomu, že sdružení není subjektem práv, takže na něj nemohla být převedena žádná práva a povinnosti.
Za této situace se dovolací soud již nemusel zabývat otázkou pasivní legitimace žalované, neboť vzhledem ke shora učiněným závěrům a vzhledem k uplatněným dovolacím důvodům nemůže být zpochybněn závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně .
Pokud se týká námitky o nedodržení zásad poctivého obchodního styku a dobrých mravů, dovolací soud souhlasí s námitkou žalované ve vyjádření k dovolání, že uvedené hledisko dobrých mravů a zásady poctivého obchodního styku není na daný případ možné aplikovat, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení aktivní a pasivní legitimace účastníků..
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť neřeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Na základě uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je dovolací soud vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení, Nejvyšší soud ani nedovodil, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 5 727,50 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu