ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.727.2005.1
sp. zn. 32 Odo 727/2005-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Dagmar Novotné a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně D. Č., proti žalovaným 1) J. B., 2) I. B., o zaplacení částky 933 944,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 655/95, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2004, č.j. 12 Cmo 331/2003-203, ve znění opravného usnesení ze dne 19. května 2004, č.j. 12 Cmo 331/2003-213, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne ze dne 30. července 2003, č.j. 26 Cm 655/95-182, ve znění usnesení ze dne 30. července 2003, č.j. 26 Cm 655/95-186, zamítl žalobu jednak co do částky 14 996,70 Kč (bod I. výroku) a dále co do částky 918 948,06 Kč s příslušenstvím proti druhému žalovanému (bod II. výroku). Dále uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 918 948,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z částek 32 255,61 Kč od 12. ledna 1993, 43 733,- Kč od 22. ledna 1993, 56 172,- Kč od 23. ledna 1993, 74 412,- Kč od 16. února 1993, 34 851,- Kč od 20. února 1993, 66 122,- Kč od 25. února 1993, 38 697,- Kč od 9. března 1993, 587 702,15 Kč od 11. srpna 1995, vždy do zaplacení (bod III. výroku) a zamítl vůči prvnímu žalovanému návrh na zaplacení požadovaného příslušenství ve výši 0,05 % denně z částek 30 297,25 Kč od 2. dubna 1993, 66 524,59 Kč od 13. dubna 1993, 62 652,08 Kč od 20. dubna 1993, 19 969,91 Kč od 22. dubna 1993, 44 832,96 Kč od 29. dubna 1993, 83 870,61 Kč od 29. května 1993, 29 604,29 Kč od 20. května 1993, 12 269,24 Kč od 25. května 1993, 69 660,09 Kč od 13. června 1993, 50 953,52 Kč od 22. června 1993, 71 858,48 Kč od 6. července 1993, 36 569,10 Kč od 24. července 1993 a z částky 20 909,27 Kč od 5. srpna 1993, vždy do 10. srpna 1995 (bod IV. výroku). Soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi prvním žalovaným a žalobkyní (bod V. výroku) a dále ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným (bod VI. výroku).
Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. ledna 2001, č.j. 12 Cmo 2/2000-73, zrušil v pořadí první rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. června 1999, č.j. 26 Cm 655/95-38, v odvoláním dotčené části, v níž bylo žalovanému (nyní označenému jako druhý žalovaný) uloženo zaplatit žalobkyni celkovou částku 864 284,67 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, a kdy soud prvního stupně usnesením ze dne 10. října 2001, č.j. 17 Cm 655/95-101, vyhověl v souladu s §92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) návrhu žalobkyně na přistoupení dalšího účastníka – původního žalovaného I. B. - do řízení na straně žalovaného, a dále poté, kdy usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2001, č.j. 26 Cm 655/95-151a, bylo řízení co do částky 14 996,70 Kč zastaveno. Odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že v dalším řízení soud znovu provede v potřebném rozsahu dokazování a projedná věc s právním a procesním nástupcem žalovaného, včetně jeho námitek uvedených v odvolání, jejichž oprávněností se odvolací soud nezabýval vzhledem k důvodům vedoucím ke zrušení napadeného rozhodnutí. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně totiž dopustil vady řízení tím, že pokračoval v řízení s původním účastníkem a vůči němu rozhodl, ačkoli v jeho průběhu zjistil, že od 1. dubna 1995 není žalovaný pasivně legitimován, neboť účastníkem řízení se stal v důsledku univerzální sukcese J. B., na kterého žalovaný smlouvou převedl veškerá práva a závazky vztahující se k jeho prodávanému podniku.
K odvolání prvního žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. dubna 2004, č.j. 12 Cmo 331/2003-203, ve znění opravného usnesení ze dne 19. května 2004, č.j. 12 Cmo 331/2003-213, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. července 2003 ve znění usnesení ze dne 30. července 2003 v bodu III. výroku co do uložení povinnosti prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 918 948,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně od 11. srpna 1995 do zaplacení a v bodu V. výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným. Dále ho změnil ve zbývající části bodu III. výroku co do dalšího přiznaného úroku z prodlení vůči prvnímu žalovanému tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). V odvoláním nenapadeném rozsahu, tj. v bodech I., II., IV. a VI. výroku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok II.)
Odvolací soud vyšel při přezkoumání odvolání prvního žalovaného ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, v níž se žalobkyně (po úpravách žalobního petitu a po přistoupení druhého žalovaného do řízení) domáhala po obou žalovaných společného a nerozdílného zaplacení částky 933 944,76 Kč s příslušenstvím za odebrané pohonné hmoty a za další poskytnuté služby dle smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a I. B.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobní nárok je co do částky 918 948,06 Kč vůči prvnímu žalovanému, který se stal dnem 1. dubna 1995 na základě smlouvy o prodeji podniku I. B. uzavřené mezi oběma žalovanými univerzálním právním a procesním nástupcem I. B. (druhého žalovaného), důvodný. Za stavu, kdy první žalovaný vstoupil v důsledku prodeje podniku do práv a závazků druhého žalovaného, přestal být původní žalovaný I. B. v řízení pasivně legitimován a soud prvního stupně nepochybil, pokud z úřední povinnosti, aniž o tom vydával rozhodnutí, pokračoval v řízení s právním nástupcem původního účastníka, tj. s prvním žalovaným. Za situace, kdy žalobkyně řádně pokračovala v řízení zahájeném o uplatněném nároku, který přešel na právního nástupce (prvního žalovaného), kdy změna v osobě dlužníka nebo věřitele nemá vliv na běh promlčecí doby a kdy ke změně v osobě dlužníka v souzené věci došlo po zahájení řízení, přičemž právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány, nemohlo k promlčení žalobního nároku vůči prvnímu žalovanému dojít. Předmětem odvolacího přezkumu nemohl být závěr soudu prvního stupně o promlčení žalobního nároku ve vztahu k druhému žalovanému, neboť vůči němu nabylo rozhodnutí soudu prvního stupně právní moci.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního potvrzujícího výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení napadl první žalovaný dovoláním, v němž odvolacímu soudu vytkl právní pochybení v otázce trvání procesního nástupnictví na straně žalované strany, jakož i při posouzení námitky promlčení žalobního nároku. Zastávala-li žalobkyně vůči soudu stanovisko, že chce nadále vést spor proti I. B. a soud prvního stupně v řízení proti jmenovanému jako jedinému žalovanému pokračoval, došlo podle přesvědčení dovolatele k tomu, že uplatněním dispozičního práva žalobkyně bylo nahrazeno procesní nástupnictví dovolatele. Za této situace bylo proto podle mínění dovolatele třeba, aby v novém řízení před soudem prvního stupně žalobkyně uplatnila nárok proti dovolateli novým návrhem. Přestože však tak neučinila, soud prvního stupně v novém řízení postupoval tak, jako kdyby trvala univerzální sukcese a J. B. byl žalovaným. Dovolatel rovněž odvolacímu soudu vytýká, pokud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvodnou jím vznesenou námitku promlčení žalobního nároku. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že řízení u odvolacího soudu je tak postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze – oddíl C, vložka 1357, byla dne 1. listopadu 2005 v této evidenci zapsána nová obchodní firma žalobkyně D. Č. Dovolací soud proto dále jednal s takto nově označenou žalobkyní.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná již z toho důvodu, že v řízení před soudem prvního stupně, ukončeném v pořadí prvním rozsudkem ze dne 11. června 1999, první žalovaný účastníkem řízení nebyl; v úvahu proto přichází pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají).
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, tj. zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Námitky dovolatele lze z hlediska jejich obsahu podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v právním posouzení otázek procesního nástupnictví a promlčení žalobního nároku, kterým přikládal zásadní právní význam.
Dovolací soud s názorem dovolatele o právním pochybení odvolacího soudu ve shora uvedených otázkách nesouhlasí. Odvolací soud správně a srozumitelně odůvodnil v napadeném rozhodnutí vstup dovolatele – prvního žalovaného do řízení jako právního a tím i procesního nástupce původního (nyní druhého) žalovaného, když uvedl, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 v případě zjištěného právního nástupnictví v důsledku přechodu či převodu práva či povinnosti, o něž v řízení šlo, soud pokračoval z úřední povinnosti s právním nástupcem původního účastníka, aniž o tom vydával procesní rozhodnutí a aniž by takový postup musel navrhnout účastník řízení. Ostatně právě z těchto důvodů odvolací soud v pořadí prvním odvolacím rozhodnutím ze dne 11. ledna 2001, č.j. 12 Cmo 2/2000-73, zrušil rozsudek ze dne 11. června 1999, č.j. 26 Cm 655/95-38, neboť soud prvního stupně v předcházejícím řízení nepokračoval s právním nástupcem žalovaného.
Odvolací soud v otázce namítaného promlčení žalobního nároku rovněž správně uvedl, že právní a tím ani procesní nástupnictví nemá vliv na běh promlčecí doby, přičemž účinky spojené s podáním žaloby (včetně účinků včasného uplatnění práva) zůstávají zachovány i v případě, vstoupí-li na místo dosavadního účastníka do řízení jeho procesní nástupce. Z toho plyne, že právo na zaplacení soudem přiznané částky bylo žalobkyní uplatněno u soudu dnem podání žaloby, nikoli až dnem, ve kterém soud pokračoval (resp. měl pokračovat) v řízení s dovolatelem jako procesním nástupcem původního žalovaného.
Protože uvedené právní otázky řešil odvolací soud v souladu s právními předpisy a konstantní judikaturou, Nejvyšší soud uzavřel, že nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným, majícímu charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.] odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 za situace, kdy první žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Miroslav G a l l u s, v. r.
předseda senátu