ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.853.2005.1
sp. zn. 32 Odo 853/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně J. s.r.o., proti žalovaným 1) Ing. J. Š., podnikateli, 2) D. P. s.r.o., o zaplacení částky 3 832 309,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6C 14/2004, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2005, č.j. 29 Co 712/2004-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. D. V.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 29. března 2004, č.j. 6C 14/2004-103, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 3 582 309,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. dubna 2003 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl vůči němu žalobu co do částky 250 000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. dubna 2003 do zaplacení (bod II. výroku) a zastavil řízení vůči druhé žalované (bod III. výroku). Soud prvního stupně dále nepřiznal náhradu nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou (bod IV. výroku) a uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni náklady řízení (bod V. výroku).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2005, č.j. 29 Co 712/2004-161, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku co do částky 769 530,- Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil (první věta výroku). Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části bodu I. výroku, pokud jím bylo prvnímu žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 2 812 779,- Kč s 3% úrokem z prodlení p. a. od 1. dubna 2003 do 25. ledna 2005 z částky 3 582 309,- Kč a s 3% úrokem z prodlení p. a. od 26. ledna 2005 do zaplacení z částky 2 812 779,- Kč (druhá věta výroku), a dále ho potvrdil v bodu V. výroku (třetí věta výroku), odmítl odvolání prvního žalovaného do bodů III. a IV. výroku (pátá věta výroku) a uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni a druhé žalované náklady odvolacího řízení (šestá a sedmá věta výroku). V bodu II. výroku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť v tomto rozsahu nebyl odvoláním prvního žalovaného napaden (čtvrtá věta výroku).
Podle obsahu spisu se žalobkyně podanou žalobou domáhala po obou žalovaných zaplacení žalované částky jako doplatku kupní ceny za prodej nemovitostí druhé žalované. Žalobu vůči prvnímu žalovanému odůvodnila tvrzením, že první žalovaný, který na základě smlouvy o zprostředkování uzavření kupní smlouvy zprostředkoval a vystupoval v ní jako vedlejší účastník, nesplnil svou povinnost vypořádat kupní cenu složenou na jeho účet druhou žalovanou. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu vůči druhé žalované zpět a totéž i učinila vůči prvnímu žalovanému v rozsahu částky 769 530,- Kč, kterou jí první žalovaný v průběhu řízení zaplatil.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který nedoznal změn ani v odvolacím řízení, a ztotožnil se i s jeho právními závěry, které z něho dovodil. K obraně odvolatele (prvního žalovaného) založené na tvrzení, že v předmětné kupní smlouvě byl sjednán pouze organizační způsob úhrady kupní ceny, takže první žalovaný měl pouze převést prostředky a nikoliv zaplatit kupní cenu, se odvolací soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně a pasivní legitimací prvního žalovaného, pro což považoval za podstatné posouzení smluvního vztahu mezi účastníky.
Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že dne 4. října 2002 došlo k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a dne 10. ledna 2003 byla uzavřena kupní smlouva, jejímiž účastníky byla jako prodávající žalobkyně, jakožto kupující druhá žalovaná a jako tzv. vedlejší účastník první žalovaný. Podle posouzení odvolacího soudu šlo v rámci kupní smlouvy ze strany žalobkyně a druhé žalované ve vztahu k tomuto vedlejšímu účastníkovi o innominátní smlouvu ve smyslu §269 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) – jakousi svěřeneckou smlouva, která je kombinací smlouvy příkazní a smlouvy o úschově, ovšem s tím omezením, že v dané věci nešlo o věc individuálně určenou předanou do opatrování, ale o peníze. Odvolací soud považoval za podstatné, že se jedná o vícestranný vztah obsahující sjednání povinnosti vedlejšího účastníka vyplatit prodávající za určitých podmínek (v případě vkladu nemovitosti převáděné kupní smlouvou do katastru nemovitostí) zbývající část kupní ceny, tj. částku 3 950 000,- Kč, kterou složila na účet vedlejšího účastníka kupující. Odvolací soud tak nepřisvědčil námitce odvolatele, že obsahem jeho závazku nebylo převést finanční prostředky na účet žalobkyně, nýbrž dát pouze pokyn k bankovní operaci.
Za stavu, kdy bylo v řízení prokázáno jak splnění povinnosti kupující složit zálohu i doplatek kupní ceny na účet prvního žalovaného, vklad nemovitosti do katastru nemovitostí, tak i nesplnění povinnosti první žalovaného převést ze svého účtu částku složenou na jeho účet kupující, dospěl odvolací soud k závěru, že první žalovaný je ve vztahu k žalobkyni pasivně legitimován, neboť žalobkyně je nositelem hmotného práva vyplývajícího ze smlouvy, kterou i ona s prvním žalovaným uzavřela. Proto rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vůči prvnímu žalovanému vyhověno, jako věcně správný potvrdil s tím, že v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby řízení zastavil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, vyjma jeho rozhodnutí o částečném zastavení řízení, napadl první žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o zásadní právní význam podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Podle názoru dovolatele nebyla judikaturou dovolacího soudu dosud vyřešena otázka, zda je za předpokladu dostatku finančních prostředků na účtu závazek „převést“ finanční prostředky splněn podáním příkazu k úhradě bance a dále otázka, zda v případě prohlášení konkursu na banku, u níž je veden účet, z něhož mají být prostředky převedeny a jež tak příkaz k převodu po jeho vydání neprovede, jde o plnění nemožné. Dovolatel má za to, že odvolací soud řešil prvou z formulovaných právních otázek v rozporu s hmotným právem, neboť mu uložil zaplatit příslušnou částku, aniž by tato jeho povinnost měla oporu ve smlouvě či v právní normě. Jako dovolací důvod uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Vytýkané vady řízení se podle názoru dovolatele dopustil soud prvního stupně tím, že opomenul provést důkaz jednorázovým příkazem k úhradě U. b., a.s. ze dne 3. března 2004 s potvrzením o převzetí, přičemž odvolací soud toto jeho pochybení nenapravil. Tento důkaz je třeba podle jeho názoru posoudit v souvislosti s ujednáním v článku II. odst. 2 předmětné kupní smlouvy, v němž se zavázal finanční prostředky pouze „převést“, což splnil.
Právního pochybení se podle mínění dovolatele dopustil odvolací soud při posouzení předmětné kupní smlouvy ve vztahu k dovolateli. Z jejího článku III. rovněž nesprávně dovodil jeho povinnost vyplatit zbývající část kupní ceny prodávající za situace, kdy mělo jít pouze o „převod“ z účtu a kdy tento závazek zanikl podle §575 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť toto plnění se stalo v důsledku prohlášení konkursu na majetek U. b., a.s. nemožným. Dále uvádí, že podmínky smlouvy nastavili prodávající a kupující, která v řízení uvedla, že akceptovala způsob zaplacení i platební místo dle návrhu žalobkyně.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v obsáhlém vyjádření k dovolání, které označuje za účelové, s rozhodnutím soudů obou stupňů ztotožnila. Dovolání pokládá za nepřípustné, neboť z pohledu dovolatelem vymezených otázek nemá rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, jelikož obě otázky byly v obecné rovině judikaturou vyřešeny.
Žalobkyně má v dané věci za podstatné, že první žalovaný, který sám sebe označil za účastníka kupní smlouvy s tím, že na jeho účet bude složena kupní cena, se zavázal vypořádat složené částky tak, že částku 3 950 000,- Kč převede na účet žalobkyně, přičemž v řízení bylo prokázáno, že tuto svou povinnost nesplnil. Zastává názor, že použití slova převést při bezhotovostním platebním styku je synonymem slova zaplatit a že uvedená povinnost prvního žalovaného je splněna až odepsáním částky z jeho účtu, tj. zaplacením, a nikoliv pouhým podáním příkazu k úhradě bance, jak tvrdí dovolatel. V této souvislosti pak poukazuje i na tu skutečnost, že podle předložené fotokopie příkazu k úhradě ho první žalovaný podal nejdříve až dne 3. března 2004, tedy jeden rok po vzniku povinnosti vydat prostředky složené na účtu a to navíc v době, kdy již bylo zřejmé, že příkaz nebude proveden, jelikož příslušná pobočka U. b., a.s. již byla uzavřena dne 21. února 2003.
Podle přesvědčení žalobkyně nemůže obstát ani dovolatelem tvrzená dodatečná nemožnost plnění. Jde totiž o závazek k peněžitému plnění, který je fakticky i právně splnitelný, byť je tak možné učinit za ztížených podmínek a s většími náklady, případně po sjednaném čase, jak to má na mysli ustanovení §575 odst. 2 obč. zák. Plnění se nestalo nemožným, neboť první žalovaný má jinou možnost, jak splnit svůj závazek vydat žalobkyni finanční prostředky ve výši kupní ceny, které na jeho účet složila kupující.
Poukazujíc na protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 29. března 2004 žalobkyně rozporuje i tvrzení dovolatele o tom, že soudy zcela pominuly příkaz k úhradě ze dne 3. března 2004. Za nepravdivou rovněž označuje jeho informaci o tom, že to byla ona, kdo navrhl způsob placení a platební místo kupní ceny. V této souvislosti uvádí, že jejímu požadavku na přímou platbu kupní ceny nebylo vyhověno a že to byl právě první žalovaný, který konstrukci platby kupní ceny na účet vedlejšího účastníka zapracoval do smlouvy k ochraně zájmů kupující.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání prvního žalovaného zamítl s tím, že jí přizná náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř.) připouští.
Dovolací soud nejprve posuzoval přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu jeho páté věty výroku, jímž bylo odmítnuto odvolání prvního žalovaného do bodů III. a IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání proti páté větě výroku rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení §237 o. s. ř. dána již proto, že jím nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., protože rozhodnutím soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání neplyne ani z ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle §43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv rozhodoval-li odvolací soud o odmítnutí odvolání, jak tomu bylo v posuzovaném případě.
Lze tak uzavřít, že dovolání není proti páté větě výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu jeho druhé věty výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do uložení povinnosti prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2 812 779,- Kč s 3% úrokem z prodlení p. a. od 1. dubna 2003 do 25. ledna 2005 z částky 3 582 309,- Kč a s 3% úrokem z prodlení p. a. od 26. ledna 2005 do zaplacení z částky 2 812 779,- Kč.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, tj. zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Dovolatelem vytčené otázky vyplývající z předmětného smluvního ujednání obsahujícího jeho povinnost převést žalobkyni (prodávající) kupní cenu, kterou složila na jeho účet kupující (druhá žalovaná), potřebný judikatorní přesah nemají. Nelze je totiž řešit obecně bez přihlédnutí ke konkrétním skutkovým okolnostem případu, které v dovolacím řízení nelze přezkoumávat (tj. skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů), přičemž dovolací soud ani nezjistil, že by rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolacích námitek bylo v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že první žalovaný příkazem k úhradě (navíc vydaným téměř s ročním zpožděním poté, kdy mu tato povinnost vznikla) nesplnil svůj závazek dle článku III. odst. 2 kupní smlouvy převést ze svého účtu na účet prodávající (žalobkyně) doplatek kupní ceny, který na jeho účet složila kupující (druhá žalovaná), v rozporu s hmotným právem nepostupoval; toto jeho posouzení má zákonnou oporu v ustanovení §339 odst. 2 obch. zák., podle něhož peněžitý závazek placený prostřednictvím banky nebo provozovatele poštovních služeb je splněn připsáním částky na účet věřitele vedený u banky nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti.
Rovněž tak nepřisvědčil-li odvolací soud námitce odvolatele, že v případě žalobního nároku jde ve smyslu §575 odst. 1 obč. zák. o plnění dodatečně nemožné (v důsledku prohlášení konkursu na majetek U. b., a.s., u níž má první žalovaný veden účet, na který byl doplatek kupní ceny ze strany kupující převeden), v rozporu s hmotným právem nepostupoval. O případ tvrzené nemožnosti plnění (srov. §575 obč. žák., §352 obch. zák.) v souzené věci nemohlo jít, neboť závazek prvního žalovaného k peněžitému plnění je i nadále splnitelný, byť je tak zřejmě možné (v důsledku zablokování účtu prvního žalovaného vedeného u U. b., a.s.) učinit za ztížených podmínek, jak to má na mysli ustanovení §575 odst. 2 obč. zák. V rozporu s předmětným smluvním ujednáním obsahujícím závazek prvního žalovaného převést žalobkyni příslušný finanční obnos není navíc ani takový postup, kdy první žalovaný tento svůj závazek splní případně z jiných zdrojů.
Lze proto uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a dovolání v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
S ohledem na závěr o nepřípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebylo možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci zabývat dovolatelem tvrzenou vadou řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jíž se podle jeho názoru měly soudy obou stupňů dopustit odmítnutím jím navrženého důkazu (příkazu k úhradě). Obecně vzato, soudy se mohou při provádění dokazování uvedené jiné vady řízení dopustit, dovolací soud je však oprávněn k ní přihlížet a zabývat se jí jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), což případ podaného dovolání není. V této souvislosti je však možné pro úplnost navíc uvést, že skutečnost, zda a kdy dal první žalovaný předmětný příkaz k úhradě, je z hlediska uplatněného nároku zcela právně nerozhodné, a to právě s ohledem na závěr odvolacího soudu o nesplnění povinnosti prvního žalovaného převést příslušné finanční prostředky žalobkyni.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (třetí, šestá a sedmá věta výroku), majícímu charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze tak uzavřít, že dovolání prvního žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání prvního žalovaného v celém rozsahu pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož první žalovaný z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7 500,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 24. srpna 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu