ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.880.2005.1
sp. zn. 32 Odo 880/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně O., s.r.o., proti žalované L., s. a s. s. s.r.o., 530 09, IČ 45538093, zastoupené JUDr. o zaplacení 948 487,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 76/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2005, č.j. 1 Cmo 27/2004-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. F. H.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 2. října 2003, č.j. 38 Cm 76/2002-115, jímž Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu o zaplacení částky 948 487,30 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala v řízení po žalované (jako právní nástupkyni společnosti s ručením omezeným S.-M. – dále též jen „S.-M.“) doplacení ceny díla vyúčtované fakturou č. FA0009. Žalobní nárok odůvodnila dále tvrzením, že jí tuto pohledávku postoupila smlouvou o postoupení pohledávky společnost U. P., s.r.o. (dále též jen „U. P.“), které tato pohledávka vznikla vůči společnosti S.-M. dle vzájemně uzavřené smlouvy o dílo.
V řízení bylo prokázáno uzavření smlouvy o dílo č. 14/11/02/2000 ze dne 23. listopadu 2000 mezi společnostmi U. P. jako zhotovitelem a S.-M. jako objednatelem, jehož právním nástupcem se stala po sloučení bez likvidace žalovaná. Odvolací soud (ve shodě soudem prvního stupně) založil právní posouzení věci na zjištění a vyhodnocení předpokladů, za nichž vznikl žalobkyni nárok na úhradu ceny díla. V této souvislosti vyšel zejména z dohody účastníků v článku VII. smlouvy o dílo, podle níž se dílo považuje za skončené okamžikem předání celého předmětu plnění bez vad a nedodělků, přičemž v článku VIII. bylo sjednáno, že objednatel se zavazuje zhotoviteli zaplatit za dokončené a převzaté dílo bez vad a nedodělků. Z obsahu smlouvy o dílo odvolací soud dále dovodil, že i v případě dílčí dodávky vzniká zhotoviteli právo fakturovat i tuto část díla pouze za předpokladu, že tato část bude bez vad a nedodělků. Ve vazbě na uvedená zjištění tak odvolací soud posuzoval, zda bylo dílo řádně splněno. Pakliže byl v řízení (zejména předávacím protokolem a geodetickým zaměřením skutečného stavu) prokázán opak (tj. vadnost fakturované části díla), odvolatelce (žalobkyni) se podle odvolacího soudu nepodařilo zpochybnit závěr soudu prvního stupně, že z důvodu vadnosti fakturované části díla zhotoviteli nevzniklo právo vystavit fakturu č. FA0009, jejíž nedoplatek ve výši 948 487,30 Kč činí vymáhanou částku. Proto nemohlo ani dojít k platnému postoupení této neexistující pohledávky smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 17. května 2001 uzavřenou mezi zhotovitelem jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Zamítl-li za tohoto stavu soud prvního stupně žalobu pro nedostatek věcné aktivní legitimace žalobkyně, žádného právního pochybení se nedopustil. Na posouzení vzniku práva žalobkyně na cenu díla má odvolací soud bez jakéhokoliv vlivu i ve smlouvě o dílo obsažené ujednání o předání a převzetí díla, které v otázce obsahových náležitostí přejímacího řízení odkazuje na §288 až 293 hosp. zák., jelikož tato ustanovení obsahují pouze postup při předávání díla a náležitosti zápisu o převzetí. Odvolací soud neshledal ani důvody, z nichž by bylo možné usuzovat, že částečným zaplacením částky 500 000,- Kč na fakturu č. FA0009 objednatel uznal i zbytek závazku. Proto rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že se nevyrovnaly s řadou jejich tvrzení uplatněných v průběhu řízení, které měly pro posouzení věci zásadní právní význam, když navíc mnohé právní otázky řešily v rozporu s hmotným právem.
Podle názoru dovolatelky má zásadní právní význam zejména otázka aktivní věcné legitimace žalobkyně. Dovodily-li pak soudy obou stupňů, že dílo bylo vadné a že tedy nebylo řádně splněno, opomenuly se podle dovolatelky zabývat otázkou vlastnictví řádně nepředaného díla. Ze současného posouzení soudů o změně obsahu závazku dle §324 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) podle dovolatelky vyplývá nepřípustný závěr, že nezvolí-li si objednatel žádný z nároků vzniklý z vadného plnění, nevzniká zhotoviteli nikdy nárok na cenu provedeného díla, resp. jeho části, která, ač částečně vadná, byla objednateli předána. Dále soudům obou stupňů vytýká, že zcela opomenuly posoudit otázku, proč s ní žalovaná zápočtem ze dne 2. srpna 2001 započetla zbývající část pohledávky z faktury č. FA0009, která je předmětem sporu. Tento úkon žalované dovolatelka hodnotí ve spojitosti s částečným plněním a nevznesením námitek vůči fakturaci jako uznání závazku. Jelikož předestřené otázky nebyly v judikatuře dosud uspokojivě vyřešeny, má za to, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam.
Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že neposoudily částečnou platbu faktury ze strany žalované jako plnění mající účinky uznání zbytku dluhu dle §407 odst. 3 a §323 obch. zák., které nastolilo vyvratitelnou právní domněnku o existenci dluhu v době uznání a s tím spojený přechod důkazního břemene o opaku na žalovanou.
Dovolatelka dále brojí proti názoru odvolacího soudu, že dohoda účastníků o aplikaci ustanovení §288 až 293 hosp. zák. nemá vliv na otázku vzniku práva žalobkyně na zaplacení ceny díla. V této souvislosti označuje za podstatné, že dílo bylo převzato a že ve smlouvě o dílo byl odkazem na uvedená ustanovení hospodářského zákoníku sjednán specifický postup při odevzdání a převzetí díla. To podle dovolatelky znamená, že převzaté dílo mohlo mít pouze drobné vady a nedodělky, jelikož jinak je objednatel nebyl oprávněn od zhotovitele převzít. Bylo-li proto dílo objednatelem v souzené věci převzato, pak nelze za aplikace §290 hosp. zák. dospět než k závěru, že převzaté dílo mělo pouze drobné vady a nedodělky. Dovodily-li soudy navíc, že ve smyslu §548 odst. 1 obch. zák. je vznik nároku na zaplacení ceny díla vázán na okamžik provedení díla, zcela podle dovolatelky pominuly odchylná ujednání ve smlouvě o dílo, která toto dispozitivní ustanovení obchodního zákoníku nahrazují, případně modifikují. Jako příklad takového odlišného ujednání poukazuje na článek VIII. smlouvy o dílo, podle něhož dohodnutá cena je bez protestů uznána podpisem předávacího protokolu, přičemž případný odečet ceny musí být uveden výslovně v protokolu. Z neuvedení odečtu ceny v předávacím protokolu dovolatelka dovozuje, že podpisem předávacího protokolu bylo dílo, resp. jeho část řádně předána a že na tomto základě vzniklo zhotoviteli právo fakturovat celou částku za předanou část díla.
Další námitky dovolatelka směřuje proti závěru soudů o vadnosti díla, který označuje za zmatečný. Geodetické zaměření skutečného stavu ocelové konstrukce samo o sobě nemá podle jejího názoru žádnou vypovídací schopnost o případných vadách; v předávacím protokolu zase postrádá specifikaci vad a specifikace vad, která měla být dle předávacího protokolu předána později, zhotoviteli předána nikdy nebyla. Vadnost ocelové konstrukce nelze podle dovolatelky dovodit ani ze svědeckých výpovědí.
Prokázán nebyl podle dovolatelky v řízení ani rozsah případného vadného plnění, náklady vynaložené na jeho případnou opravu, popřípadě částka, která měla představovat případnou slevu z ceny. Soudy dle jejího vycházely pouze z nijak nepodloženého tvrzení žalované, že se tyto částky minimálně rovnají částce, jež je předmětem sporu.
V souvislosti se zápočtem ze dne 2. srpna 2001 (jakož i původním zápočtem ze dne 7. května 2001, který byl zápočtem ze dne 2. srpna 2001 nahrazen) dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že nevzaly v potaz neexistenci pohledávky společnosti M. s.r.o. – M. a p. s. vůči společnosti U. P., kterou žalovaná započetla vůči pohledávce žalobkyně, jež je předmětem sporu. Za této situace pokládá zápočty za neplatné a považuje je proto pouze za jednostranné uznání závazku ze strany žalované zaplatit žalovanou pohledávku.
Pochybení se měly soudy dopustit i při posouzení otázky, kdo byl za případné vady odpovědný (zhotovitel či objednatel). V souvislosti s odkazem soudu na §551 odst. 1 obch. zák. se dovolatelka dovolává konkrétní svědecké výpovědi, podle níž zhotovitel objednatele na nevhodnost a neúplnost projektové dokumentace upozornil. Kromě toho poukazuje na provádění změn projektové dokumentace z důvodů nezávislých na zhotoviteli.
Za jednu z nejdůležitějších skutečností, kterou soudy zcela pominuly, dovolatelka označuje fakt, že žalovaná (resp. její právní předchůdce) vůči společnosti U. P. (ani žalobkyni) nikdy neuplatnila žádný z nároků z odpovědnosti za vady, a proto jí žádný takový nárok nevznikl. Z toho podle jejího názoru vyplývá, že společnost U. P. měla v době postoupení žalované pohledávky na ni nárok v plné výši, že tato pohledávka v době postoupení existovala a byla platná.
Dovolatelka dále poukazuje na nesprávnost postupu právního předchůdce žalované, který, aniž uplatnil nějaké své právo z odpovědnosti za vady, v rozporu se smlouvou i zákonem si objednal opravu díla u třetí osoby.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná s názorem žalobkyně o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nesouhlasí, jelikož projednávaná věc, tj. vznik práva na zaplacení části ceny díla již byla opakovaně Nejvyšším soudem vyřešena a soudy obou stupňů ji v souzené věci řešily s touto judikaturou v souladu. Obsáhlé dovolací námitky lze podle žalované soustředit do dvou zásadních problémů. Jednak jde o otázku vzniku práva na zaplacení části ceny díla při vadném plnění a dále o posouzení, zda je žalobkyně ve věci aktivně legitimována v případě neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Proto navrhla odmítnout dovolání žalobkyně pro nepřípustnost.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatelka v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadla (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud své rozhodnutí po právní stránce opřel o závěry, že dílčí plnění díla bylo vadné, a proto zhotoviteli (žalobkyni) nevzniklo právo na zaplacení odpovídající ceny díla, dále že zaplacením části ceny díla objednatel neuznal zbytek ceny díla a konečně že nedošlo k platnému postoupení této neexistující pohledávky. Přípustnost dovolání v této věci může proto může založit pouze to, pokud dovolací soud podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dospěje k závěru, že řešení některé (případně některých) z těchto otázek činí napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně významné. Nespočívá-li rozsudek odvolacího soudu na řešení jiných než uvedených právních otázek, nemohou jiné otázky ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Proto se Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání nemusel zabývat těmi námitkami, které dovolatelka směřovala do jiných otázek než těch, na jejichž řešení napadené rozhodnutí spočívá.
Z obsahu dovolání se podává, že závěr odvolacího soudu o vadnosti dílčího plnění díla (včetně rozsahu vadnosti) dovolatelka zpochybňuje tím, že podrobuje kritice skutková zjištění soudu (včetně hodnocení důkazů) o skutečnostech rozhodných pro posouzení otázky vadnosti díla. Dovolatelka však přehlíží, že v případě přípustnosti dovolání zvažované dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jak je tomu v souzené věci) je totiž dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, tj. skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje pouze k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž napadnutelná žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) vytýkána pouze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není, jak již bylo shora vysvětleno, relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Lze proto uzavřít, že v řešení otázky vadnosti díla nemůže mít napadené rozhodnutí z pohledu dovolacích námitek zásadní právní význam.
Tvrzeného pochybení se dovolací soud nedopustil v otázce vzniku práva na zaplacení části ceny díla ani posouzením, že ujednání ve smlouvě o dílo o tom, že obsahové náležitosti přejímajícího řízení se budou řídit §288 až 293 hosp. zák., je bez vlivu na vznik práva žalobkyně na zaplacení díla, jelikož tato ustanovení hospodářského zákoníku odchylnou úpravu vzniku práva na zaplacení ceny díla od ustanovení §548 odst. 1 obch. zák. neobsahují. Odvolací soud rovněž v souladu s judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2001) dospěl k závěru, že zhotoviteli právo na zaplacení ceny díla nevzniklo, nebylo-li řádně provedeno (srov. §548 odst. 1, §554 odst. 1 obch. zák.). Lze proto uzavřít, že ani tato otázka nemá zásadní právní význam, neboť odvolací soud se při jejím řešení tvrzeného rozporu s hmotným právem nedopustil (postupoval v souladu se stávající judikaturou).
Podle ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud svůj závěr o tom, že zaplacení části ceny díla dle faktury č. FA0009 ze dne 20. prosince 2000 nemá účinky uznání zbytku dluhu, opřel o zjištění, že neshledal existenci důvodů (okolností), ze kterých bylo možno usuzovat, že zaplacením částky 500 000,- Kč uznal objednatel (právní předchůdce žalované) i zbytek závazku. Skutečnost, zda-li tu jsou či nejsou takové okolnosti, z nichž lze usuzovat, že částečným plněním uznal dlužník i zbytek dluhu, je otázka skutkového zjištění, kterou, jak již bylo vysvětleno shora, není dovolací soud oprávněn v případě přípustnosti zvažované dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat. Uznal-li či nikoli proto objednatel zaplacením části ceny díla i zbývající část ceny, otázkou zásadního právního významu není.
Jelikož žádná z právních otázek, do jejichž řešení dovolatelka směřovala dovolací námitky a na jejichž posouzení odvolací soud založil své rozhodnutí, nemá zásadní právní význam a dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením pro nepřípustnost odmítl [243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobkyně z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7 500,- Kč podle §3 odst. 1, 10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. prosince 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu