ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.884.2004.1
sp. zn. 32 Odo 884/2004-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. M. B., správce konkurzní podstaty úpadce Š., proti žalované U. T., o zaplacení částky 422 382 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13/14 Cm 538/95, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2004 č. j. 4 Cmo 265/2002-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. dubna 2002 č. j. 13/14 Cm 538/95-80 uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 422 382 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdce žalobce a žalovaná uzavřeli dne 5. 4. 1990 hospodářskou smlouvu na dodávku 1 080 kusů interface, dohodli cenu za jeden kus tohoto výrobku, termíny plnění a způsob dopravy. Při posouzení charakteru právního vztahu účastníků vyšel soud prvního stupně z §763 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), podle kterého se právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti obchodního zákoníku a práva z nich vzniklá řídí dosavadními předpisy, tedy v dané věci hospodářským zákoníkem (dále jen „HZ“). Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že sjednané výrobky právní předchůdce žalobce odevzdal žalované ve svém výrobním závodě a splnil tak svůj závazek dodat žalované smluvené výrobky, dodávku vyfakturoval a žádal žalovanou o její úhradu nebo o uznání závazku; žalovaná svůj závazek zaplatit cenu výrobků dosud nesplnila. Listinu z 21. 6. 1993 posoudil soud prvního stupně podle §132 HZ jako platné uznání závazku vzhledem k tomu, že obsahovalo prohlášení žalované, že uznává fakturu číslo 160022 na částku 422 382 Kč splatnou dne 15. 2. 1993, podpis vyřizující pracovnice žalované a otisk razítka. Nepřijal námitku žalované, že podepsaná paní Šabacká nebyla oprávněna k uznání závazku, neboť podle §24g HZ platilo, že jedná-li někdo bez oprávnění k takovému úkonu, je tento úkon platný, pokud druhá organizace o překročení nebo nedostatku jednatelského oprávnění nevěděla a vědět nemohla.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22 ledna 2004 č. j. 4 Cmo 265/2002-97 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud akceptoval skutková i právní zjištění soudu prvního stupně, pouze prohlášení o uznání závazku obsažené v listinách z 18. 3. 1993 a z 21. 6. 1993 posoudil podle §323 ObchZ. Taktéž odvolací soud dospěl k závěru, že se jedná o platná uznání závazku, který je dostatečně konkretizován číslem faktury, dlužnou částkou a dobou její splatnosti a splňuje tak náležitost určitosti právního úkonu. Pokud byla obě uznání závazku opatřena firemním razítkem a podpisem zaměstnankyně paní Š., pak bylo na žalované, aby prokázala své tvrzení, že paní Š. nebyla oprávněna předmětnou pohledávku za žalovanou uznat. K tomuto tvrzení však nenavrhla žádný důkaz, prokázáno tedy nebylo. Za situace, kdy byl závazek žalovanou uznán, byla to žalovaná, která byla dále povinna tvrdit a prokazovat, že její závazek k zaplacení ceny výrobků v době jeho uznání neexistoval. Odvolací soud nepřijal námitku žalované, že podpis jejího zaměstnance pana Doležala na dokladu o převzetí výrobků není jeho podpisem, neboť se jednalo o zcela novou skutečnost uplatněnou až v odvolacím řízení, k níž odvolací soud nemůže přihlížet vzhledem k systému neúplné apelace dané §205a odst. 1 o. s. ř., podle kterého nelze v odvolacím řízení (až na stanovené výjimky) uvádět nové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), má ve věci zásadní právní význam, a je proto dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že částku, která je předmětem tohoto sporu, uznala. Namítla, že uznání bylo podepsáno pouze řadovou účetní, která nebyla nikdy k podpisu takového právního úkonu nikým zmocněna, což žalobce s přihlédnutím ke všem okolnostem měl a mohl ve smyslu §15 ObchZ vědět. Taktéž obsahové náležitosti předmětného uznání závazku nesplňují zákonný požadavek určitosti uznávaného závazku ve smyslu §323 ObchZ. Uznání závazku podle tohoto ustanovení musí podle názoru dovolatelky obsahovat základní pojmové znaky vymezení závazku, tj. uvedení dlužníka a věřitele, výše závazku a alespoň obecnou charakteristiku závazku; pouhé uvedení čísla faktury, jak se stalo v dané věci, nemůže postačovat, protože samotná faktura ještě nic nevypovídá o závazku samotném. Žalobce podle názoru dovolatelky neprokázal, že došlo k platnému uznání závazku ve smyslu §323 ObchZ, takže nemohlo dojít ani k přechodu důkazního břemene ohledně neexistence závazku v době jeho uznání z žalobce na dovolatelku. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud však neshledal zásadní význam rozsudku odvolacího soudu po stránce právní. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu, který byl zjištěn odvolacím soudem, přičemž v daném řízení nebyly označeny a provedeny důkazy k prokázání skutečnosti, jakou činností byla paní Š. žalovanou pověřena. Nestačí totiž pouze tvrzení, že byla účetní, konečně ani k tomuto tvrzení nebyly ze strany dovolatelky označeny žádné důkazy. Za této situace nelze proto zpochybnit závěr odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že paní Š. nebyla oprávněna předmětnou pohledávku za dovolatelku uznat. Důkazní břemeno totiž leží na tom účastníkovi, který tvrdí skutečnosti, které jsou z hlediska hmotného práva v jeho prospěch. Důkazním břemenem se rozumí odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla prokázána pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002 č. j. 21 Cdo 762/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 5/2002, pod označením SJ 86/2002).
Dovolatelka dále namítla, že předmětné uznání závazku neobsahuje náležitosti vyplývající z §323 ObchZ. Podle tohoto ustanovení platí, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání promlčena.
Zákonodárce nepředepisuje, jakým způsobem má být „určitý závazek“ specifikován. Určení může zahrnovat rozsah závazku, není to však zcela nezbytné, a proto je proto možno závazek, jehož se uznání týká, konkretizovat např. uvedením jeho důvodu, odkazem na listinu, ve které je dále specifikován (např. příslušnou smlouvu, fakturu apod.). Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, že požadavek „určitosti závazku“ je nutno vykládat ve smyslu jeho identifikace, a to takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004 sp. zn. 29 Odo 1126/2003 a ze dne 18. října 2005 sp. zn. 32 Odo 1415/2004, publikované v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2006), a proto v dané věci uzavřel, že odvolací soud nerozhodl ohledně uznání závazku v rozporu s hmotným právem (§323 odst. 1 ObchZ), pokud v daném případě byl závazek dovolatelky v listině z 21. 6. 1993 určen odkazem na fakturu č. 160022 na částku 422 382 Kč splatnou dne 15. 2. 1993, čímž byl uznávaný závazek zřetelně specifikován číslem faktury a datem její splatnosti.
Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nenaplňuje ani ostatní znaky rozhodnutí zásadního právního významu stanovené v §237 odst. 3 o. s. ř., neboť neřeší otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Navíc o otázku zásadního právního významu nejde, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001 sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Dovolání v dané věci proto není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud není dovolání přípustné, nebyl dovolací soud oprávněn přihlédnout k případným vadám řízení, např. k tomu, že dovolatelka nebyla v řízení řádně poučena podle §118a o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je totiž dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. oprávněn přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243 odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu