ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.897.2005.1
sp. zn. 32 Odo 897/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně R. a E., s.r.o., proti žalované V. a k. H. K., a. s., o zaplacení částky 1 005 255 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 45/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2005, č.j. 11 Cmo 261/2004 – 302, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. února 2005, č.j. 11 Cmo 261/2004 – 302, potvrdil mezitímní rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 2004, č.j. 34 Cm 45/2001-259, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26. dubna 2004, č.j. 34 Cm 45/2001-272, kterým bylo rozhodnuto, že nárok žalobkyně proti žalované na náhradu škody je po právu, a že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí konečném. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 16. 6. 1998 uzavřena smlouva o odběru vody a odvádění odpadních vod, kterou za žalobkyni uzavřel její jednatel R. N., který byl do té doby odběratelem na stejném odběrním místě, avšak jako fyzická osoba. Z tohoto důvodu podal přihlášku – odhlášku odběrního místa, která byla žalovanou přijata dopisem ze dne 26. 10. 1998, v němž se žalovaná omluvila, že neprovedla administrativní přehlášení. Ač žalovaná nezaslala žalobkyni do jejího sídla žádné vyúčtování a ani nezaslala upomínku pro nezaplacení vodného a stočného, odpojila žalobkyni přívod vody ve dnech 21. 10. 1998 až 26. 10. 1998. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že odpojení vody žalobkyni žalovanou bylo ničím neodůvodněné a žalovaná musí nést odpovědnost za porušení své povinnosti plnit dodávku vody na základě uzavřené smlouvy. Protože v důsledku odpojení dodávek vody vznikla žalobkyni škoda spočívající v ušlém nájemném z předčasně ukončené nájemní smlouvy uzavřené dne 1. 7. 1998 žalobkyní jako pronajímatelem s P. M. jako nájemcem, je žalovaná povinna ve smyslu ustanovení §373 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) zaplatit žalobkyni vzniklou škodu. Žalobkyni se totiž nepodařilo získat ihned po nepředvídaném ukončení nájemního vztahu v důsledku jednání žalované nového nájemce, čímž se majetek žalobkyně předpokládaným způsobem nezvětšil. Pokud žalovaná namítala, že tato nájemní smlouva je neplatná pro nedostatek souhlasu Magistrátu města H. K. podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění platném v době uzavření nájemní smlouvy, s tím, že předmětné nebytové prostory byly určeny ve smyslu uvedeného ustanovení k provozování služeb, odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci nebyl souhlas potřebný, byly-li předmětné pronajímané prostory kolaudovány pro kancelářské účely. Žalované nebylo možno přisvědčit, že by žalobkyně uzavřela neplatnou nájemní smlouvu pro nedostatek souhlasu příslušného úřadu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolává se důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně hodnocení otázky vzniku a charakteru smluvního vztahu mezi účastníky a jednak s řešením otázky platnosti nájemní smlouvy, s jejímž zánikem žalobkyně spojuje svůj nárok na náhradu škody. Namítá, že smlouva ze dne 16. 6. 1998 nebyla podepsána řádným způsobem, proto smluvní strany uzavřely novou smlouvu se stejným obsahem dne 24. 11. 1998, čímž dokumentovaly, že nepovažují smlouvu ze dne 16. 6. 1998 za platnou. Podle názoru dovolatelky tedy smluvní vztah mezi účastníky vznikl až na základě smlouvy ze dne 24. 11. 1998 a za otázku zásadního významu považuje, zda lze způsobem, jakým to strany v daném případě uzavřením nové smlouvy učinily, retroaktivně upravit jejich vzájemné vztahy. Dovolatelka dále zpochybňuje platnost nájemní smlouvy nejen z důvodu nedostatku potřebného souhlasu příslušného úřadu k uzavření této smlouvy, ale i z důvodu nedostatečného určení účelu nájmu, když nebytové prostory byly zkolaudovány jako kanceláře a byly pronajaty na zřízení skladu a kanceláří. Za další otázku zásadního významu považuje, zda byl v souladu se zákonem v předmětné nájemní smlouvě definován účel nájmu. Poukazuje, že z dokazování vyplynulo, že nájemce užíval předmětné nebytové prostory k podnikání spočívající v poskytování služeb celního deklaranta, avšak odvolací soud učinil bez dalšího závěr, že předmětné nebytové prostory neměly charakter prostor, k jejichž nájmu nebylo potřeba předchozího souhlasu příslušného úřadu. V tomto směru považuje rovněž za otázku zásadního významu určení hranice mezi nebytovými prostorami užívanými k podnikání a nebytovými prostorami ostatními. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné a ani důvodné. Poukazuje, že námitky žalované ohledně právního vztahu mezi účastníky směřují do skutkového zjištění soudů, když dovolatelka poukazuje, že smluvní vztah mezi účastníky byl založen smlouvou ze dne 24. 11. 1998 a nikoliv smlouvou ze dne 16. 6. 1998, avšak tyto námitky nesprávně podřazuje pod nesprávné právní posouzení. Pokud se týká námitek dovolatelky ohledně platnosti nájemní smlouvy, tak ani v této souvislosti dovolatelkou formulovanou otázku nepovažuje žalobkyně za otázku zásadního významu, jestliže se posouzení hranice mezi nebytovými prostorami sloužícími k podnikání a k jiným účelům týká jen samotné smlouvy. Mimoto poukazuje, že rozhodující ve smyslu zákona č. 116/1990 Sb., ve znění platném v rozhodné době, bylo, zda nebytové prostory byly k provozování obchodu a služeb určeny, tedy zkolaudovány. Právní posouzení platnosti předmětné nájemní smlouvy považuje z hlediska namítaného §3 odst. 2 cit. zákona za správné, když prostory byly kolaudovány jako kanceláře a nájemce tyto prostory jako kanceláře užíval v souladu s předmětnou nájemní smlouvou. Podotýká, že pokud měly prostory sloužit i ke zřízení skladu, pak jen ke skladování vlastních věcí nájemce, neboť skladování věcí třetích osob netvořilo předmět podnikání nájemce.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen opět „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Založil-li odvolací soud právní posouzení věci o nároku na náhradu škody na platnosti smlouvy o odběru vody a odvádění odpadních vod uzavřené mezi účastníky dne 16. 6. 1998, dospěl dovolací soud k závěru, že právní názor odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, dovodil-li odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, že touto smlouvou byl založen právní vztah mezi účastníky. Namítá-li dovolatelka, že smlouva ze dne 16. 6. 1998 nebyla podepsána řádným způsobem a že účastníci uzavřeli dne 24. 11. 1998 novou smlouvu, je třeba konstatovat, že otázka - kdy a kterou osobou byla smlouva o dodávce vody uzavřena, je otázkou skutkového zjištění. Odvolací soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že dne 16. 6. 1998 uzavřel smlouvu o dodávce vody s žalovanou za žalobkyni statutární orgán. Zda tomu tak je či není je otázkou skutkovou a tuto nelze v dovolacím řízení přezkoumat. To, že nebyla osoba, uzavírající smlouvu, jako statutární orgán označena, je pouze administrativním pochybením, které nemůže založit neplatnost smlouvy.
Dovolací soud dále dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, aplikoval-li v dané věci ustanovení §373 obch. zák., podle něhož, kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Ze skutkových zjištění totiž vyplynulo, že žalovaná v žalobkyní pronajímaných prostorách neodůvodněně odpojila dodávku vody, proto nelze dospět k závěru, že by závěr odvolacího soudu byl v rozporu s hmotným právem, dovodil-li, že ke vzniku škody žalobkyni došlo důsledkem porušení smluvní povinnosti žalované s tím následkem, že nájemce předčasně odstoupil od nájemní smlouvy uzavřené s žalobkyní, čímž se majetek žalobkyně předpokládaným způsobem nezvětšil o částku za nájemné.
Pokud dovolatelka namítala nesprávné právní posouzení platnosti výše zmiňované nájemní smlouvy z hlediska předmětu jejího nájmu a že předmět nájmu nebyl definován v souladu s požadavkem zákona č. 116/1990 Sb., ve znění platném v rozhodném období, pokud byly nebytové prostory kolaudovány pro kancelářské účely a pro tyto účely nebyly pronajímány, je nutno vyjít ze zjištění odvolacího soudu, podle něhož nebytové prostory byly zkolaudovány jako kanceláře a neměly charakter prostor, k jejichž nájmu bylo potřeba předchozího souhlasu příslušného úřadu - nebyly určeny k provozování obchodu a služeb. Za situace takto zjištěného skutkového stavu není právní posouzení odvolacím soudem o platnosti předmětné nájemní smlouvy v rozporu s hmotným právem. Pokládá-li dovolatelka za otázku zásadního významu, kde je v dané věci hranice mezi nebytovými prostorami užívanými k podnikání a nebytovými prostorami ostatními, je třeba konstatovat, že odvolací soud neučinil v dané věci žádné skutkové zjištění o hranici mezi nebytovými prostorami užívanými k podnikání a nebytovými prostorami ostatními, proto tato otázka nesplňuje předpoklady řešení při dovolacím přezkumu, neboť dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, a navíc skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné, proto - aniž by mohl věc dále posuzovat – jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dosavadního řízení včetně řízení dovolacího (§243b odst. 5 ve spojení s §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.) rozhodne soud prvního stupně, který bude dále ve věci rozhodovat, neboť v dané věci nebylo vydáno konečné rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl mezitímním rozsudkem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu