ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.898.2005.1
sp. zn. 32 Odo 898/2005-360
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně D. p. s., proti žalované M. h. f. P. P., o zaplacení částky 1,145.045,90 Kč se smluvní pokutou, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 50/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2005, č. j. 15 Co 531, 532, 533/2004-339, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. května 2004, č. j. 16 C 50/2000-279, ve znění opravných usnesení ze dne 18. května 2004, č. j. 16 C 50/2000-290, a ze dne 23. září 2004, č. j. 16 C 50/2000-318, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,05 % za každý den prodlení z částky 236.697,30 Kč od 28. ledna 1998 do 21. srpna 2000, částku 197.452,80 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,05 % za každý den prodlení z téže částky od 22. srpna 2000 do 10. května 2004, částku 774.153,10 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,05 % za každý den prodlení od 14. března 1998 do 10. května 2004, částku 121.556,74 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,05 % za každý den prodlení od 19. března 1998 do 10. května 2004 a dále částku 12.638,80 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,05 % za každý den prodlení od 17. dubna 1998 do 10. května 2004, a rovněž ho potvrdil ve výroku o nákladech řízení (výrok II.). Odvolací soud dále odmítl odvolání žalované proti zamítavému výroku ve věci samé, jímž bylo rozhodnuto o zbývající části žaloby jednak co do částky 39.244,50 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,05 % z téže částky za každý den prodlení od 22. srpna 2000 do zaplacení, a dále co do další smluvní pokuty ve výši uvedené ve výroku rozsudku (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení čtyř faktur v celkové výši 1,145.045,90 Kč jako ceny díla, které coby zhotovitel provedla pro žalovanou coby objednatele na základě vzájemně uzavřené smlouvy o dílo ze dne 2. července 1997. Žalovaná v řízení nezpochybňovala oprávněnost ani splatnost takto fakturovaných částek, bránila se však proti pohledávce žalobkyně existencí vlastní pohledávky ve výši 1,467.275, Kč ze smluvní pokuty za prodlení žalobkyně s předáním dokončeného díla. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a po symetrické moderaci smluvních pokut sjednaných mezi účastnicemi, jejich limitaci okamžikem vyhlášení rozhodnutí a zápočtu pohledávek žalované vůči žalobkyni u jednotlivých fakturovaných částek, přiznal žalobkyni jistinu v celkové výši 1,105.801,30 Kč se smluvní pokutou ve výši specifikované ve výroku rozhodnutí a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
Podle odvolacího soudu provedl soud prvního stupně v řízení obsáhlé dokazování zákonem stanoveným postupem a jím učiněná skutková zjištění jsou správná, přesvědčivá a zcela v kontextu s provedenými důkazy. Vytýkala-li mu proto odvolatelka (žalovaná) nesprávné hodnocení důkazů, nebyl tento odvolací důvod naplněn. Totéž platí podle odvolacího soudu i pro odvolací důvod nesprávného právního posouzení, jelikož soud prvního stupně na správně zjištěný skutkový stav aplikoval i správnou právní normu a správně ji i vyložil. Jako nedůvodnou posoudil rovněž námitku odvolatelky o věcné nepříslušnosti soudu, který o věci rozhodl. V této souvislosti v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že věcná příslušnost soudu prvního stupně byla určena usnesením Krajského obchodního soudu v Praze, který vyslovil svou věcnou nepříslušnost a věc postoupil k projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 3 jako soudu věcně příslušnému. Za stavu, kdy se proti tomuto rozhodnutí účastníci řízení neodvolali, je rozhodující názor soudu vyššího stupně. Dovodil-li proto soud prvního stupně, že byl tímto rozhodnutím ve smyslu §104a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.) i do budoucna vázán, žádného pochybení se podle odvolacího soudu nedopustil. Proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil s tím, že odvolání žalované proti zamítavému výroku odmítl pro subjektivní nepřípustnost.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v dosud neřešené otázce, zda může účastník řízení úspěšně vznést námitku věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně až v odvolacím řízení za situace, kdy soudu prvního stupně věc postoupil z vlastní iniciativy (bez vznesení námitky nepříslušnosti kterýmkoliv účastníkem) odvolací soud a proti usnesení o takovém postoupení se žádný z účastníků řízení neodvolal. Podle přesvědčení dovolatelky takový postup možný je. Pokud tak odvolací soud nepostupoval a zaujal k její námitce o věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně, kterou uplatnila v odvolacím řízení, stanovisko, že soud prvního stupně byl vázán usnesením odvolacího soudu o vyslovení své věcné nepříslušnosti a o postoupení věci soudu prvního stupně, právně pochybil při výkladu ustanovení §104a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle názoru dovolatelky se druhá věta citovaného ustanovení, která stanovuje vázanost soudu nižšího stupně usnesením soudu vyššího stupně, vztahuje pouze na případy, kdy soud vyššího stupně rozhoduje o věcné příslušnosti v situaci, kdy mu byla věc předložena soudem nižšího stupně poté, co tento soud vyslovil svou věcnou nepříslušnost. Jelikož o takový případ v souzené věci nešlo, soud prvního stupně nebyl usnesením odvolacího soudu o vyslovení jeho věcné nepříslušnosti vázán. To podle dovolatelky znamená, že uvedeným pravomocným usnesením odvolacího soudu otázka věcné příslušnosti nebyla definitivně vyřešena a soud prvního stupně byl povinen její splnění jako jedné z podmínek řízení zkoumat, což však neučinil.
V další části dovolání dovolatelka vytýká soudu prvního stupně poskytnutí neoprávněných výhod žalobkyni, čímž porušil zákonnou zásadu rovnosti účastníků. Tohoto pochybení se podle jejího názoru dopustil soud tím, že pokračoval v řízení, aniž by žalobkyni vyměřil soudní poplatek z požadované smluvní pokuty (kterou žalobkyně v žalobě označila jako úrok z prodlení, tedy nesprávně jako příslušenství pohledávky) a dále že sám výši požadované smluvní pokuty stanovil. Neoprávněná výhoda žalobkyně, která spočívala podle vyjádření dovolatelky v umožnění pokračování v řízení bez zaplaceného soudního poplatku, mohla mít podle jejího mínění zásadní vliv na další průběh řízení, neboť žalobkyně kupříkladu nemusela být schopna vůbec soudní poplatek zaplatit a řízení by pak muselo být zastaveno.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobkyně postupovaly soudy obou stupňů při posuzování věcné příslušnosti v souladu s ustanovením §104a o. s. ř. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., a proto se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. S názorem dovolatelky o nemožnosti izolovaně použít druhou větu ustanovení §104a odst. 2 o. s. ř. nesouhlasí, pokládá ho za účelový, který nemá oporu v zákoně. Žalobkyně snáší argumenty na podporu opačného názoru, že o věcné příslušnosti bylo usnesením odvolacího soudu pravomocně rozhodnuto, takže její vícenásobný přezkum není možný. Žalobkyně oponuje argumentačně i dalším námitkám dovolatelky, přičemž navrhuje, aby v případě posouzení dovolání (podaného z důvodu tvrzené věcné nepříslušnosti soudu, o které bylo rozhodnuto samostatným usnesením, které nabylo právní moci z důvodu marného uplynutí odvolací lhůty) jako přípustného, o čemž má pochyb, dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka námitky do žádné právní otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá, nevznesla, žádnou takovou otázku nevymezila, nýbrž svými výhradami odvolacímu soudu vytýkala pochybení (při posuzování věcné příslušnosti soudu, pokračování v řízení bez zaplaceného soudního poplatku, překročení žalobního návrhu), která by bylo možné podřadit pod vady řízení, jimiž uplatnila dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K takové vadě řízení by však dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.) a uvedený dovolací důvod není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci.
Založila-li dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí na tvrzení o vadách řízení, k nimž dovolací soud nebyl oprávněn přihlížet, aniž v dovolání vymezila otázku zásadního právního významu, kterou by napadla dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a dovolací soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. elikož žalovaná z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7 500,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu