ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.948.2005.1
sp. zn. 32 Odo 948/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Města M., proti žalované T. N., spol. s r.o., o zaplacení částky 1 279 395,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 1681/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2004, č.j. 29 Co 117/2004-60, ve znění usnesení ze dne 23. května 2005, č.j. 29 Co 117/2004-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 30. října 2003, č.j. 4 C 1681/2002-39, jímž Okresní soud v Mělníku žalované uložil zaplatit žalobci částku 1 279 395,20 Kč s 10% úroky z prodlení od 1. února 2000 do zaplacení a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Podle obsahu spisu se žalobce na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky domáhal po žalované úhrady doplatku do celkového nájemného za rok 1999, které činilo částku 5 876 161,- Kč.
Odvolací soud po zopakování důkazů v odůvodnění specifikovanými listinami vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, které z nich dovodil. Podle odůvodnění rozhodnutí založil odvolací soud svůj potvrzující rozsudek na závěru, že částečná platba nájemného za rok 1999 žalovanou před podáním žaloby má účinky uznání dluhu ve smyslu §407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), podle něhož plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek dluhu. V průběhu řízení, ať již z projevu žalované či z jiných okolností, totiž nebylo prokázáno, že by žalovaná učinila takový projev, z něhož by vyplývalo, že plní pouze do výše, kterou uznává, naopak z předložené korespondence mezi účastníky podle odvolacího soudu vyplynulo, že žalovaná se na dlužnou částku domáhá započtení jí zaplacené částky za únik vody. Tato procesní obrana žalované, do níž však její odvolání nesměřovalo, nebyla úspěšná, neboť podle názoru soudu prvního stupně žalobci povinnost platit za uniklou vodu vodárnám nevznikla. Za situace, kdy uznání dluhu žalovanou založilo vyvratitelnou právní domněnku o existenci dluhu v době uznání a kdy žalovaná tuto domněnku nevyvrátila (neprokázala, že dluh nevznikl nebo že po uznání závazku zanikl), odvolací soud posoudil námitku odvolatelky (žalované) o neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu nedostatečné určitosti jejího předmětu za nerozhodnou. V této souvislosti uvedl, že otázka platnosti smlouvy o nájmu je právně nevýznamná, jelikož žalobou uplatněný nárok lze přiznat jak z této smlouvy, tak i z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 občanského zákoníku, když výše žalované částky nebyla žalovanou v řízení zpochybněna. Z uvedeného lze tedy podle odvolacího soudu dovodit, že žalovaná na daný závazek částečně plnila, její závazek nezanikl a stále trvá. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) pro rozpor s hmotným právem, z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tohoto právního pochybení se podle názoru dovolatelky dopustil odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) tím, že žalobci přiznal žalovanou částku z titulu nájemní smlouvy, která je však podle přesvědčení dovolatelky neplatná, jelikož v ní nebylo provedeno řádné vymezení předmětu nájmu. V této souvislosti namítá, že určení předmětu nájmu, které je možné provést buď individuální identifikací nebo druhem a počtem v případě věcí určených druhově, se v předmětné nájemní smlouvě vůbec nenacházelo, nýbrž v ní bylo co do identifikace pronajatých věcí pouze odkázáno na přílohu č. 1, která se ve spisu nenachází a ani účastníci ji nemají k dispozici.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu a aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Dovolávala-li se žalovaná neplatnosti předmětné nájemní smlouvy pro neurčitost předmětu nájmu, napadla tak uplatněným dovolacím důvodem řešení otázky, na němž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a které nebylo pro jeho rozhodnutí určující. Podle odůvodnění rozhodnutí totiž odvolací soud dovolatelkou vymezenou otázku zásadního právního významu, tj. otázku platnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky neřešil a své rozhodnutí na jejím řešení nezaložil, nýbrž postavil ho na závěru, že žalobní návrh byl po právu vedle smlouvy i z titulu bezdůvodného obohacení, jelikož žalovaná nevyvrátila právní domněnku o trvání dluhu v době uznání, která nastala v důsledku uznání dluhu žalovanou podle §407 odst. 3 obch. zák.
Za stavu, kdy dovolatelka založila zásadní právní význam napadeného rozhodnutí na řešení otázky, na jejímž posouzení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, kdy v dovolání nenapadla jeho závěr o oprávněnosti žalobního nároku z titulu bezdůvodného obohacení a nevymezila ani jinou právní otázku, kterou by dovolací soud mohl posoudit jako zásadně významnou, a dovolací soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, majícímu charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze tak uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. července 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu