ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.992.2005.1
sp. zn. 32 Odo 992/2005-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. K., proti žalovanému J. ., o zaplacení částky 69 739,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 C 813/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2003, č.j. 28 Co 240/2001-76, ve znění usnesení ze dne 30. července 2003, č.j. 28 Co 240/2001-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 162,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 1. prosince 1999, č.j. 8 C 813/99-25, žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 69 739,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 17 % ročně z téže částky ode dne 22. srpna 1995 do zaplacení (bod I. výroku) a zamítl žalobu co do dalšího požadovaného úroku z prodlení ve výši 1 % z téže částky ode dne 22. srpna 1995 do zaplacení (bod II. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. května 2003, č.j. 28 Co 240/2001-76, ve znění usnesení ze dne 30. července 2003, č.j. 28 Co 240/2001-81, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku co do úroku z prodlení ve výši 15,3 % ročně z částky 69 739,- Kč ode dne 22. srpna 1995 do zaplacení (výrok I.) a změnil ho v tomto bodu výroku tak, že žalobu zamítl co do dalšího úroku z prodlení ve výši 1,7 % ročně z částky 69 739,- Kč ode dne 22. srpna 1995 do zaplacení (výrok II.). Odvolací soud dále rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výrok III. a výrok IV.). V odvoláním nenapadené části, tj. ve zbývající části bodu I. výroku a v bodu II. výroku, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního, třetího a čtvrtého výroku napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.). Podle názoru dovolatele odvolací soud pochybil při výpočtu výše přiznaného úroku z prodlení. Zatímco dovolatel na základě jím uvedených podkladů peněžních ústavů dospěl propočtem k úrokové sazbě ve výši 14,85 % ročně, odvolací soud přiznal žalobci nárok ve výši 15,3 % ročně. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření označil dovolání žalovaného za nepřípustné. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., o než dovolatel přípustnost opřel, nelze podle názoru žalobce aplikovat jednak proto, že soud prvního stupně rozhodoval ve věci jen jednou a dále proto, že je třeba dovolání posuzovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, a nikoli v jeho novelizovaném znění od 1. ledna 2001, jak nesprávně činí dovolatel. Za situace, kdy přípustnost dovolání nelze dovodit ani z dalších zákonných ustanovení a kdy za neopodstatněnou označil námitku dovolatele o nesprávnosti výpočtu zákonného úroku z prodlení odvolacím soudem, navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V případě dovolání směřujícího do potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu ve věci samé lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku rozhodnutí nevyslovil. Přípustnost dovolání tak opřít o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. nelze.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Žalovaný však návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti podle §239 odst. 2 o. s. ř., nepodal, takže nelze dovodit ani z tohoto ustanovení.
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř., tedy zda v řízení nedošlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostní vady), k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Rovněž dovolání směřující do obou výroků rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů, které – ač součástí rozsudku – mají s ohledem na §167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení, přípustné není. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nákladů za řízení před soudy obou stupňů nelze totiž podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v §238a o. s. ř. a podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o nákladech řízení není usnesením o věci samé; existenci zmatečnostních vad řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam). Jelikož žalovaný z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 3 087,50 Kč podle §3 odst. 2 (roční plnění představuje částku 15,3 % z částky 69 739,- Kč, což činí 10 460,85 Kč, pětinásobek ročního plnění pak činí 52 304,25 Kč), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu