ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.993.2005.1
sp. zn. 32 Odo 993/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně A. s.r.o., proti žalované W. L. s.r.o., o zaplacení částky 126 063,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 192/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 2004, č.j. 3 Cmo 300/2003-112, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 2004, č.j. 3 Cmo 300/2003-112, v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2002, č.j. 36 Cm 192/98-67, ve znění usnesení ze dne 3. dubna 2003, č.j. 36 Cm 192/98-94, tak, že žaloba se zamítá, jakož i v obou výrocích o nákladech řízení, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení faktury č. 457/0010 ve výši 71 001,- Kč a faktury č. 610/0036 ve výši 55 062,- Kč jako ceny tlumočnických služeb, které žalované poskytla v německém jazyce prostřednictvím dvou tlumočníků v období od 25. února do 21. března 1997 a dále od 24. března do 10. dubna 1997.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. října 2002, č.j. 36 Cm 192/98-67, ve znění usnesení ze dne 3. dubna 2003, č.j. 36 Cm 192/98-94, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 126 063,- Kč s úroky z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 71 001,- Kč od 16. dubna 1997 do zaplacení a z částky 55 062,- Kč od 17. května 1997 do zaplacení a náklady řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o poskytování tlumočnických služeb ve sjednané době a za dohodnutou cenu, kterou právně kvalifikoval jako nepojmenovanou smlouvu podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Za stavu, kdy žalobkyně unesla důkazní břemeno o tom, že tlumočnické služby žalované poskytla a žalovaná o těchto skutečnostech neprokázala nic jiného, soud žalobě vyhověl v plném rozsahu.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. srpna 2004, č.j. 3 Cmo 300/2003-112, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího usnesení, ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 63 031,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18,25 % p. a. z částky 35 500,50 Kč od 14. dubna 1997 do zaplacení a z částky 27 531,- Kč od 17. května 1997 do zaplacení a změnil ho ve zbývajícím rozsahu tak, že žalobu zamítl (první odstavec výroku). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů za řízení před soudy obou stupňů žádnému z účastníků (druhý odstavec výroku) a o povinnosti žalobkyně i žalované uhradit náklady řízení České republice (třetí odstavec výroku).
Odvolací soud se ztotožnil jak s právním posouzením soudu prvního stupně o platném uzavření innominátní smlouvy mezi účastníky, tak i s jeho zjištěním, že žalobkyně objednané tlumočnické služby žalované poskytla. Po zopakování dokazování objednávkami žalované ze dne 24. ledna 1997 a ze dne 27. ledna 1997 a fakturami číslo 459/0010 a 610/0036, však dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil uplatněný nárok co do prokázání jeho výše. Odvolací soud zjistil, že se rozhodného období týkala objednávka žalované ze dne 27. ledna 1997. Podle posouzení odvolacího soudu, vycházejícího z obsahu této listiny, jíž žalovaná objednala u žalobkyně „dva tlumočníky v jazyku německém za předem dohodnutou cenu tlumočení 1.380,- Kč/1/2 dne“, nelze tuto listinu vyložit tak, že by se dohodnutá výše ceny tlumočnických služeb 1 380,- Kč týkala jen jednoho tlumočníka a že je tak třeba účtovat žalované cenu provedeného tlumočení v dvojnásobné výši, jak žalobkyně učinila předmětnými fakturami. Na rozdíl od soudu prvního stupně z obsahu objednávky dovodil, že dohodnutá cena tlumočení se týkala dvou tlumočníků a uzavřel, že žaloba na zaplacení tlumočnických služeb provedených dvěma tlumočníky je důvodná jen co do poloviny výše uplatněné částky. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ve znění doplňujícího usnesení, potvrdil co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni polovinu požadované částky, tj. 63 031,50 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu v rozsahu druhé poloviny žalované částky, tj. ohledně 63 031,50 Kč s příslušenstvím.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen “o. s. ř.“), z důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka má předloženými důkazy za prokázané, že na základě uzavřené smlouvy tlumočnické služby ve sjednané době a za dohodnutou cenu ve prospěch žalované v rozsahu celého žalobního nároku poskytla. Odvolacímu soudu vytýká, že žádným způsobem neodůvodnil, z jakého důvodu jí přiznal pouze polovinu žalované částky. Dovolatelka poukazuje na již dřívější ústní projednání zakázky se stanovením základní jednotkové sazby, která v roce 1997 činila 2 760,- Kč za den (8 hodin) a jednoho tlumočníka, proto jde o cenu jednotkovou. Skutečnost, že žalovaná dojednávala vlastní plnění telefonicky, vyplývá podle názoru dovolatelky i z vystavení vlastní objednávky až v den plnění, tj. 24. ledna 1997. V této souvislosti žalobkyně uvádí, že žalované na základě jejího požadavku na tlumočení na 24. ledna 1997 v rozsahu 4 hodin jedním tlumočníkem sdělila požadovanou cenu za poskytnuté služby ve výši 1 380,- Kč, což představuje polovinu jednotkové sazby za tlumočení platné v roce 1997. Následné plnění pak probíhalo na základě téže objednávky, upřesněné objednávky ze dne 27. ledna 1997 co do počtu tlumočníků a potvrzení požadované ceny 1 380,- Kč/1/2 den ze strany žalované. Vzhledem k tomu, že žalovaná potvrdila i cenu tlumočení, tj. 1 380,- Kč za půlden tak, jak byla dohodnuta již na den 24. ledna 1997, nelze podle dovolatelky přisvědčit tvrzení žalované, že by cena platná pro den 24. ledna 1997 byla v plném rozsahu platná i pro den 27. ledna 1997, kdy šlo o dvojnásobný rozsah tlumočení (dva tlumočníci namísto jednoho). Ve prospěch názoru dovolatelky svědčí dle jejího mínění i skutečnost, že žalovaná přijímala plnění s plným vědomím o jeho ceně; nikdy cenu nijak nerozporovala, ač je z předmětných neproplacených faktur i z již dříve uhrazené faktury zřejmé, že jednotková cena za jednoho tlumočníka a jeden den tlumočení činí 2 760,- Kč.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části (včetně výroku o náhradě nákladů řízení) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná nesouhlasí s tvrzením dovolatelky o sjednání jednotkové ceny za jednoho tlumočníka a den tlumočení ve výši 2 760,- Kč. Namítá, že tato sazba jí známa nebyla a že žalobkyně v tomto směru důkazní břemeno neunesla. V tomto směru se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že objednávka obsahuje konečnou cenu tlumočnických služeb ve výši 1 380,- Kč za dva tlumočníky na půl dne. Za nereálný označuje i rozsah tlumočení uváděný žalobkyní a popisuje, z čeho tak dovozuje. Žalovaná dále setrvala na názoru, že mezi účastníky smlouva o poskytování tlumočnických služeb nevznikla pro absenci podstatných náležitostí nutných pro vznik smlouvy. Žalovaná postrádá přesné určení závazků smluvních stran, jak je vyžadováno ustanovením §269 odst. 2 obch. zák. pro nepojmenovanou smlouvu. Navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto jako zcela nedůvodné.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Ač dovolatelka výslovně uvedla, že uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., je třeba její námitky z hlediska jejich obsahu (jak bude vysvětleno dále) podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud založil své rozhodnutí na výkladu smluvního ujednání o ceně tlumočení v objednávce ze dne 27. ledna 1997, přičemž toto ujednání vyložil tak, že částka 1 380,- Kč připadající na půl dne tlumočení zahrnovala tlumočnické výkony dvou tlumočníků a nikoli jednoho tlumočníka.
Dovolatelka tento výklad odvolacího soudu napadá a pokládá ho za nesprávný. Současně snáší argumenty na podporu závěru, že sjednaná cena (sazba) tlumočení zahrnovala jen tlumočnický výkon jednoho tlumočníka, na němž založil své rozhodnutí i soud prvního stupně. Tím uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a nikoli důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jak se mylně domnívá, jelikož otázka výkladu vůle účastníků projevené ve smluvním ujednání o ceně tlumočnických služeb není otázkou skutkovou, nýbrž je otázkou právního posouzení věci.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný, znamená přezkoumat, zda obstojí závěr odvolacího soudu o sjednané ceně ve výši 1 380,- Kč zahrnující výkon dvou tlumočníků. Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud založil tento závěr pouze na tom, že z obsahu objednávky ze dne 27. ledna 1997 „nelze vyložit, že by se dohodnutá výše ceny tlumočnických služeb ve výši 1 380,- Kč týkala jen jednoho tlumočníka a že je tak třeba účtovat žalovanému cenu provedeného tlumočení v dvojnásobné výši“. Odvolací soud však již vůbec neuvedl, na základě jakých právních předpisů a jakých úvah k takovému posouzení dospěl a na které okolnosti bral či nebral zřetel.
Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Toto základní obecné výkladové pravidlo obsažené v občanském zákoníku je pro obchodní závazkové vztahy podrobněji rozvedeno a doplněno v §266 obchodního zákoníku. Podle prvního odstavce tohoto ustanovení musí být nejdříve zjištěn úmysl toho, kdo jednal. Pokud jej nelze zjistit, či se smluvní strany ve sledovaném úmyslu právního úkonu rozcházejí, pak je nutné ve smyslu druhého odstavce §266 obch. zák. vycházet z významu, jaký by běžný podnikatel projevené vůli přikládal a dále pak z toho, jaký význam se přikládá v právním úkonu použitým výrazům podle obchodních zvyklostí. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících) tak přichází na řadu hlediska objektivní. Ve smyslu třetího odstavce §266 obch. zák. se však vždy (jak v případě použití hlediska subjektivního, tak objektivního) musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští. Výkladem pak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat.
Odvolací soud však své povinnosti postupovat v souladu se závaznými zákonnými výkladovými pravidly nedostál, neboť se při výkladu smluvního ujednání v objednávce ze dne 27. ledna 1997 těmito interpretačními pravidly neřídil. Je třeba mu vytknout, že při posouzení předmětné objednávky vycházel pouze z jazykového vyjádření, aniž poměřoval projev vůle jednajících osob postupem stanoveným v §266 obch. zák. ve spojení §35 odst. 2 obč. zák., tj. nezjišťoval úmysl jednajících stran, třeba i jejich výslechem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. června 2000, sp. zn. I. ÚS 220/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 18, pod číslem 85) a aniž přihlédl k okolnostem uvedeným v §266 odst. 3 obch. zák.
Dospěl-li proto odvolací soud k závěru o sjednané ceně ve výši 1 380,- Kč zahrnující výkon dvou tlumočníků, aniž respektoval výkladová pravidla projevu vůle obsažená v §266 obch. zák. ve spojení s §35 odst. 2 obč. zák., nelze než uzavřít, že právní posouzení věci je neúplné a tudíž nesprávné a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241ad ost. 2 písm. b) o. s. ř.] byl naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku ve věci samé (a v obou závislých výrocích o nákladech řízení) zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2006
JUDr. Miroslav G a l l u s, v. r.
předseda senátu