ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1070.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1070/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce M. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. M., zastoupenému advokátkou, o 210.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 5 C 62/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2004, č. j. 30 Co 515/2003-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 210.000,- Kč s 7,5 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2002 do zaplacení s odůvodněním, že jako jediný a výlučný vlastník nemovitostí zapsaných na LV č. 280 pro k. ú. S. tyto pronajal žalovanému smlouvou na dobu určitou od 1. 1. 1999 do 31. 12. 1999 za dohodnuté nájemné. Po uplynutí sjednané doby nájmu žalovaný nemovitosti nadále užíval, na základě mimosoudní dohody uhradil částku 420.000,- Kč, rovnající se ročnímu nájmu za rok 2000, avšak za rok 2001 již nezaplatil žalobci ničeho. Žalobce v řízení vedeném před Okresním soudem Praha – východ pod sp. zn. 4 C 80/2002 samostatnou žalobou uplatnil nárok na zaplacení 210.000,- Kč s příslušenstvím, přičemž druhých 210.000,- Kč požaduje v tomto řízení. Pokud je jako spoluvlastník nemovitostí zapsaných na LV č. 280 pro k. ú. S. uveden P. K., stalo se tak na základě neplatného právního úkonu (kupní smlouvy), neboť nabývací titul nebyl smluvními stranami podepsán.
Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2003, č. j. 5 C 62/2003-24, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalobce a P. K. jsou každý z jedné poloviny podílovými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu P. na LV č. 280 pro k. ú. S., přičemž k nim náležející stavbu bývalého velkokapacitního kravína v období od ledna do prosince 2001 užíval žalovaný na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 28. 12. 2000, kterou uzavřel s P.K. Tomu uhradil za roční užívání této nemovitosti částku 420.000,- Kč. S odkazem na §139 odst. 1 a §513 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) uzavřel, že zaplatil-li žalovaný částku odpovídající ať už nájemnému nebo bezdůvodnému obohacení (v případě neplatnosti nájemní smlouvy) k rukám jen jednoho z podílových spoluvlastníků (P. K.), bylo na nich, aby se vzájemně vypořádali.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. února 2004, č. j. 30 Co 515/2003-51, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nájemní smlouvu ze dne 28. 12. 2000 shledal pro absenci podpisu druhého spoluvlastníka (žalobce) neplatnou. Pokud na jejím základě bylo něco plněno, jsou povinny si subjekty smlouvy navzájem podle §457 obč. zák. plnění vrátit. Podle odvolacího soudu ke vzniku bezdůvodného obohacení vůbec nedošlo. Žalovaný uhradil za užívání sporné nemovitosti v roce 2001 částku, již by jinak (v případě platnosti smlouvy) zaplatil z titulu nájemného, P. K., tj. jednomu z podílových spoluvlastníků. To znamená, že jen on se mohl na úkor žalobce bezdůvodně obohatit; zaplacení (vydání) této částky může žalobce uplatňovat podle §514 obč. zák. K námitce o neexistenci spoluvlastnického vztahu s P. K. odvolací soud dodal, že toto tvrzení se žalobci nepodařilo prokázat. Žalobce opíral své argumenty o rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 26. 2. 2003, č. j. 11 C 122/2000-156, kterým byl žalobce určen výlučným vlastníkem sporných nemovitostí, ovšem toto rozhodnutí bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze vydaným pod sp. zn. 31 Co 277/2003 změněno a určovací žaloba byla zamítnuta. I v případě, že by bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem, nic by to nezměnilo na závěru, že nároku na vydání bezdůvodného obohacení by se musel domáhat nikoli vůči žalovanému, ale vůči P. K.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“), dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání opírá o §241a odst. 2 písm b) o. s. ř., jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá podle jeho názoru na nesprávném právním posouzení věci. Není srozuměn se závěrem odvolacího soudu, že P. K. je spoluvlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. 280 pro k. ú. S., a proto byl oprávněn k převzetí plnění poskytnutého žalovaným podle §514 obč. zák. Rozborem rozhodnutí Okresního úřadu Praha - východ, Pozemkového úřadu ze dne 27. 9. 2001, č. j. 050/90229/01-08401R2, dospívá k závěru, že na jeho základě mohl P. K. nabýt jen spoluvlastnické právo k pozemkům a nikoli ke stavbám. Před okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí okresního úřadu nedisponoval P. K. žádným titulem opravňujícím jej k nakládání se spornými nemovitostmi; nemohl proto přebírat částky odpovídající nájemnému za jejich užívání. Dovolatel setrval na tvrzení, že žalovaný uzavřel nájemní smlouvu s P. K.v době, kdy ten nebyl spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Nemůže souhlasit ani s alternativním závěrem odvolacího soudu, že ani v případě jeho úspěchu v řízení o určení výlučného vlastnictví by žalobou požadovanou částku mohl s úspěchem vymáhat jen vůči P. K. a ne proti žalovanému. Z těchto důvodů navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, takže přípustnost dovolání lze zvažovat pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z jeho znění vyplývá, že dovolání podle něj je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, resp. jejichž řešení zpochybnil.
Pokud dovolatel v dovolání zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu tvrzením, že Petr Konečný není podílovým spoluvlastníkem nemovitostí užívaných žalovaným, nezpochybňuje tím právní posouzení věci (otázku aplikace práva), nýbrž vytýká soudu pochybení při zjišťování skutkového stavu věci. Argumentuje-li v těchto souvislostech nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle něho správného) skutkového závěru o tom, že P. K. není spoluvlastníkem nemovitostí a nemohl proto uzavřít platnou nájemní smlouvu s žalovaným, musel by návazně dospět i k jinému právnímu posouzení věci, tedy že se žalovaný na úkor dovolatele bezdůvodně obohatil. Již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, publikovaném v Bulletinu Vrchního soudu, ročník 1994, číslo 2, vyslovil názor, že za nesprávné posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 písm. d) o. s. ř. [nyní §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten byl rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení. Jinak řečeno výtka nesprávnosti posouzení nároku žalobce na zaplacení požadované částky je založena výlučně na kritice správnosti skutkového zjištění. Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takové výtky nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Z těchto důvodů je alternativní závěr odvolacího soudu, že žalobce by nemohl být úspěšný se svým nárokem ani tehdy, kdyby jeho určovací žalobě bylo vyhověno, pro zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodstatný.
Protože dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2006
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu