ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1092.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1092/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce města Ch., proti žalované P. s. r. o., o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 120/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. dubna 2005, č. j. 13 Co 554/2004-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Plzni jako soud odvolací potvrdil rozsudek ze dne 2. června 2004, č. j. 14 C 120/2002-61, kterým Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2000 do zaplacení. Dovolatelka namítá naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dožaduje se zrušení rozhodnutí jak odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně. Přípustnost svého dovolání opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přisuzujíc zásadní právní význam napadeného rozhodnutí řešení otázky, zda lze žalobci požadujícímu plnění ze smlouvy přiznat plnění z jiného právního důvodu, konkrétně z titulu vydání bezdůvodného obohacení, bez změny žaloby podle §95 odst. 1 o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé spatřuje dovolatelka - s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 2526/98 ze dne 30. 11. 1999 – rovněž ve skutečnosti, že odvolací soud vyřešil otázku bezdůvodného obohacení v rozporu s hmotným právem, neboť pominul otázku, že předmět nájmu dovolatelka fakticky neužívala.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, takže přípustnost dovolání lze zvažovat pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z jeho znění vyplývá, že dovolání je podle něho přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolací námitka, že odvolací soud před vydáním rozhodnutí o věci samé nerozhodl o změně žaloby (v důsledku změny právní kvalifikace a skutkových tvrzení), představuje výhradu, podle níž je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přichází v takovém případě v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné; sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Zbývá proto posoudit důvodnost dovolací námitky, že právní otázka, na níž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, byla řešena v rozporu s hmotným právem. Tato námitka není oprávněná. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2526/98, je nepřiléhavý, neboť jeho závěry nelze na posuzovanou věc vztáhnout. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud řešil vznik bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu, nikoli z neplatného právního úkonu.
Otázku vzniku bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu (neplatné nájemní smlouvy) za situace, kdy předmět nájmu nebyl fakticky užíván, jednoznačně vyřešil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002. Právní závěry, k nimž dospěl odvolací soud v dané věci, jsou zcela konformní se závěry, přijatými v citovaném rozhodnutí, kde dovolací soud uzavřel, že majetkový prospěch je získán pouze za předpokladu, že bylo podle neplatné smlouvy poskytnuto nějaké plnění, přičemž plnění nelze ztotožnit s faktickým užíváním předmětu nájmu. Faktické užívání je realizací užívacího práva; majetkovou hodnotu má však samo užívací právo, které je na základě nájemní smlouvy přenecháno. Lze tudíž uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu není ani z tohoto pohledu zásadně právně významné a Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu