ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1103.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1103/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy v právní věci žalobkyně B. R., proti žalovaným 1) N. K., 2) JUDr. P. P., o 609.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 242/2003-137, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. června 2005, č. j. 59 Co 197/2005-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Druhý žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně potvrdil usnesení ze dne 6. dubna 2005, č. j. 6 C 242/2003-137, kterým Okresní soud ve Zlíně zastavil řízení o odvolání druhého žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 C 242/2003-48, pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Všem třem případům přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání, není usnesením ve věci samé. Věcí samou se totiž rozumí samotný předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé takové rozhodnutí soudu, jímž se v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, publikované pod C 264/3 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR).
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z §238, §238a a §239 o. s. ř., protože nejde o žádný z případů, které jsou v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovány.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání druhého žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat uplatněnými dovolacími námitkami (obdobně přitom rozhodl již v usnesení ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 170/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 152/2002, a v usnesení ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 205/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 102/2002).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti druhému žalovanému právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. května 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu