ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1221.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1221/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně T. s. k. hlavního města Prahy, proti žalované P. s., a. s., o zaplacení 242.599,84,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 90/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2004, č. j. 29 Co 162/2004-56, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2004, č. j. 29 Co 162/2004-56, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. prosince 2003, č. j. 12 C 90/2003-37, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 242.599,84 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky, která jí byla postoupena Z. T. Uváděla, že obě účastnice řízení byly žalovány Z. T., aby mu společně a nerozdílně zaplatily 351.225,50 Kč s příslušenstvím. Podle pravomocného rozsudku vydaného ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 18/91, jímž bylo účastnicím uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatily Z. T. 301.375,50 Kč s příslušenstvím, mu každá z nich plnila polovinu přiznané částky, tedy 262.199,58 Kč (tj. polovinu jistiny a polovinu úroků z prodlení) a dále částku 22.026,- Kč na nákladech řízení. Poté však bylo pravomocné rozhodnutí, pokud jím bylo rozhodnuto mezi Z. T. a žalobkyní ohledně částky 301.375,50 Kč s příslušenstvím, dovolacím soudem zrušeno, a v dalším řízení byla žaloba o tuto částku vůči žalobkyni zamítnuta. Žalovaná tudíž byla povinna uhradit pravomocně přiznanou částku 301.375,50 Kč s příslušenstvím Z. T. sama. Zatímco žalobkyni měl Z. T. částku, kterou mu podle dovolacím soudem zrušeného rozsudku již plnila, vydat jako bezdůvodné obohacení, vůči žalované měl naopak nárok na doplacení druhé poloviny soudem přiznané částky. Smlouvou o postoupení pohledávky Z. T. postoupil žalobkyni svou pohledávku za žalovanou ve výši 242.599,84 Kč, která sestávala z částek 150.687,75 Kč na jistině, 69.886,09 Kč na úrocích z prodlení a 22.026,- Kč na nákladech právního zastoupení. Žalovaná odmítla tuto částku žalobkyni zaplatit.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 9. prosince 2003, č. j. 12 C 90/2003-37, uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni 242.599,84 Kč s 4% úrokem z prodlení od 1. 6. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastnice byly rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 10. 1996, č. j. 5 C 18/91-159, doplněného usnesením ze dne 19. 3. 1997, č. j. 5 C 18/91-192, a opraveného usnesením ze dne 2. 9. 1997, č. j. 5 C 18/91-199, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 1999, č. j. 16 Co 275/98-239, původně uznány povinnými zaplatit společně a nerozdílně Z. T. mimo jiné i náhradu za trvalé znehodnocení jeho nemovitostí ve výši 301.375,50 Kč se 16 % úroky z prodlení od 17. 10. 1996 do zaplacení a každá z účastnic mu na základě tohoto pravomocného rozsudku uhradila polovinu škody s odpovídající částí úroků z prodlení a polovinu přisouzených nákladů řízení. Žalobkyně takto uhradila Z. T. 150.678,75 Kč na náhradu škody, 69.886,09 Kč na úrocích z prodlení a 22.026,- Kč na nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 31. 10. 2001, č. j. 25 Cdo 2947/99-291, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 1999, č. j. 16 Co 275/98-239, pokud jím bylo rozhodnuto ve vztahu mezi Z. T. a žalobkyní, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud pak v dalším řízení rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobkyni uloženo, aby Z. T. zaplatila 301.375,50 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá a Z. T. se náhrada nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává; tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 4. 3. 2002. Tímto dnem vznikla žalované povinnost, aby sama plnila částku 301.375,50 Kč s příslušenstvím a Z. T. vznikla povinnost žalobkyni vydat z titulu bezdůvodného obohacení to, co mu podle dovolacím soudem zrušeného rozsudku odvolacího soudu plnila (tedy 150.687,75 Kč - polovinu solidární povinnosti k náhradě škody, 69.889,09 Kč – polovinu úroků z prodlení a polovinu nákladů řízení). Z. T. splnil svou povinnost vůči žalobkyni tak, že jí postoupil svou pohledávku za žalovanou v částce 242.599,84 Kč; žalované tuto skutečnost písemně oznámil a vyzval ji k plnění. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci uzavřel, že smlouva, kterou dne 18. 4. 2002 uzavřel Z. T. se žalobkyní o postoupení své pravomocně přiznané nepromlčené pohledávky za žalovanou, je platná a „žalovaná má ve smyslu ustanovení §524 a násl. občanského zákoníku plné právo tuto postoupenou pohledávku vlastním jménem na žalované vymoci, včetně jejího příslušenství“. Postoupení pohledávky se stalo právně účinným vůči žalované koncem května 2002 na základě oznámené o postoupení pohledávky, které žalované adresoval postupitel Z. T.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. dubna 2004, č. j. 29 Co 162/2004-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými. Konstatoval, že žalovaná „při konstruování důvodu své obrany přehlíží, že v důsledku jí nedůvodně podaného dovolání byla povinna zaplatit Z. T. soudem přiznanou částku sama“. Skutečnost, že Z. T. byla částka, kterou mu soud v původním řízení (tedy před rozhodnutím dovolacího soudu ) přiznal, účastnicemi splněna, nemá na posouzení dané věci vliv, protože „podle v současné době pravomocných a vykonatelných rozhodnutí soudů měla Z. T. zaplatit celou částku toliko žalovaná, která však dosud plnila pouze její polovinu a Z. T. proti žalované tudíž skutečně má pohledávku ve výši, která je předmětem sporu, a kterou postoupil žalobkyni“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Je přesvědčena, že dovodil-li odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně), že žalovaná byla povinna Z. T. plnit celou částku podle pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí, a že smlouva o postoupení pohledávky je platná, neměl být v rámci předmětného řízení vydáván další exekuční titul, protože žalobkyně jako sukcesor mohla a měla žalovanou částku vymáhat v řízení exekučním. Nelze totiž „připustit, aby při existenci exekučního titulu byl v totožné věci vydán další exekuční titul“. Z uvedeného důvodu žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalovanou) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř., zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být věc posouzena z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Protože odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a zbývá tak posoudit, zda je přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle něho je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu tehdy, zahrnuje-li rozhodnutí odvolacího soudu posouzení právní otázky, která má relevanci nejen pro rozhodnutí v této konkrétní věci, nýbrž i pro obecnou rozhodovací činnost soudů vůbec. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v §237 odst. 3 o. s. ř., podle něhož je tomu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze skutečnosti, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož je dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (až na výjimky v tomto ustanovení uvedené), mohou se právní otázky stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, které ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
Ačkoli žalovaná v dovolání deklaruje rovněž uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a výslovně argumentuje i „vadným skutkovým zjištěním“, z obsahu jejího dovolání je zcela zřejmé, že brojí pouze proti právnímu posouzení věci (svými argumenty vystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), zpochybňujíc správnost závěru dovozujícího, že v důsledku postoupení pohledávky vzniklo žalobkyni právo uplatnit vůči žalované svůj nárok na plnění z postoupené pohledávky nikoli v exekučním, nýbrž v nalézacím řízení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu - a potažmo i rozsudek soudu prvního stupně - spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovozuje-li se v nich, že žalobkyni lze přiznat práva z ji postoupené pohledávky v nalézacím řízení.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §524 občanského zákoníku věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. V §524 občanského zákoníku je upraveno postoupení pohledávky (cese) na základě smlouvy (cessio voluntaria), kterou dochází ke změně v osobě věřitele. Do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí namísto původního věřitele nový věřitel, aniž jinak tento poměr doznal změny; pohledávka přechází ve stavu, v jakém existuje v době postoupení, včetně příslušenství. Smlouvu uzavírá původní věřitel (postupitel) a jiný subjekt (postupník), který nastupuje na místo původního věřitele. Postoupením dochází k singulární sukcesi; právním nástupcem původního věřitele, a tedy novým věřitelem, se stává postupník. Předmětem postoupení je jen určitá pohledávka, tj. právo na plnění od dlužníka. Obsah závazku se nemění, rozsah a obsah povinností dlužníka je stejný a nic se nemění ani na běhu promlčecí doby.
V posuzovaném případě požaduje žalobkyně po žalované zaplacení částky 242.599,84 Kč s tím, že pohledávku za žalovanou v této výši jí postoupil Z. T. smlouvou ze dne 18. 4. 2002. Z. T. bylo právo na zaplacení částky 301.375,50 Kč s 16 % úroky z prodlení od 17. 10. 1996 do zaplacení, včetně nákladů řízení, jejíž polovina tvoří postoupenou pohledávku, přiznáno původně proti oběma solidárně odpovídajícím účastnicím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 10. 1996, č. j. 5 C 18/91-159, doplněným usnesením ze dne 19. 3. 1997, č. j. 5 C 18/91-192 a opraveným usnesením ze dne 2. 9. 1997, č. j. 5 C 18/91-199, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 1999, č. j. 16 Co 275/98-239. Zatímco ve vztahu vůči žalobkyni byl tento rozsudek odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2001, č. j. 25 Cdo 2947/99-291, zrušen (a v dalším řízení byla žaloba vůči ní zamítnuta), dovolání žalované bylo odmítnuto, takže ve vztahu k ní zůstal tento rozsudek odvolacího soudu zavazující k zaplacení částky 301.375,50 Kč s příslušenstvím a k úhradě nákladů řízení rozhodnutím dovolacího soudu nedotčen (zůstal pravomocný a vykonatelný). Žalovaná Z. T. dne 10. 9. 1999 uhradila polovinu z částky 301.375,50 Kč (tj. 150.687,75 Kč) spolu s polovinou jejího příslušenství kapitalizovaného ke dni 10. 9. 1999 (tj. 69.886,09 Kč) a polovinou nákladů řízení, které mu byly rozhodnutím soudu přiznány (22.026,- Kč); předmětem pohledávky, kterou Z. T. žalobkyni písemnou smlouvou ze dne 18. 4. 2002 postoupil, je právo na plnění zbylé poloviny soudem přiznané jistiny, příslušenství a nákladů řízení.
Jak již bylo shora zmíněno, postoupením dochází k singulární sukcesi, kdy postupník se stává právním nástupcem věřitele, vstupuje do všech jeho práv ve stavu, v jakém existovala v době postoupení. Nastala-li změna v osobě věřitele až po vydání rozhodnutí, které je exekučním titulem, lze vést exekuci na základě tohoto rozhodnutí (je pouze třeba přechod práva či povinnosti prokázat způsobem uvedeným v §256 o. s. ř.). Lze tudíž přisvědčit námitce dovolatelky, že bylo-li předmětem postoupené pohledávky právo přiznané postupiteli pravomocným rozhodnutím soudu, nelze jej v nalézacím řízení (znovu) postupníkovi přiznat. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl proto uplatněn právem a dovolací soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil; se zřetelem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil je rovněž a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu