ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1297.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1297/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. K., proti žalovanému D. K., o zaplacení částky 20.000,- Kč a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 18 C 273/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2006, č. j. 30 Co 220/2006-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. května 2006, č. j. 30 Co 220/2006-52, potvrdil usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. března 2006, č. j. 18 C 273/2005-46, jímž bylo zastaveno řízení o odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 8. února 2006, č. j. 18 C 273/2005-37, pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání a rozhodnuto o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání a navrhl, aby bylo, stejně jako usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. března 2006, č. j. 18 C 273/2006-46, zrušeno.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání upravují ustanovení §237 až 239 OSŘ. Napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím ve věci samé, a tak nepřipadá v úvahu přípustnost dovolání podle §237 OSŘ. Věcí samou se totiž rozumí samotný předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé pak takové rozhodnutí, jímž soud v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok (srov. blíže usnesení ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 264). Podle §238, §238a a §239 OSŘ není dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, přípustné, jelikož z taxativního výčtu obsaženého v těchto ustanoveních přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí nevyplývá. Ta pak není dána ani proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003).
Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, a Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. října 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu