ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1386.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1386/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Ing. G. D., proti žalovaným 1) M. J., a 2) D. J., o zaplacení částky 59.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 113/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. října 2004, č. j. 20 Co 90/2004-230, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. října 2004, č. j. 20 Co 90/2004-230, se ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. srpna 2003, č. j. 10 C 113/2002-179, tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobkyně domáhala na druhé žalované zaplacení částky 59.500,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení z částky 36.000,- Kč od 1. 3. 2002 do zaplacení, a ve výrocích II. a III. o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. srpna 2003, č. j. 10 C 113/2002-179, zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala proti prvé žalované (správně druhé žalované) zaplacení částky 8.640,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), každému ze žalovaných uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 85.500,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení z částky 36.000,- Kč od 1. 3. 2002 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok IV.) a o nákladech řízení státu (výrok V.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je od 25. 5. 2001 vlastnicí domu č. p. 415 a blíže specifikovaných pozemků v kat. úz. J. u J. a R. (dále též „předmětné nemovitosti“), které až do 6. 1. 2003 užívali žalovaní jako jejich bývalí vlastníci, aniž jim k tomu svědčil právní důvod. Výše obvyklého nájemného za tyto nemovitosti činila 9.000,- Kč měsíčně, a to 500,- Kč za garáž a 8.500,- Kč za dům a pozemky. Na základě těchto skutečností soud prvního stupně posoudil věc podle §451 a §458 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a dospěl k závěru, že žalovaní užívali nemovitosti žalobkyně bez právního důvodu a tím se na její úkor bezdůvodně obohatili. Výše peněžité náhrady odpovídající bezdůvodnému obohacení vychází z obvyklého nájemného, jak bylo zjištěno znaleckým posudkem.
K odvolání druhé žalované (řízení o odvolání prvého žalovaného bylo pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání zastaveno) Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. října 2004, č. j. 20 Co 90/2004-230, rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně „vyjma odvoláním nenapadených výroků pod body I, II a V mění tak, že se žaloba žalobkyně, kterou se domáhala uložení povinnosti druhé žalované zaplatit jí 59.500,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení z částky 36.000,- Kč od 1. 3. 2002 do zaplacení, zamítá“; jinak jej potvrdil a oběma žalovaným uložil povinnost nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení před soudem prvního stupně. Současně rozhodl, že je žalobkyně povinna nahradit druhé žalované náklady odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že se žalovaní na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili, nesouhlasil však s výší bezdůvodného obohacení, jak byla vyčíslena v přezkoumávaném rozsudku. Znalec totiž ve svém posudku navýšil obvyklé nájemné v částce 5.000,- Kč měsíčně koeficientem 1,7, když zohlednil vyšší nadstandard předmětných nemovitostí oproti srovnatelným bytům spočívající v užívání příslušenství nemovitostí, pozemků a venkovních úprav včetně venkovního bazénu, ačkoli z kupní smlouvy, na jejímž základě se žalobkyně stala vlastnicí nemovitostí, je zřejmé, že nemovitosti byly prodány bez příslušenství (jako příklad je uveden bazén) a žalobkyně proto vlastnické právo k němu nenabyla. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000. Není podstatné, komu ve skutečnosti vlastnické právo k příslušenství nemovitostí svědčí, neboť není-li žalobkyně jeho vlastnicí, nemohli se žalovaní obohatit na její úkor. Na základě těchto úvah odvolací soud uzavřel, že žalovaným vzniklo užíváním domu a pozemků bezdůvodné obohacení ve výši 6.000,- Kč měsíčně a v období od září do prosince 2002, kdy byly nemovitosti odpojeny od přívodu vody, pouze 3.000,- Kč měsíčně, a užíváním garáže ve výši 500,- Kč měsíčně. Celkovou výši jejich obohacení za měsíce červen 2001 až prosinec 2002 pak stanovil částkou 111.500,- Kč. Jelikož prvnímu žalovanému byla již uložena platební povinnost ve výši 85.500,- Kč, je žaloba proti druhé žalované důvodná jen co do částky 26.000,- Kč. Nad rámec této částky byl tedy napadený rozsudek změněn tak, že se žaloba zamítá.
Proti tomuto rozsudku, a to proti měnícímu výroku ve věci samé, podala žalobkyně dovolání. V něm především zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že venkovní úpravy včetně bazénu, které znalec považoval za důležité z hlediska navýšení obvyklého nájemného, tvoří příslušenství předmětných nemovitostí, a namítla, že vyjma zahradního domku, který je samostatnou věcí a za jehož užívání žalovanými náhradu nežádala, jsou všechny další stavby nacházející se na pozemcích jejich součástí podle §120 odst. 1 ObčZ. Ty pak bez dalšího přešly na žalobkyni, aniž by musely být zmíněny v kupní smlouvě. Proto je odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 2772/2000 nepřípadný. Odvolací soud se nezabýval podrobně otázkou, co je příslušenstvím nemovitostí, a blíže neodůvodnil, v jakém poměru by absence příslušenství mohla ovlivnit výši nájemného, takže v tomto směru je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Odvolací soud rovněž pominul, že znalec uvedl jako důvody pro navýšení nájemného nejen užívání staveb považovaných za příslušenství, ale i výrazně větší podlahovou plochu domu ve srovnání s porovnávanými byty, jeho vybavení saunou a dalším nadstandardním zařízením a též skutečnost, že s domem je spojeno užívání pozemku o výměře 780 m2. Stejně tak nepřihlédl k tomu, že k uzavření přívodu vody přistoupila žalobkyně proto, že jí žalovaní neumožnili přesvědčit se o stavu nemovitostí, tedy preventivně. Podle názoru žalobkyně je napadený rozsudek nepřezkoumatelný i proto, že v něm není vysvětleno, proč jí nebyly přiznány úroky z prodlení. K pochybení pak došlo i tím, že po snížení celkové výše bezdůvodného obohacení o 59.500,- Kč odvolací soud odečetl celou tuto částku od toho, co žalobkyně požadovala na druhé žalované, ač výrok, jímž bylo prvému žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 85.500,- Kč s příslušenstvím, nebyl dovoláním napaden. Proto bez ohledu na výši platební povinnosti prvního žalovaného je druhá žalovaná povinna vydat polovinu vyčísleného majetkového prospěchu. Závěrem žalobkyně vyjmenovala nedostatky, kterými podle ní trpí protokol o jednání před odvolacím soudem, a s odkazem na §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 občanského soudního řádu navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná se ve svém písemném vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a v §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 OSŘ. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ a – s výjimkou poukazu na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku – ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nic takového pak neplyne ani z obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobkyně obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Naplnění tohoto dovolacího důvodu žalobkyně spatřuje v nesprávném posouzení otázky, co je příslušenstvím předmětných nemovitostí.
Odvolací soud postavil svůj měnící výrok – s odkazem na shora uvedený rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR – na závěru, že vzhledem ke znění kupní smlouvy, na jejímž základě se žalobkyně stala vlastnicí předmětných nemovitostí, nemohlo touto smlouvou dojít k převodu vlastnictví k jejich příslušenství. Z odůvodnění napadeného rozsudku neplyne jednoznačně, co vše odvolací soud považoval za příslušenství nemovitostí, výslovně však vycházel z názoru, že příslušenstvím je venkovní bazén. Především tento závěr pak ho vedl k tomu, že snížil výši náhrady odpovídající bezdůvodnému obohacení žalovaných.
Podle §121 odst. 1 ObčZ příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s věcí hlavní trvale užívány. Podle §120 odst. 1 ObčZ součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Podle odst. 2 tohoto ustanovení stavba není součástí pozemku. Z citovaných ustanovení vyplývá, že příslušenstvím může být pouze to, co je samostatnou věcí a co může být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Naproti tomu to, co tvoří součást věci, povahu samostatné věci nemá.
Venkovní bazén je nepochybně stavbou ve smyslu stavebněprávních předpisů. Z hlediska občanského práva je ovšem stavbou nutno rozumět výsledek stavební činnosti, jak ji pojímají stavebněprávní předpisy, jen pokud je jejím výsledkem věc v právním smyslu, t. j. způsobilý předmět občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického, nikoli součást jiné věci. Pokud by výsledkem stavební činnosti nebyla věc v právním smyslu, t. j. pokud by se tento výsledek stal součástí jiné věci (pozemku, stavby) tak, že by k ní podle její povahy náležel a nemohl by být oddělen, aniž by se tím věc znehodnotila, nešlo by z pohledu občanskoprávních předpisů o stavbu (srovnej blíže rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 12/1998). Znehodnocení věci nelze chápat pouze v úzkém slova smyslu, tedy jako zničení či alespoň podstatné poškození věci hlavní při oddělení součásti; oddělením součásti pozemku se pozemek jako věc hlavní zpravidla fyzicky nepoškodí (neznehodnotí), ale sníží se jeho cena. Znehodnocením lze tedy rozumět i snížení hodnoty, t. j. zpravidla i ceny věci. Znehodnocení může znamenat i to, že věc bude plnit svoji funkci na nižší úrovni (znehodnocení funkční), a lze uvažovat též o znehodnocení z hlediska vzhledu věci (tzv. znehodnocení estetické – srovnej blíže rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/1992). Jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou stavbu a kdy o součást pozemku, nelze stanovit. V některých případech bude třeba pečlivě zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména ke zvyklostem zachovávaným v právním styku a k obecné účelnosti různých právních vztahů k pozemku a objektu na něm se nacházejícímu (srovnej opět již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 111/98).
V daném případě odvolací soud uzavřel, že venkovní bazén je příslušenstvím předmětných nemovitostí, aniž by se ze shora naznačených hledisek, především z hlediska jeho oddělitelnosti bez znehodnocení pozemku, zabýval otázkou, zda jde o věc, která může být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Jeho výklad ustanovení §120 a §121 ObčZ a jejich aplikace na skutková zjištění tak zůstaly neúplné, tudíž nesprávné, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ je naplněn.
Odpověď na otázku, co je příslušenstvím nemovitostí, jehož vlastnicí žalobkyně (s ohledem na znění kupní smlouvy) není, je pro další průběh řízení a pro rozhodnutí ve věci stěžejní. Pokud by totiž odvolací soud uzavřel, že není důvodu ke snížení částky představující bezdůvodné obohacení žalovaných, pozbývají další dovolací námitky žalobkyně význam. Přesto dovolací soud považuje za nutné se k některým z nich alespoň stručně vyjádřit. Žalobkyni lze přisvědčit, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že je na místě stanovit výši bezdůvodného obohacení nižší částkou, nepostupoval správně, když od částky, kterou se má na vydání bezdůvodného obohacení podílet druhá žalovaná, odečetl „přeplatek“ prvého žalovaného. Žalovaní jsou samostatnými společníky ve smyslu §91 odst. 1 OSŘ a navíc proti každému z nich byl uplatněn samostatný nárok. Proto pokud předmětem odvolacího přezkumu byly pouze výroky týkající se druhé žalované, zatímco výroky ve vztahu k prvému žalovanému nabyly právní moci, a pokud odvolací soud nezpochybnil závěr soudu prvního stupně, že se na zaplacení částky odpovídající bezdůvodnému obohacení mají žalovaní podílet stejnou měrou, mohl se rozdílný náhled na výši bezdůvodného obohacení projevit jen tak, že druhé žalované bude uloženo zaplacení poloviny částky, kterou odvolací soud za peněžitou náhradu ve smyslu §458 odst. 1 ObčZ považoval. Rovněž lze souhlasit s námitkou, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, proč žalobkyni nebyl přiznán úrok z prodlení z částky, ohledně jejíhož zaplacení byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Naopak snížení částky odpovídající bezdůvodnému obohacení za dobu, kdy byl odpojen přívod vody, je v zásadě na místě; pokud by však bylo prokázáno, že odpojení bylo zcela nezbytným preventivním opatřením a že k němu došlo výlučně v důsledku jednání žalovaných, mohla by se tato skutečnost při stanovení výše náhrady projevit.
S ohledem na to, co je shora uvedeno, dovolacímu soudu nezbylo, než napadený měnící výrok rozsudku odvolacího soudu a závislé [§242 odst. 2 písm. b) OSŘ] výroky o nákladech řízení (t. j. i ve vztahu k prvému žalovanému, jemuž byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně společně a nerozdílně s druhou žalovanou) podle §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V jeho průběhu bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu