ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1408.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1408/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. B., proti žalovanému Z. H., o zaplacení 765.491,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 14 C 56/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. června 2004, č. j. 40 Co 1373/2003-304, takto:
I. Dovolání se zamítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 770.991,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že podle kupní smlouvy ze 17. 12. 1998 je výlučným vlastníkem pozemku č. 1120/1 o výměře 59.307 m2 - vodní plocha (tzv. B. r.), který žalovaný užívá bez právního důvodu a znemožňuje mu tím, aby jej sám užíval pro chov ryb. Žalovaná částka představuje ušlý zisk za rok 1999, kdy hospodářská výtěžnost z chovu ryb na 1 hektar vodní plochy činila 100.000,- Kč.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. září 2003, č. j. 14 C 56/2001-262, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 5.500,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 13. 3. 2001 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení dalších 765.491,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 29. 12. 2000 do zaplacení, 10 % úroku z prodlení z částky 5.500 Kč od 29. 12. 2000 do 12. 3. 2001 a 2 % úroku z prodlení z částky 5.500,- Kč od 13. 3. 2001 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). Vycházel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem rybničního pozemku č. 1120/1 v katastrálním území B. o výměře 59.307 m2, který spolu s dalšími pozemky nabyl kupní smlouvou uzavřenou dne 17. 12. 1998 s V. a J. N.; ti nabyli vlastnické právo k předmětnému pozemku podle pravomocného rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v O. ze dne 12. 5. 1998. Na pozemku č. 1120/1 je zbudována umělá vodní nádrž; výstavba tohoto vodohospodářského díla byla povolena rozhodnutím tehdejšího ONV v O. ze dne 20. 5. 1964, jímž bylo zároveň uděleno i povolení k nakládání s vodami s využitím rybníka pro chov ryb. Rozhodnutím ONV v O. ze dne 24. 3. 1967, byla stavba hráze zkolaudována, jeho rozhodnutím ze dne 10. 5. 1967, byl schválen provozně manipulační řád závlahové nádrže, jeho rozhodnutími ze dne 9. 9. 1967, bylo vodní dílo uvedeno do zkušebního provozu a ze dne 23. 5. 1979, do provozu trvalého. Smlouvou o prodeji části podniku „S. m. s. – vodní nádrže B.“ uzavřenou dne 19. 12. 1997 mezi P. f. ČR a P., z. a. s. se sídlem v B., byl do vlastnictví kupujícího (zmíněné obchodní společnosti) převeden majetek podle soupisu uvedeného v příloze smlouvy (tedy „rybník“, vodní nádrž B. pořízená v roce 1965 v zůstatkové hodnotě 167.009,- Kč); spolu s převodem tohoto majetku přešla i veškerá jiná práva a závazky s ním související, tedy i právo nakládání s vodami a povinnost postupovat podle příslušných ustanovení zákona o vodách a předpisů k jeho provádění, což bylo příslušnému správnímu orgánu řádně oznámeno. P., z. a. s. pronajala tento privatizovaný majetek (rybník, vodní nádrž) na dobu do 31. 3. 2008 za účelem intenzivního chovu ryb R. P., a. s. Smlouvou ze dne 22. 1. 1998 pronajala tato akciová společnost vodohospodářskou stavbu („vodní závlahovou nádrž“) na pozemku č. 1120/1 v k. ú. B. za účelem chovu ryb a drůbeže, jejich zpracování a prodeje žalovanému; ten vodní závlahovou nádrž užívá od 23. 3. 1998 dosud a za užívání pozemku č. 1120/1 žalobci ničeho nezaplatil. Cena nájmu užívaného pozemku za dobu od 25. 5. 1999 do 28. 4. 2000 byla vyčíslena znaleckým posudkem na 5.500,- Kč. Žalobce je od 10. 3. 1999 samostatně hospodařícím rolníkem v oboru živočišná výroba, chov ryb. Rozhodnutí o zvláštním nakládání s vodami, včetně chovu ryb, ve prospěch žalobce vydáno nebylo, naopak přípisem O. ú. v O., referátu životního prostředí ze dne 29. 2. 2000 byl informován, že na jeho pozemku č. 1120/1 byla zbudována retenční nádrž, tedy vodohospodářské dílo, na které se vztahuje povolení s nakládáním s vodami (tj. odběr vod z toku, vypouštění vod, používání vod pro závlahy, manipulace včetně využití pro chov ryb), které přechází podle zákona o vodách na nabyvatele vodohospodářského díla a další osobě ho již nelze vydat. Dne 16. 12. 1999 poukázala P., z. a. s. žalobci částku 6.535,- Kč, kterou žalobce nepřijal a proto byla 6. 1. 2000 odesilateli vrácena. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil užíváním jeho pozemku v době od 25. 5. 1999 do 28. 4. 2000 bez právního důvodu. Výši bezdůvodného obohacení vyčíslil částkou 5.500,- Kč, jež odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobné věci, zpravidla formou nájmu, a kterou by byl nájemce povinen platit podle nájemní smlouvy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 9. června 2004, č. j. 40 Co 1373/2003-304, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, to je ve výrocích II., III. a IV. potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzav skutkový stav věci jak jej zjistil soud prvního stupně, ztotožnil se rovněž s jeho právními závěry, na nichž je rozhodnutí založeno. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že z hlediska odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, které žalovaný na úkor žalobce získal tím, že v rozhodném období užíval předmětný pozemek (vodní nádrž – B. r.) bylo zjištění, že žalobce nedisponoval veřejnoprávním oprávněním k chovu ryb v B.r.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s odůvodněním, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Vytýká soudům obou stupňů nesprávné právní závěry při určení hodnoty bezdůvodného obohacení žalovaného, neboť soudy měly vycházet z výnosu z chovu ryb v rybníku, kterého docílil žalovaný, nikoli z výše nájemného za užití zemědělského pozemku; „pozemek, který je zaplaven sloupcem vzduté povrchové vody, totiž nelze užívat k běžnému zemědělskému užívání, jak má na mysli výpočet nájmu za užívání zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb.“. Žalobce má za to, že při právním posouzení věci je nutné vycházet z civilně právní úpravy jeho vlastnického práva, kdy není důležité, zda některý z účastníků disponuje veřejnoprávním oprávněním k chovu ryb. Nadále prosazuje názor, že je vlastníkem nejen rybničního pozemku č. 1120/1 v k. ú. B. tvořeného dnem, břehy a hrázemi, nýbrž rybníka jako celku v právním slova smyslu, včetně práva nakládat se zadržovanými vzdutými povrchovými vodami v rybníce, které na něj přešlo jako na vlastníka vodohospodářského díla podle §8 odst. 4 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách. Jeho vlastnické právo k rybníku (vodní ploše, vodní nádrži umělé) vyplývá i z výpisu z listu vlastnictví, tedy z veřejné listiny. Již jeho právním předchůdcům V. a J. N. byl v restituci vrácen tzv. B.r., nikoli jen rybniční pozemek č. 1120/1 a skutečnost, že jim nebyly vydány stavby na tomto pozemku, tj. dvojitý požerák, který zasahuje do rybníka, a přivaděč, který je mimo rybník (tj. věci, které vlastní P., z. a. s.), nemá na vlastnictví rybníka vliv. Pokud tedy restituenti nabyli vlastnické právo k rybníku a toto právo na něj převedli, přešlo na něj spolu s ním též právo nakládat se zadržovanými vzdutými povrchovými vodami v tomto rybníce. Omezoval-li žalovaný jeho právo tím, že mu neumožnil v rybníce chovat ryby a sám naopak ryby bez jeho souhlasu a proti jeho vůli choval, musí vydat bezdůvodné obohacení, které takovým chovem ryb na jeho úkor získal. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem řádně zastoupeným advokátem, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve skutkovém zjištění, je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zcela vyloučeno a dovolací soud proto musí při posuzování přípustnosti dovolání (popř. jeho důvodnosti) vycházet ze skutkového stavu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že jeho úvahy, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jsou limitovány jen právními otázkami, které dovolatel v dovolání označil, tzn. které výslovně v dovolání zpochybnil a učinil je předmětem dovolacího přezkumu. V rámci způsobilého dovolacího důvodu (241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) žalobce otevřel dovolacímu přezkumu posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu dovozujícího, že finanční ocenění majetkového prospěchu, který užíváním „B. r.“ bez právního důvodu žalovanému vznikl, je namístě stanovit výnosem z nájmu zemědělského pozemku parc. č. 1120/1 v katastrálním území B., nikoli výnosem z chovu ryb v rybníku. Na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a vymezená právní otázka má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Protože dovolací soud nemá poznatky o tom, že by tuto otázku ve své rozhodovací praxi již řešil, lze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní význam. Dovolání žalobce je tudíž přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje zásadu občanského práva, že se nikdo nemá bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil. Bezdůvodné obohacení je vyjádřeno i jako předmět, jehož se závazek z bezdůvodného obohacení týká, tedy jako majetkový prospěch získaný plněním jednak bez právního důvodu, dále plněním na základě neplatného právního úkonu (absolutně i relativně), také plněním z právního důvodu, který odpadl, a majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv nebo snížením jeho pasiv.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/1999 nebo rozsudek ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002) dovodil, že rybník jako vodní dílo ve smyslu veřejného (vodního) práva není z hlediska práva soukromého samostatnou věcí, se kterou by mohlo být nakládáno odděleně od pozemků tvořících jeho dno a břehy.
V posuzovaném případě je ustanovením §451 obč. zák. poměřován vztah mezi vlastníkem pozemku, který tvoří dno a břehy rybníka se sloupcem vzduté vody, a uživatelem vodohospodářského díla, k němuž se váže povolení s nakládáním s vodami, resp. subjektem, jemuž svědčí veřejnoprávní oprávnění k provozování hospodářské činnosti na vodohospodářském díle (vodní nádrži). Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že pro posouzení, jaký majetkový prospěch žalovaný na úkor žalobce v posuzovaném případě získal (závěr, že to byl žalovaný, kdo se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, nebyl dovoláním zpochybněn a nemůže být tudíž dovolacím soudem revidován), je rozhodující zjištění, že žalobce je sice vlastníkem zatopeného pozemku (tedy části zemského povrchu, na němž je zadržována voda), avšak nedisponuje veřejnoprávním oprávněním, které by mu umožňovalo nakládat s vodami zadrženými na pozemku (tedy odebírat vodu z toku, vypouštět ji, používat pro závlahy, manipulovat s ní, včetně využití pro chov ryb). Jinak řečeno, svědčí-li veřejnoprávní oprávnění nakládat s vodami v rybníku (tedy i využívat tyto vody k chovu ryb) toliko žalovanému, nelze - logicky vzato - ani dovozovat, že majetkový prospěch, který tím žalovaný získává, získává na úkor žalobce; konzumuje totiž na jeho úkor výlučně užitnou hodnotu (zatopeného) zemědělského pozemku. Při vyčíslení majetkového prospěchu získaného na úkor žalobce je tak nutno vycházet z konzumace užívání zatopeného pozemku, nikoli z konzumace užívání v něm vzdutých vod a ze způsobu jejich využití.
Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže výši bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal na úkor žalobce, určil peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu.
Lze uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Dovolací soud proto jeho dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu těchto nákladů, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2006
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu