ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1455.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1455/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Mgr. V.K., proti žalované E.B., zastoupené advokátem, o 315.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 67/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2006, č. j. 35 Co 59/2006-75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované, aby mu zaplatila částku 315.000,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 25. 3. 2005 do zaplacení. Uváděl, že dne 1. 7. 2003 zaplatil za žalovanou podle smlouvy o postoupení pohledávky, kterou žalovaná téhož dne uzavřela jako postupník s J. K. v postavení postupitele, sjednanou cenu 75.000,- Kč. Za žalovanou zaplatil ve stejný den také kupní cenu ve výši 240.000,- Kč na kupní smlouvu, jež byla uzavřena až dne 8. 9. 2003 a jejímž předmětem byly nemovitosti zapsané na LV č. 100 v katastrálním území H. Peníze zaplatil za žalovanou k žádosti její matky A. Š. s ujištěním, že mu budou vráceny poté, co A. Š.získá finanční prostředky prodejem svého bytu v P. a z blíže neurčených zdrojů z H. Vylíčení skutku žalobce doplnil vlastním právním rozborem věci, když dovozuje, že částka 315.000,- Kč byla plněna podle smlouvy o půjčce, kterou měla žalovaná vrátit v součinnosti s A. Š. poté, co budou na žalovanou převedeny nemovitosti. Pro případ, že věc nebude soudem posouzena jako nárok ze smlouvy o půjčce proto, že žalovaná popře existenci smlouvy, je namístě žalovanou částku přiznat z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. obč. zák., neboť žalobce plnil místo žalované, která se tak na jeho úkor podle §454 obč. zák. obohatila.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 2. prosince 2005, č. j. 23 C 67/2005-45, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 315.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5% ročně od 25. 3. 2005 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel z toho, že do platebního rozkazu ze dne 25. 7. 2005, č. j. 23 C 67/2005-25, jímž původně rozhodl, pojal výzvu k vyjádření k žalobě podle §114b o. s. ř. Tou vyzval žalovanou, aby se v případě podání odporu proti platebnímu rozkazu ve lhůtě třiceti dnů ode dne podání odporu ve věci písemně vyjádřila a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě neuznává, vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu, k vyjádření připojila listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně byla poučena podle §114b odst. 5 o. s. ř. o tom, že pokud se bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude se mít za to, že nárok, který je proti ní uplatňován, uznává. Odpor proti platebnímu rozkazu žalovaná podala dne 27. 9. 2005, avšak ve věci samé se v třicetidenní lhůtě běžící od podání odporu nevyjádřila, ani nesdělila vážný důvod, který by jí v tom bránil. Soud proto měl zato, že žalovaná uplatněný nárok uznává, a jelikož neshledal žádné překážky, které by bránily vydání rozsudku pro uznání, rozhodl na tomto základě rozsudkem bez nařízení jednání.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. března 2006, č. j. 35 Co 59/2006-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod R 56/2005 a R 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. s. r.“) odmítl námitky žalované poukazující na nesprávnou aplikaci §114b o. s. ř. Bezpředmětnou shledal námitku místní nepříslušnosti soudu, neboť tuto výhradu mohla žalovaná uplatnit v prvním úkonu, který jí příslušel, tj. v odporu proti vydanému platebnímu rozkazu. Jestliže tak neučinila, nemohl se touto námitkou uplatněnou až v odvolacím řízení odvolací soud zabývat. Jako neopodstatněné označil rovněž námitky vad žaloby. Namítanými vadami žaloba netrpí, je určitá a obsahuje veškeré náležitosti požadované §79 odst. 1 o. s. ř. Uvedl-li žalobce nad rámec svých procesních povinností (tj. mimo vylíčení rozhodujících skutečností) i alternativně vlastní názor na právní posouzení věci, jde o právní charakteristiku skutku, kterou není soud vázán, neboť je na něm, aby věc právně posoudil; nejde proto o vadu žaloby. Nesprávný počátek prodlení taktéž nezpůsobuje vadu žaloby a tuto námitku mohla žalovaná, stejně jako námitku nedostatku pasivní legitimace, uplatnit ve vyjádření k žalobě, k jehož podání byla soudem vyzvána. Důvodnost námitky žalované, že rozsudek pro uznání neměl být vydán, protože podáním odporu projevila nesouhlas s žalobou, by znamenala nadbytečnost ustanovení §114b odst. 2 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti „všem výrokům“, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť považuje napadené rozhodnutí za zásadně významné pro řešení otázky, za jakých podmínek může soud rozhodnout rozsudkem pro uznání ve smyslu §153a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Má zato, že rozsudek pro uznání vydal místně nepříslušný soud. Obvodní soud pro Prahu 2 dne 25. 7. 2005 ve věci vydal platební rozkaz, č. j. 23 C 67/2005-25, jenž byl v důsledku odporu žalované ze dne 27. 9. 2005 zrušen. Poté zjistil, že žalovaná, jejíž trvalé bydliště je, se fakticky po dobu minimálně 7 let zdržuje na adrese; zde pracuje a spolu s ní zde žije i její syn, který navštěvuje odborné učiliště v K. n. L. Z toho plyne, že příslušným soudem k podání žaloby byl Okresní soud v Pelhřimově a nikoli Obvodní soud pro Prahu 2. Patří-li místní příslušnost soudu mezi podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci (podmínky řízení), potom tato podmínka splněna nebyla a rozsudek pro uznání vydal místně nepříslušný soud. Ačkoliv odvolací soud měl takový nezákonný rozsudek zrušit podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, posoudil námitku místní nepříslušnosti jako opožděnou s tím, že ji dovolatelka měla uplatnit již v odporu proti vydanému platebnímu rozkazu. S odkazem na odbornou právnickou literaturu vyslovila žalovaná přesvědčení o včasnosti vznesené námitky místní nepříslušnosti, neboť prvním úkonem, který jí příslušel, nebyl odpor proti platebnímu rozkazu, nýbrž až první úkon po jeho zrušení. Žalovaná má rovněž zato, že rozsudek pro uznání neměl být vydán proto, že není ve věci pasivně legitimována, a neztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že tuto námitku měla uplatnit ve vyjádření k žalobě před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud již v rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 294/2004 uzavřel, že uznání nároku žalovaným, který není ve věci pasivně legitimován, se příčí právním předpisům, a proto na jeho základě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání. Namítá, že z obsahu žaloby nelze zcela jednoznačně dovodit, že je ve sporu pasivně legitimována. Vylíčený skutkový stav věci spíše svědčí o pasivní legitimaci její matky A. Š. Procesním důsledkem by mělo být nevydání rozsudku pro uznání a naopak zamítnutí žaloby. Ke stanovisku odvolacího soudu, že tvrzení o nedostatku pasivní legitimace není způsobilým odvolacím důvodem, žalovaná namítá, že toto její tvrzení směřuje k prokázání důvodů, pro které nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, tedy naplnění odvolacího důvodu podle §205b o. s. ř. Žaloba již od samého počátku trpěla podstatnými vadami, byla neurčitá, nesrozumitelná a zmatečná. Žalobce totiž neuváděl, z jakého právního titulu žalovanou částku požaduje, nejprve tvrdil, že ji poskytl na základě ústní smlouvy o půjčce, později tomuto tvrzení odporuje, když žalovanou částku požaduje z titulu bezdůvodného obohacení získaného plněním za jiného podle §454 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a nakonec podle §451 odst. 2 obč. zák. jako plnění bez právního důvodu. Rovněž příslušenství jistiny bylo uplatněno v rozporu s §563 obč. zák., jelikož žalobce je požadoval nikoliv až od prvního dne prodlení, nýbrž již od okamžiku splatnosti. S odkazem na blíže nespecifikovanou judikaturu žalovaná uvedla, že platebním rozkazem nelze vyřídit žalobu, v níž není jasně uveden skutkový podklad jak co do vzniku pohledávky, tak i co do její splatnosti, výše úroků, doby, od které se úroky požadují, a vůbec co do všech složek, z nichž se žalobou uplatňovaný nárok vyvozuje. Podle dovolatelky Nejvyšší soud dospěl již dříve k závěru, že o věci samé soud nemůže rozhodnout rozsudkem pro uznání, vydaným dle §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř., jestliže pro nedostatek podmínky řízení musí být řízení zastaveno nebo jestliže žaloba trpí takovými vadami, které brání pokračování v řízení. S těmito důvody dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto. K námitce místní nepříslušnosti soudu prvního stupně uvedl, že takovou výhradu mohla žalovaná uplatnit již v odporu proti vydanému platebnímu rozkazu, případně ve vyjádření podle §114b o. s. ř., ke kterému byla soudem vyzvána. V průběhu celého řízení rovněž nezpochybnila jeho tvrzení, že za ni plnil to, co po právu měla plnit ona, a její námitky měly pouze ráz procesní obrany. Námitku vad žaloby uplatňuje žalovaná zcela účelově; žaloba je zcela určitá, jsou v ní skutkově vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a určitým způsobem formulován petit žaloby. Součástí platebního rozkazu může být i výzva podle §114b o. s. ř.; takový postup odpovídá judikatuře dovolacího soudu.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalované založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Z toho, že dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalovaná především namítá, že soudy obou stupňů dovodily naplnění podmínek, za nichž se má za to, že uznala nárok, který je proti ní uplatňován žalobou, a že tak jsou dány předpoklady pro rozhodnutí o věci samé rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř., aniž přihlédly k tomu, že žaloba trpí vadami, které bránily pokračování v řízení a že ve věci rozhodl místně nepříslušný soud prvního stupně.
Otázkou vad žaloby ve vztahu k možnosti rozhodnout o věci rozsudkem pro uznání se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, publikovaném v časopisu Soudní judikatura ročník 2003 jako SJ 153/2003. Již dříve v rozhodnutí ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, publikovaném v časopisu Soudní judikatura č. 17/98, přijal závěr, podle něhož se skutek v tzv. sporném řízení odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (§79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout. Nestačí pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. „z kupní smlouvy“, „ze smlouvy o dílo“, apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Jinými slovy řečeno - žalobce je povinen v žalobě vylíčit rozhodující skutečnosti, nikoliv uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje, natož aby svůj požadavek právně kvalifikoval. Subsumpce skutkového děje pod příslušné ustanovení skutkové podstaty právní normy je totiž vyhrazena soudu, což znamená, že nesprávné právní posouzení vylíčeného skutku žalobcem je irelevantní a nemůže mu být na újmu.
Jestliže žalobce vylíčil skutkové okolnosti věci vyčerpávajícím způsobem a nad tento rámec k nim připojil vlastní úvahy o právním posouzení skutku, správně oba soudy při zkoumání, zda jde o věc, ve které by nebylo možno uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), nepřihlédly k právnímu posouzení věci nabízenému žalobcem, ale vycházely jen z vylíčení skutku. Nelze přijmout závěr, že žaloba je zmatečná, neurčitá a nesrozumitelná. Ve vylíčení skutku nejsou logické rozpory a skutková tvrzení jednoznačně vyúsťují v žalobní žádání (petit). Žalobce tvrdil, že žalovanou částku zaplatil za žalovanou podle dvou smluv, ze kterých jí vznikla povinnost k plnění. Uvedení pohnutek ani příslibu třetí osoby k součinnosti s žalovanou na vrácení žalované pohledávky nečiní žalobu nesrozumitelnou ani neurčitou, jak se žalovaná domnívá.
K výhradě, že uznání nároku žalovanou, jež není ve věci pasivně legitimována, se příčí právním předpisům, a proto na takovém základě nelze (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 33 Odo 294/2004) rozhodnout rozsudkem pro uznání, je nezbytné uvést, že pasivní legitimace žalované při rozhodování rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. vyplývá ze skutečnosti, že nastala fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř., neboť žalovaná „uznala“ právo žalobce na zaplacení žalované částky. Shora citované rozhodnutí dovolacího soudu právní větu vztahující se k otázce pasivní legitimace jako podmínky vydání rozsudku pro uznání navíc neobsahuje.
Řešení těchto otázek tedy nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Naopak otázku, zda jsou dány podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu ustanovení §114b a §153a odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy v odporu proti platebnímu rozkazu nebyla námitka místní nepříslušnosti soudu uplatněna, dovolací soud dosud neřešil, takže její řešení činí rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Podle §153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Podle §153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 o. s. ř.).
Podle §205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§153a o. s. ř.).
Podle §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Z citované zákonné úpravy vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné – vedle vad uvedených v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. – jen z hlediska naplněnosti všech zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání ve smyslu §153a o. s. ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§114b o. s. ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o některou z věcí vypočtených v §120 odst. 2 o. s. ř. a zda nejde o řízení, které je podle §118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona.
Je nepochybné, že místní příslušnost soudu patří mezi podmínky, za kterých může soud rozhodnout ve věci samé (§103 o. s. ř.). Místní příslušnost zkoumá soud před tím, než začne jednat o věci samé. Rozhodl-li soud o věci samé bez jednání, zkoumá místní příslušnost jen před vydáním rozhodnutí, což neplatí v případech, kdy rozhodl o věci platebním rozkazem. Později se otázkou místní příslušnosti zabývá jen k námitce účastníka, je-li uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší (srovnej §105 odst. 1 o. s. ř.). Byl-li účinkem podaného odporu vydaný platební rozkaz zrušen, zůstává účastníku řízení, jenž odpor podal, zachována námitka místní nepříslušnosti nejpozději do okamžiku prvního procesního úkonu, kterým se na soud obrací po zrušení platebního rozkazu (k tomu srovnej analogicky závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 3. 1955, sp. zn. Ncd 393/55, publikovaného pod R 73/55 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z tohoto pohledu není správný závěr odvolacího soudu, že takovým prvním úkonem je odpor proti platebnímu rozkazu. Přesto nelze přisvědčit námitce žalované, že soud prvního stupně nemohl rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť nebyl soudem místně příslušným. Za první procesní úkon po zrušení platebního rozkazu je totiž nutno považovat vyjádření k žalobě, k jehož podání byla žalovaná vyzvána usnesením podle §114b odst. 2 o. s. ř. včleněným do platebního rozkazu ze dne 25. 7. 2005. Jestliže na výzvu soudu k vyjádření nereagovala (tedy ani neuplatnila námitku místní nepříslušnosti), nemohl odvolací soud k později uplatněné námitce přihlédnout (§105 odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. může soud vydat i ve věci, ve které rozhodl platebním rozkazem; není totiž vyloučeno, aby povinnost vyjádřit se ve věci a povinnost označit důkazy byla žalovanému uložena podmíněně, tedy za předpokladu, že podá odpor proti platebnímu rozkazu. Lhůta k vyjádření nesmí být kratší než 30 dnů a soud ji stanoví ode dne podání odporu. V takovém případě doručí žalovanému současně (to jest jedinou zásilkou), jak platební rozkaz, tak usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 414-415). Pokud soud prvního stupně ve výroku platebního rozkazu uložil žalované pro případ, že podá odpor, povinnost podat vyjádření podle §114b o. s. ř., pak uvedená skutečnost, tedy forma rozhodnutí, nemění nic na tom, že zmíněná část rozhodnutí má povahu usnesení, a to bez ohledu na formální označení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 767/2003). Vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. není v případě uvedeném v §114b odst. 2 o. s. ř. (při rozhodnutí o věci platebním rozkazem) podmíněno tím, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu (srovnej rozsudek ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8, ročník 2005, pod. č 65).
Lze uzavřít, že se žalované nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. její dovolání zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. prosince 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu