ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1503.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1503/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce V. V., proti žalovanému P. A., o zaplacení částky 13.950,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 228/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze dne 10. května 2006, č. j. 13 Co 91/2006-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 18 C 228/2004-36, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 30.203,20 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 30. 1. 2004 do zaplacení, žalobu o zaplacení „částky 10.645,80 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2003 do zaplacení, dále 10 % úrok z prodlení z částky 30.203,20 Kč od 1. 10. 2003 do 29. 1. 2004 a 8 % úrok z prodlení z částky 30.203,20 Kč od 30. 1. 2004 do zaplacení“ zamítl, řízení o zaplacení částky 16.118,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2003 do zaplacení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. května 2006, č. j. 13 Co 91/2006-60, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 13.950,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ohledně částky 16.253,20 Kč změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) tím, že užíval bez právního důvodu byt, k němuž žalobci svědčilo v předmětném období nájemní právo. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že kromě částky 10.645,80 Kč (ohledně níž soud prvního stupně žalobu zamítl) je promlčeno též plnění z bezdůvodného obohacení ve výši 16.253,20 Kč. Konstatoval, že v trestním řízení lze uplatnit toliko nárok na náhradu škody a nikoliv nárok vyplývající z bezdůvodného obohacení; proto uplatnil-li žalobce v trestním řízení vedeném proti žalovanému u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T 127/2003 nárok na vydání částky, která je předmětem tohoto řízení, nemohla tato skutečnost vést ke stavení promlčecí doby.
Žalovaný podaným dovoláním (podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl částečně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 13.950,- Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatnil v něm především námitky směřující proti vadně zjištěnému skutkovému stavu věci, z něhož pak byl dovozen nesprávný právní závěr o vzniku bezdůvodného obohacení. Není srozumněn ani s výrokem o nákladech řízení. Navrhl proto rozsudek odvolacího soudu v částečně potvrzujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušit a v tomto rozsahu mu věc vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě podle §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalovaným), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalovaný napadl dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku ukládající žalovanému povinnost zaplatit částku 13.950,- Kč s příslušenstvím. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci (která není věcí obchodní) bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ve smyslu §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Protože přípustnost dovolání nepřipadá v úvahu ani proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je proto odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. listopadu 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu