ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.216.2005.1
sp. zn. 33 Odo 216/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Statutárního města K., proti žalované E. T. & T. s. r. o., o zaplacení částky 116.257,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 26/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 25 Co 423/2004-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. dubna 2004, č. j. 8 C 26/2004-28, vydaným jako rozsudek pro uznání, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 116.257,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 25 Co 423/2004-55, tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, t. j. podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“ – srovnej článek II bod 3. uvedeného zákona).
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, a jeho přípustnost není dána ani podle písm. c) zmíněného ustanovení. Napadený rozsudek totiž nemá po právní stránce zásadní význam.
Žalovaná přisuzuje zásadní právní význam, který podle ní zakládá přípustnost jejího dovolání, otázkám, zda lze usnesení podle §114b OSŘ vtělit do rozhodnutí, které má formu platebního rozkazu, zda v něm musí soud prvního stupně odůvodnit, proč povaha věci nebo okolnosti případu vyžadují vydání tohoto usnesení, a zda je povinen se se splněním podmínek §114b odst. 1 OSŘ vypořádat v odůvodnění potvrzujícího rozsudku i odvolací soud. Tuto problematiku ale Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací činnosti již vyřešil. V rozsudku ze dne 16. září 2003, sp. zn. 32 Odo 616/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 56/2005, totiž zaujal názor, že usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 OSŘ může být obsaženo ve výroku platebního rozkazu. V rozsudku ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, publikovaném tamtéž pod č. R 65/2005, pak uzavřel, že vydání usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 OSŘ není v případě uvedeném v ustanovení §114b odst. 2 OSŘ (tedy při rozhodnutí o věci platebním rozkazem) podmíněno tím, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Je tedy zřejmé, že otázka odůvodnění usnesení podle §114b OSŘ z hlediska splnění podmínek pro jeho vydání není pro rozhodnutí v této věci vůbec významná. Odvolací soud se v napadeném rozsudku od závěrů Nejvyššího soudu ČR neodchýlil a jeho řešení žalovanou vymezených otázek tedy nemůže založit zásadní právní význam tohoto rozhodnutí ani přípustnost dovolání.
Žalovaná dále argumentuje tím, že její odpor proti platebnímu rozkazu, který byl ve věci vydán, obsahuje náležitosti vyjádření, k němuž byla usnesením podle §114b OSŘ vyzvána, neboť odkazuje na obsah spisu soudu prvního stupně 19 C 272/2003, a namítá, že pokud odvolací soud odpor za takovéto kvalifikované vyjádření nepovažoval, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Přitom ovšem pomíjí, že v odporu sice navrhla, aby shora uvedený spis byl „se všemi listinnými důkazy připojen k důkazu v této věci“, tedy označila důkaz, na němž (zřejmě) hodlala postavit svoji obranu proti žalobě, ale vůbec v něm nevylíčila rozhodující skutečnosti, k nimž měl být tento důkaz proveden. Znění §114b odst. 1 OSŘ je striktní v tom, že písemné vyjádření, k němuž je žalovaný v souladu s tímto ustanovením vyzýván, musí obsahovat především vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž žalovaný staví svoji obranu, a že tuto povinnost nemůže žalovaný splnit pouhým odkazem na jiné řízení. To platí pro tuto věc tím spíše, že žalovaná se v odporu v souvislosti s odkazem na obsah spisu 19 C 272/2003 vůbec nezmínila o skutkových tvrzeních a zmíněný spis označila výlučně jako důkaz. Právní úprava náležitostí vyjádření podle §114b odst. 1 OSŘ je zcela jednoznačná, v praxi soudů nepřináší výkladové problémy a ani řešení této otázky v napadeném rozsudku proto nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ (srovnej blíže např. usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 103).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Dovolacímu soudu tedy nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu