ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.26.2006.1
sp. zn. 33 Odo 26/2006-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce J. M., proti žalované V. – I., o snížení leasingového plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 196/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2004, č. j. 21 Co 409/2004-69, 21 Co 410/2004 a 21 Co 411/2004, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal po žalovaných C. L., a V. – I., snížení plnění z leasingové smlouvy o částku 50.000,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 6. 8. 2003, č. j. 11 C 196/2002-29, řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou C. L. zastavil a rozhodl o nákladech řízení mezi těmito účastníky. Odvolání žalobce proti tomuto usnesení soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 12. 2003, č. j. 11 C 196/2002-36, odmítl pro opožděnost (§208 odst. 1 o. s. ř.).
Rozsudkem ze dne 27. 8. 2003, č. j. 11 C 196/2002-32, Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, aby žalované V. – I. byla uložena povinnost snížit plnění z leasingové smlouvy o částku 50.000,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení; odvolání, které žalobce podal proti tomuto rozsudku, pak usnesením ze dne 17. 12. 2003, č. j. 11 C 196/2002-37, odmítl pro opožděnost. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, jež soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 4. 2004, č. j. 11 C 196/2002-42, odmítl podle §208 odst. 1 zákona o. s. ř. pro opožděnost. Následným usnesením ze dne 3. 5. 2004, č. j. 11 C 196/2002-46, soud prvního stupně doplnil svá usnesení ze dne 17. 12. 2003, č. j. 11 C 196/2002-36, č. j. 11 C 196/2002-37 a ze dne 1. 4. 2004 č. j. 11 C 196/2002-42, o nákladový výrok.
Žalobce podal dne 20. 4. 2004 prostřednictvím České pošty, s. p. odvolání, jímž napadl usnesení soudu prvního stupně ze dne 1. 4. 2004, č. j. 11 C 196/2002-42. Téhož dne došlo Městskému soudu v Praze odvolání žalobce, jež opětovně směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. 8. 2003, č. j. 11 C 196/2002-32, a proti usnesení téhož soudu ze dne 17. 12. 2003, č. j. 11 C 196/2002-37.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2004, č. j. 21 Co 409/2004-69, 21 Co 410/2004 a 21 Co 411/2004, usnesení soudu prvního stupně ze dne 1. 4. 2004, č. j. 11 C 196/2002-42, potvrdil a řízení o odvolání žalobce ze dne 20. 4. 2004 (směřujícím proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. 8. 2003, č. j. 11 C 196/2002-32, a proti usnesení téhož soudu ze dne 17. 12. 2003, č. j. 11 C 196/2002-37) zastavil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2003, č. j. 11 C 196/2002-37 (kterým bylo odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. 8. 2003, č. j. 11 C 196/2002-32, odmítnuto jako opožděné), bylo podáno po uplynutí zákonné lhůty k odvolání. Řízení o odvolání žalobce ze dne 20. 4. 2004 (směřujícím proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. 8. 2003, č. j. 11 C 196/2002-32, a jeho usnesení ze dne 17. 12. 2003, č. j. 11 C 196/2002-37) zastavil podle §103, §104 a §211 o. s. ř. s poukazem na to, že o odvoláních proti uvedeným rozhodnutím již bylo rozhodnuto.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odvozuje z §239 odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že stejně jako soud prvního stupně dovodil fikci doručení ve smyslu §46 odst. 4 o. s. ř., ačkoli k tomu nebyly splněny zákonné předpoklady. Nikdy totiž nebyl vyzván poštou k vyzvednutí uložené zásilky a v době doručování se ani v místě bydliště nezdržoval. Soudy tak nesprávně posoudily otázku včasnosti podaných odvolání. Namítl, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s otázkou věcné příslušnosti soudu prvního stupně, který řízení mezi žalobcem a žalovanou C. L. zastavil podle §106 odst. 1 o. s. ř. (usnesení ze dne 6. 8. 2003, č. j. 11 C 196/2002-29), a chybně posoudil nedostatek pasivní legitimace žalované V. – I. (rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 11 C 196/2002-32). Z těchto důvodů navrhl napadené usnesení odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Své dovolání doplnil podáním doručeným soudu prvního stupně dne 14. 10. 2005, v němž zdůraznil, že se dovoláním domáhá zrušení napadených usnesení pouze ve vztahu k (původně) žalované C. L.
Podle článku II bodu 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k datu vydání napadeného usnesení (30. 9. 2004) bylo v řízení o dovolání postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na otázku přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. I když žalobce v dovolání bez dalšího uvádí, že jím napadá usnesení odvolacího soudu, z obsahového vylíčení dovolacích námitek (§41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že dovolání směřuje výlučně proti výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 1. 4. 2004, č. j. 11 C 196/2002-42. Proti výroku usnesení odvolacího soudu o zastavení řízení o odvolání ze dne 20. 4. 2004 neuplatnil žádné konkrétní výhrady zpochybňující správnost tohoto rozhodnutí.
Jelikož v uvedeném případě je dovoláním napadáno usnesení ve výroku, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé (pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede - tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto), je nutno přípustnost dovolání zvažovat pouze v intencích §238, §238a a §239 o. s. ř.
Podle §238 a §238a o. s. ř. přípustnost dovolání dána není, neboť posuzovanou věc nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Zbývá proto přípustnost podle §239 o. s. ř.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
b) v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle §107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. je dovolání rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
a) potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1,
b) potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle §107 odst. 5, o vstupu do řízení namísto dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Podle §239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§75a).
Jak je z citovaného ustanovení §239 o. s. ř. zřejmé, případ, kdy odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně odmítl odvolání účastníka řízení pro opožděnost (tak, jako tomu bylo v posuzovaném případě), v něm není uveden. Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je dovolací soud jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Pro úplnost se sluší dodat, že dovolací soud nemohl přihlédnout k podání žalobce ze dne 25. 9. 2005, které došlo soudu prvního stupně dne 14. 10. 2005 (tj. po uplynutí lhůty k dovolání), neboť dovolatel může měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, pouze po dobu trvání lhůty k dovolání (§242 odst. 4 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu