ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.344.2005.1
sp. zn. 33 Odo 344/2005-84
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně U. s. – D. u., proti žalované Č. – M. f., o zaplacení částky 4,257.934,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 113/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2004, č. j. 20 Co 306/2004-69, takto:
I. Dovolání žalované, pokud směřuje proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2004, č. j. 20 Co 306/2004-69, v části, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. března 2004, č. j. 22 C 113/2003-39, ve znění opravného usnesení ze dne 26. dubna 2004, č. j. 22 C 113/2003-53, tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 4,097.660,- Kč, se zamítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2004, č. j. 20 Co 306/2004-69, se ve výroku I. v části, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. března 2004, č. j. 22 C 113/2003-39, ve znění opravného usnesení ze dne 26. dubna 2004, č. j. 22 C 113/2003-53, tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 160.274,- Kč, 5,5% úrok z prodlení ročně z částky 2,007.934,- Kč od 1. 7. 2002 do zaplacení a 3,5% úrok z prodlení ročně z částky 2,250.000,- Kč od 2. 12. 2002 do zaplacení, a ve výroku II. o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. března 2004, č. j. 22 C 113/2003-39, ve znění opravného usnesení ze dne 26. dubna 2004, č. j. 22 C 113/2003-53, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 4,257.934,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení ročně z částky 2,007.934,- Kč za dobu od 1. 7. 2002 do zaplacení a s 3,5% úrokem z prodlení ročně z částky 2,250.000,- Kč za dobu od 2. 12. 2002 do zaplacení, zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 81.792,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 1. 7. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Žalovaná částka představovala příspěvek na mandát podle §20 odst. 5 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (dále jen „zákon“), na který uplatnila žalobkyně jako právní nástupkyně zaniklé politické strany D. u. nárok v souvislosti se zvolením 17 členů zastupitelstva kraje a 1 člena zastupitelstva hl. m. Prahy za tuto politickou stranu, a to za období od 14. 1. do 31. 12. 2002. Mezi účastnicemi nebylo sporu o tom, že pokud by D. tento nárok za žalované období měla, činila by výše příspěvku za rok 2002 celkem 4,257.934,- Kč. Žalovaná však tento nárok uznala jen ve výši 160.274,- Kč za období od 1. 1. 2002 do zániku D., k němuž došlo 13. 1. 2002, a tuto částku též žalobkyni vyplatila. Soud prvního stupně konstatoval, že sice podle §13 odst. 4 zákona přešel na žalobkyni všechen majetek a závazky zrušené D., ale z §20 odst. 8 zákona lze dovodit, že D. nárok na příspěvek na mandát za dobu od 14. 1. 2002 nevznikl a nemohl tak na žalobkyni přejít. Proto není žaloba důvodná.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. října 2004, č. j. 20 Co 306/2004-69, změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě o zaplacení částky 4,257.934,- Kč se shora specifikovaným úrokem z prodlení vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze stejného skutkového stavu jako soud prvního stupně, ovšem se způsobem, jakým tento soud vyložil §13 odst. 4 a §20 odst. 8 zákona, se neztotožnil. Jestliže se vznik nároku na příspěvek na mandát podle §20 odst. 5 zákona váže k okamžiku volby, přechází i tento nárok podle §13 odst. 4 zákona, neboť z §20 odst. 8 zákona neplyne, že by právě jeho přechod na univerzálního právního nástupce byl vyloučen. Proto odvolací soud shledal žalobu zcela důvodnou.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Poukázala především na to, že odvolací soud nezohlednil mezi účastnicemi nespornou skutečnost, že žalobkyni již byla vyplacena částka 160.274,- Kč, a uložil žalované povinnost zaplatit příspěvek v plné výši. Pokud jde o právní posouzení věci, ztotožnila se žalovaná zcela s argumentací soudu prvního stupně a odkázala na vyjádření Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, které si nechala vypracovat před zahájením řízení a jehož obsah koresponduje s jejím právním názorem na věc. Žalovaná vyslovila přesvědčení, že §20 odst. 8 zákona je k §13 odst. 4 ustanovením speciálním, ze kterého plyne, že zánikem politické strany zaniká i její nárok na příspěvek; v opačném případě by to zákon musel výslovně stanovit. Žalobkyně má tedy nárok pouze na výplatu poměrné části příspěvku, na který vznikl nárok za dobu existence DEU. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 OSŘ. Žalovaná netvrdí, že se v řízení vyskytly vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Její námitka, že řízení je postiženo tzv. „jinou“ vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak není blíže specifikována a dovolací soud žádnou takovou vadu neshledal. Proto se zabýval jen těmi dovolacími důvody, které žalovaná obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že její dovolání je opodstatněné jen částečně.
Podle §241a odst. 3 OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Žalované je nutno přisvědčit, že z hlediska skutkových zjištění odvolací soud pominul mezi účastnicemi nesporný fakt, že žalobkyni byla vyplacena částka 160.274,- Kč, odpovídající výši příspěvku na mandát, který i podle názoru žalované náležel D. za období od 1. do 13. 1. 2002. Jestliže strany učinily nesporným, že výše příspěvku by za celý rok 2002 činila 4,257.934,- Kč, měla být vyplacená částka v případě, že odvolací soud zaujal názor o důvodnosti žaloby, od nesporné výše příspěvku odečtena. Ohledně měnícího výroku napadeného rozsudku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 160.274,- Kč, je tudíž naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle žalované je tento dovolací důvod naplněn tím, že odvolací soud vyšel z nesprávného výkladu §13 odst. 4 a §20 odst. 8 zákona. Její výhrady v tomto směru však dovolací soud nesdílí. Odvolací soud se správně zaměřil na otázku, zda v okamžiku zániku DEU příslušel této politické straně nárok na příspěvek na mandát za celé období, za které je žaloba podána, neboť jen v případě existence tohoto nároku by bylo možno uvažovat o jeho přechodu na právního nástupce podle §13 odst. 4 zákona. Podle §20 odst. 5 zákona nárok na příspěvek na mandát vzniká, jestliže byl zvolen alespoň jeden poslanec nebo senátor na kandidátní listině strany a hnutí nebo byl zvolen za stranu a hnutí na kandidátní listině koalice ve volbách do Poslanecké sněmovny a do Senátu. S odvolacím soudem je proto nutno souhlasit, když dovozuje, že vznik nároku na příspěvek na mandát souvisí s okamžikem volby. Členové zastupitelstev, s jejichž mandátem žalobkyně spojuje uplatněný nárok, byli, a o tom není sporu, zvoleni na kandidátní listině D. v době její existence, a tak je správný závěr, že v době zániku této strany již nárok existoval. Rovněž otázku, zda je tento nárok dán po celé volební období bez ohledu na existenci strany, vyřešil odvolací soud bezchybně. Ze žádného ustanovení zákona totiž neplyne, že by v případě zániku politické strany, s nímž je spojeno právní nástupnictví podle §13 odst. 4 zákona, zanikal i její nárok na příspěvek na mandát. Názor žalované, že zánik tohoto nároku lze dovodit z §20 odst. 8 zákona, dovolací soud nepokládá za správný. Prvá věta zmíněného ustanovení totiž řeší pouze situaci, kdy v průběhu volebního období zvolená osoba změní svoji politickou příslušnost, ale její mandát zůstává zachován, a pro tento případ stanoví, že příspěvek bude i nadále vyplácen té straně nebo hnutí, na jejichž kandidátní listině byla tato osoba v okamžiku volby. K závěru, že nárok, který vznikl okamžikem volby a existuje, zaniká současně se zánikem strany či hnutí a že se tak neuplatní obecné ustanovení §13 odst. 4 zákona o přechodu majetku a závazků (pod něž lze existující, ale dosud nesplatnou pohledávku zařadit) na právního nástupce, však není možno výkladem §20 odst. 8 zákona dospět. Poslední věta §20 odst. 8 zákona pak na tento případ nedopadá, jelikož nedošlo k uprázdnění mandátu bez náhradníka. Jakkoli tedy nepostrádá logiku argument uvedený v žalovanou předloženém stanovisku Ústavu státu a práva AV ČR, totiž že příspěvek politické straně z veřejných prostředků je výrazem skutečnosti, že je přáním voličů, aby se tato strana zúčastnila veřejného života, a proto by nemělo být možné jej v případě ukončení činnosti strany „převést“ na jiný subjekt, není podložen zněním zákona a nelze se s ním tudíž ztotožnit. Další v uvedeném stanovisku nastíněnou otázkou, t. j. zda nárok na příspěvek na mandát člena zastupitelstva závisí na tom, zda má příslušná strana současně alespoň jednoho poslance nebo senátora, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť ji odvolací soud neřešil a žalovaná ji ani nezmiňuje ve svém dovolání. Lze tedy uzavřít, že pokud odvolací soud dovodil, že na žalobkyni jako na právního nástupce D. přešel její nárok na příspěvek na mandát za celý rok 2002, jde o správný výklad správně použitých ustanovení §13 odst. 4, §20 odst. 5 a §20 odst. 8 zákona a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ naplněn není.
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že žalované se podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku pouze pokud jde o tu část měnícího výroku, kterou jí bylo uloženo zaplatit žalobkyni 160.274,- Kč. Proto Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 2 části věty za středníkem OSŘ tuto část výroku spolu se závislým výrokem o nákladech řízení zrušil. Jelikož bude nezbytné postavit najisto, kdy byla částka 160.274,- Kč žalobkyni zaplacena (tedy připsána na účet), byl měnící výrok podle citovaných ustanovení zrušen i v části, jíž byla žalované uložena povinnost k zaplacení příslušenství z celé žalované částky. Současně byla věc podle §243b odst. 3 věty prvé OSŘ v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Pokud dovolání směřovalo proti zbývající části měnícího výroku ve věci samé, bylo podle §243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítnuto.
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu