ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.412.2006.1
sp. zn. 33 Odo 412/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce JUDr. Z. A., advokáta, proti žalovaným 1) České straně sociálně demokratické a 2) C., akciové společnosti, o částku 18,518.228,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 265/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2005, č. j. 20 Co 428/2005-151, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. listopadu 2004, č. j. 24 C 265/2000-95, uložil první žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 18,518.228,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 19. 7. 2000 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,3 % z částky 18,518.228,- Kč za každý den prodlení počínaje 9. 7. 2000 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal po první žalované zaplacení 15 % úroku z prodlení z částky 18,518.228,- Kč od 19. 7. 2000 do zaplacení (výrok II.), zamítl zcela žalobu proti druhé žalované (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Výroky rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti druhé žalované a o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou, napadl žalobce odvoláním. Poté, co byl soudem prvního stupně vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání, podal návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně usnesením ze dne 14. září 2005, č. j. 24 C 265/2000-142, žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznal.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. prosince 2005, č. j. 20 Co 428/2005-151, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že poměry žalobce neodůvodňují postup podle §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Konstatoval, že žalobcův nemovitý majetek je sice vesměs postižen zákazem dispozice v rámci exekuce, žalobce však ze svých obsáhlých podnikatelských aktivit dosahuje vysokého ročního příjmu, z něhož je schopen i s přihlédnutím k tvrzeným dluhům (převážně na daních) soudní poplatek za odvolání zaplatit. Nepřiznáním osvobození od soudních poplatků proto není žádným způsobem ohroženo jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 LZPS a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Za nerozhodnou z hlediska aplikace §138 odst. 1 o. s. ř. pokládal odvolací soud námitku žalobce, že první žalovaná vyvíjí úsilí k jeho ekonomické likvidaci (kterou navíc pokládal za důkazně nepodloženou).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v přesvědčení, že napadené usnesení má zásadní význam po stránce právní, byť jím nebylo rozhodnuto ve věci samé. Zdůrazňuje, že řízení o přiznání osvobození od soudního poplatku je řízením sui generis, které má v případě nepřiznání osvobození a nezpůsobilosti poplatníka zaplatit soudní poplatek za následek nepřiznání práva na soudní ochranu. Rozhodnutí o přiznání či nepřiznání osvobození od soudního poplatku je tak nedílnou součástí práva na spravedlivý proces, neboť právo na soudní ochranu je podle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) jedním ze základních práv zaručujících ve své podstatě dodržování všech ostatních práv chráněných Úmluvou. Z toho žalobce dovozuje, že rozhodnutí o návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků je postaveno minimálně naroveň rozhodnutí ve věci vlastního žalobního návrhu. Protože podle dostupných informací judikatura soudů po vstupu České republiky do Evropské unie nezaujala zásadní stanovisko k otázce možných pochybností o tom, zda i na rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudních poplatků lze vztahovat úpravu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a taktéž není známo, zda některý ze soudů postupoval v takové věci podle čl. 234 Smlouvy o Evropském společenství (dále jen „SES“), má napadené usnesení zásadní právní význam. Žalobce odvolacímu soudu vytkl, že stejně jako soud prvního stupně vycházel při zvažování předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků pouze z hrubého příjmu žalobce v minulosti a nikoli z jeho aktuální finanční situace a možností. V této souvislosti obsáhle skutkově popisuje svou současnou finanční situaci a polemizuje s úvahami odvolacího soudu, jež ho vedly k závěru, že žalobce předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků nesplňuje. Namítl též, že odvolací soud pochybil, když otázku osvobození od soudních poplatků nezkoumal v režimu zásady přednosti komunitárního práva před právem vnitrostátním. Správně měl ve smyslu článku 234 postoupit uvedenou věc po formulaci předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru (správně Soudnímu dvoru Evropských společenství). Zamítnutím jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků a tedy odmítnutím jeho práva na soudní ochranu bylo vnitrostátními soudy porušeno právo žalobce na spravedlivý proces a princip „rovnosti zbraní“ ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Na podporu svých tvrzení cituje rozhodnutí Soudního dvora Evropských společenství - Hauer ve věci 44/79 a Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt z roku 1970, v němž byl vysloven závěr, že spravedlnost řízení zahrnuje především princip „rovnosti zbraní“, tedy že každá ze stran musí mít stejnou možnost hájit své zájmy a žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu oproti straně druhé. Vyjádřil rovněž pochybnosti, zda a do jaké míry bylo v probíhajícím řízení z jím blíže rozvedených důvodů respektováno jeho právo na zákonného soudce a nezávislý a nestranný soud. Z uvedených důvodů navrhl usnesení odvolacího soudu zrušit.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, který má jako fyzická osoba právnické vzdělání (§241 odst. 2 písm. a/ a §240 odst. 1 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují §237 až §239 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, není usnesením ve věci samé. Věcí samou se totiž rozumí samotný předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutí ve věci samé takové rozhodnutí soudu, jímž se v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, publikované pod C 264/3 v časopisu Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck).
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z §238, §238a a §239 o. s. ř., protože nejde o žádný z případů, které jsou v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovány.
K námitce žalobce poukazujícímu na možnost obrátit se v této věci na Soudní dvůr Evropských společenství dovolací soud konstatuje, že tato námitka je nepřípadná. V posuzované věci jde o promítnutí aplikace vnitrostátních předpisů procesní povahy. Platná právní úprava dává žadateli o přiznání osvobození od soudních poplatků dostatek možnosti v systému dvouinstančního řízení. V situaci, kdy žalobce požádal u soudu prvního stupně o přiznání osvobození od soudních poplatků, a po zamítnutí jeho žádosti měl možnost (kterou také využil) podrobit rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacímu přezkumu, dostalo se mu dostatečné soudní ochrany v otázce, která není meritorní.
Platná právní úprava důsledně v souvislosti s limitací přípustnosti dovolacího přezkumu, při využití dovolání jako mimořádného opravného prostředku, neumožňuje přezkoumání, byť i rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nevyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně. Touto úpravou je dovolací soud vázán a ani předběžně nedospívá k závěru, že by toto omezení vedlo k odepření práva na spravedlivý proces. Lze jen připomenout, že otázka úhrady soudního poplatku spadá do řešení podmínek řízení, jejichž splnění musí soud prvního stupně (případně soud odvolací) zkoumat již po podání návrhu. Nepřiznání osvobození od soudního poplatku neznamená ještě odepření hmotněprávního nároku plynoucího ať ze smlouvy (jako je tomu v tomto případě), případně ze zákona či z civilního deliktu. Nelze proto přisvědčit žalobci, že nepřiznání osvobození od soudních poplatků (při dodržení kautel dvouinstančního přezkumu) je obsahově odepřením přístupu k soudu, respektive porušením zásad spravedlivého procesu podle čl. 6 Úmluvy.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat dovolacími námitkami žalobce k posouzení otázky naplněnosti předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků odvolacím soudem (obdobně Nejvyšší soud České republiky rozhodl již v usnesení ze dne 28. března 2002, sp. zn. 29 Odo 170/2002, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 152/2002, a v usnesení ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 205/2002, uveřejněném v tomtéž časopisu pod označením SJ 102/2002).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu