ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.478.2005.1
sp. zn. 33 Odo 478/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) V. K., a b) A. R., jako právních nástupců žalobkyně L. K., proti žalované České republice – Ministerstvu financí České republiky, jako právní nástupkyni Fondu národního majetku České republiky, o zaplacení částky 5,108.112,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 29/99, o dovolání žalobkyně L. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2004, č. j. 11 Co 218/2004-126, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2004, č. j. 11 Co 218/2004-126, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. srpna 2003, č. j. 17 C 29/99-104, ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 5,108.112,- Kč, se zamítá.
II. Dovolání proti výrokům rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2004, č. j. 11 Co 218/2004-126, jimiž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. srpna 2003, č. j. 17 C 29/99-104, ve výroku o nákladech řízení a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, se odmítá.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 64.432,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. V. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. srpna 2003, č. j. 17 C 29/99-104, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně L. K. domáhala na žalovaném Fondu národního majetku ČR zaplacení částky 5,108.112,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a Z. K. (dále též jen „oprávněné osoby“) se na základě dohody o vydání a převodu majetku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, uzavřené s původně žalovaným Fondem národního majetku ČR (dále jen „žalovaný“) dne 1. prosince 1993, staly podílovými spoluvlastnicemi nemovitých a movitých věcí, jiných práv a majetkových hodnot, které sloužily k provozování části státního podniku M., pletařské závody a za které zaplatily kupní cenu 35,421.000,- Kč. Součástí těchto práv byla i pohledávka privatizovaného podniku za M. R. ze Spolkové republiky Německo ve výši odpovídající žalované částce. Na majetek tohoto dlužníka ovšem byl v SRN dne 31. 3. 1993 prohlášen konkurs z důvodu platební neschopnosti a předlužení a v lednu 1994 sdělil správce konkursní podstaty privatizovanému státnímu podniku, že pro nedostatek majetku v konkursní podstatě nebude možno zmíněnou pohledávku uhradit. Oprávněné osoby věděly, že do privatizovaného majetku je zahrnuta i pohledávka za M. R., jakož i o tom, že na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Z těchto skutečností soud prvního stupně dovodil, že pokud oprávněné osoby věděly o prohlášeném konkursu, ale přesto uzavřely dohodu o vydání a převodu majetku, ač je k tomu nic nenutilo, není důvodná jejich námitka, že je dohoda částečně neplatná z důvodu tísně na jejich straně či z důvodu rozporu s dobrými mravy. Z §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. pak plyne, že se oprávněné osoby staly spoluvlastnicemi celého souboru majetku a s ním souvisejících práv a povinností a skutečnost, že do tohoto souboru byla zahrnuta pohledávka za dlužníkem, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, není v rozporu se zákonem. Ostatně samo prohlášení konkursu ještě neznamená, že je pohledávka nevymahatelná či nedobytná. Jestliže §15 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. odkazuje na úpravu obsaženou v občanském zákoníku (dále jen „ObčZ“) a podle §527 odst. 2 ObčZ ručí postupitel za dobytnost postoupené pohledávky pouze když se k tomu písemně zavázal, nemůže být žaloba důvodná, neboť takovýto písemný závazek žalovaného nebyl v řízení prokázán.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. října 2004, č. j. 11 Co 218/2004-126, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se plně se závěry soudu prvního stupně a prakticky beze zbytku na ně odkázal. Zdůraznil, že žalobkyně ani netvrdila, že by existoval písemný závazek žalovaného ručit za dobytnost postoupené pohledávky. Pokud pak žalobkyně vytkla soudu prvního stupně, že v rozporu s obsahem její námitky posuzoval platnost dohody o vydání a převodu majetku z hlediska její tísně, nikoli omylu při jejím uzavření, vyslovil odvolací soud názor, že omyl nemůže být dán, věděla-li žalobkyně o konkursu na majetek dlužníka. Z hlediska tvrzené neplatnosti dohody, případně odpovědnosti žalovaného za dobytnost pohledávky, je podstatné, že ke dni uzavření dohody pohledávka existovala; to, že byla (objektivně) nedobytná, význam nemá. Názor žalobkyně, že mělo být analogicky postupováno podle §20 odst. 1, 2 zákona č. 92/1991 Sb., odvolací soud odmítl, neboť zmíněná ustanovení dopadají na případy, kdy v zápise o převzetí majetku podle §19 odst. 1 téhož zákona jsou uvedeny chybějící a vadné věci, a o takový případ se v dané věci nejedná.
Proti tomuto rozsudku, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozovala z přesvědčení, že napadený rozsudek má zásadní právní význam z pohledu otázky, zda lze i v případě pohledávek postupovat analogicky podle §20 odst. 1, 2 zákona č. 92/1991 Sb., která nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu ČR řešena. Zpochybnila správnost názoru odvolacího soudu, že tomu tak není, a namítla, že při extenzivním logickém výkladu lze dospět k závěru, že pod toto ustanovení jsou subsumovatelné i pohledávky. Opačný výklad by porušoval zásadu zákazu diskriminace, když jedné složce převáděného majetku, t. j. věcem, by byl přiznán jiný právní režim než právům a dalším majetkovým hodnotám. Podle žalobkyně se sice ustanoveními občanského zákoníku řídí vlastní režim postoupení pohledávky, ale posouzení pohledávky analogicky podle §20 zákona č. 92/1991 Sb. není vyloučeno. Proto žalobkyně může s poukazem na to, že žalovaný musel vědět o nedobytnosti pohledávky a tedy o její neupotřebitelnosti pro provoz podniku, ale přesto ji postoupil za plnou výši její nominální hodnoty, uplatňovat slevu z ceny této pohledávky. Žalobkyně navrhla, aby byly zrušeny jak napadený rozsudek, tak rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení žalobkyně zemřela a bylo zjištěno, že jejími dědici ze zákona jsou pozůstalí synové V. K. a A. R. Kromě toho byl zákonem č. 178/2005 Sb. s účinností od 1. ledna 2006 zrušen Fond národního majetku ČR, do jeho práv a povinností vstoupil stát a působnost Fondu přešla na Ministerstvo financí ČR s tím, že v právních vztazích, do nichž vstoupil stát, jedná jménem státu toto ministerstvo. Proto Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“) usnesením ze dne 16. března 2006, č. j. 33 Odo 478/2005-155, rozhodl, že v dovolacím řízení bude dále jako se žalobci pokračováno s V. K. a A. R. a jako se žalovanou s Českou republikou – Ministerstvem financí ČR (dále jen „žalovaná“).
Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. K námitce žalobkyně týkající se analogického použití §20 zákona č. 92/1991 Sb. poznamenala, že žalobkyní zastávaný výklad směšuje dva rozdílné zákonné instituty, t. j. věci a pohledávky (práva), které důsledně rozlišuje i zmíněný zákon. Zákonodárce se v §20 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. výslovně omezil na věci, tedy na předměty reálně existující ve své fyzické podobě. Tam, kde bylo jeho úmyslem podřídit práva a závazky samostatné úpravě odlišné od věcí, je v textu zákona výslovně pojmenoval jako pohledávky a závazky. Žalovaná navrhla, aby dovolání proti výroku o věci samé bylo zamítnuto a dovolání proti výroku o nákladech řízení odmítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně, byť to výslovně neuvedla, uplatnila v dovolání dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zpochybnila totiž správnost výkladu §20 zákona č. 92/1991 Sb. z hlediska možnosti jeho analogického použití i na případ pohledávek tvořících součást majetku privatizovaného podniku, jak jej přijal odvolací soud. Dovolatelce lze přisvědčit, že touto otázkou se Nejvyšší soud ČR ve svých rozhodnutích dosud nezabýval. Jelikož uvedená otázka byla významná nejen pro rozhodnutí v této věci, ale její řešení může mít význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (srov. usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 23), je pro její řešení dovolání žalobkyně přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 OSŘ. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným posouzením věci z hlediska shora uvedené otázky zásadního právního významu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §2 zákona č. 92/1991 Sb.majetkem podniku pro účely tohoto zákona je souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik právo hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku.
Podle §20 odst. 1 uvedeného zákona v zápise o převzetí podle §19 odst. 1 se uvedou chybějící a vadné věci. Nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, za chybějící se považují věci, které nebyly předány nabyvateli, ačkoliv podle účetnictví mají být součástí předávaného majetku. Při posuzování vadnosti věcí se přihlédne k jejich schopnosti sloužit provozu podniku a k době jejich používání podle účetních záznamů. Podle odstavce 2 téhož ustanovení nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak nebo nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, je nabyvatel oprávněn požadovat přiměřenou slevu za věci zahrnuté do zápisu o převzetí, pokud mají vady nebo mu nebyly vydány.
Zákon č. 92/1991 Sb. v §2 definuje pojem „majetek podniku“ pro potřeby tohoto zákona, přičemž rozlišuje mezi věcmi a finančními prostředky na jedné straně a právy, jinými majetkovými hodnotami a závazky na straně druhé. V části třetí upravující podmínky pro užití privatizovaného majetku pak zákon obsahuje ustanovení, která se podle výslovného znění vztahují buď na práva a závazky (§15) nebo na věci (§19 – 21). Je proto nutno dát za pravdu žalované, pokud dovozuje, že bylo úmyslem zákonodárce upravit v některých případech podmínky pro převod majetku státu na jiné osoby jinak pro věci a jinak pro jiná majetková práva a závazky. Formulace §20 odst. 1, jak na ni poukazuje žalovaná (použití výrazů „nebyly předány“, „schopnost sloužit provozu“ či „doba jejich používání“), ve spojení s odkazem na §19 odst. 1, který se nemůže týkat ničeho jiného než věcí, vylučuje žalobkyní nabízený výklad, že lze tuto úpravu vztáhnout nejen na věci, ale (analogicky) i na pohledávky. S námitkou, že odvolacím soudem přijatý závěr představuje porušení zákazu diskriminace, nelze souhlasit. Odlišnost úpravy je totiž dána rozdílnou povahou věcí jako fyzicky existujících předmětů a pohledávek jakožto majetkových hodnot, které, jakkoli mají pro provoz podniku význam, tomuto provozu fyzicky sloužit nemohou. Nejvyšší soud ČR tedy považuje právní závěry odvolacího soudu za správné a v důsledku toho pokládá za správný i meritorní výrok napadeného rozsudku, jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně. Z tohoto důvodu bylo dovolání, pokud směřovalo proti tomuto výroku, podle §243b odst 2 části věty před středníkem OSŘ, zamítnuto.
Dovoláním pak byly napadeny i výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. Ve vztahu k nim se Nejvyšší soud ČR musel zabývat otázkou přípustnosti dovolání. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 OSŘ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 OSŘ. Přípustnost podle §237 OSŘ dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé. Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 OSŘ, jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Je tedy zřejmé, že proti výrokům, kterými odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, zákon dovolání nepřipouští (srovnej blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Proto v této části bylo dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ má v dovolacím řízení úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 6., §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 54.070,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč a částka 10.287,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 OSŘ). Solidarita žalobců vyplývá z jejich postavení jako dosud nevypořádaných dědiců původní žalobkyně, platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci, co jim ukládá tento vykonatelný rozsudek, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 29. srpna 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu