ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.512.2004.1
sp. zn. 33 Odo 512/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce A. V., proti žalovanému J. K., o zaplacení částky 123.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 9 C 1145/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2003, č. j. 38 Co 425/2000-104, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 11.595,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. P. Č., Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 126.100,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 16. října 1996 do zaplacení. Uváděl, že za žalovaného zaplatil společnosti M. s. r. o. dlužné leasingové splátky v celkové výši 141.750,- Kč a poplatky z prodlení v částce 41.850,- Kč. Po odpočtu částky 57.500,- Kč, kterou měl žalovanému uhradit na nájemném za užívání nebytových prostor v K., mu žalovaný dluží právě 126.100,- Kč.
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) poté, co usnesením vyhlášeným u jednání dne 27. září 1999, zastavil řízení ohledně částky 2.500,- Kč, rozsudkem ze dne 12. dubna 2000, č. j. 9 C 1145/97-67, žalobu o zaplacení 123.600,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 16. 10. 1996 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce provozující 1. nestátní záchrannou službu, jako postupník, M., spol. s. r. o. (nyní M., spol. s. r. o. v likvidaci, t. č. v konkurzu - dále jen „společnost M.“) jako oprávněná a žalovaný jako postupitel uzavřeli dne 5. 5. 1995 smlouvu, na základě které žalovaný postoupil veškerá práva a povinnosti vyplývající z leasingové smlouvy č. 1504-01-94 uzavřené dne 20. 1. 1994 mezi ním a společností M., jejímž předmětem byl leasing sanitního vozu zn. Volkswagen Transporter T4 – sanitka, na žalobce s tím, že z práv a závazků vzniklých do dne účinnosti této smlouvy je zavázán pouze žalovaný jako postupitel. Dne 16. 10. 1995 žalobce uznal co do důvodu a výše vůči společnosti M. finanční závazek z titulu leasingové smlouvy č. 1504-01-94 ve výši 141.750,- Kč, představující dluh na leasingových splátkách a částku 41.850,- Kč jako poplatek z prodlení, celkem tedy částku 183.600,- Kč; tento dluh se zavázal zaplatit do jednoho roku od podepsání uznání závazku. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že účastníci uzavřeli smlouvu o nájmu nebytových prostor, podle níž měl žalobce užívat nebytové prostory v rodinném domě žalovaného č. p. 3166 v K. za sjednané nájemné ve výši 5.000, - Kč měsíčně. Smlouva byla uzavřena dne 15. 9. 1995 na dobu neurčitou s dvouměsíční výpovědní lhůtou. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalobní nárok není cenou za postoupení práv a povinností ze shora uvedené postupní smlouvy, protože nedošlo k dohodě o úplatě za postoupení. Žalobce tudíž neunesl důkazní břemeno ohledně právního důvodu plnění a žalovaná částka mu proto nenáleží.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. dubna 2003, č. j. 38 Co 425/2000-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 123.600,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 16. 10. 1996 do zaplacení, změnil jej i ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po doplnění dokazování přehledem splátek a výpisy z účtů Č. s. a. s., a G. C. B. a. s., vzal za prokázané, že žalobce po 6. 5. 1995 uhradil společnosti M. nad rámec leasingových splátek za žalovaného částku 183.600,- Kč; ostatně sám žalovaný tuto skutečnost nepopíral. Nebylo přitom prokázáno, že by společnost M. a žalobce uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky, ani že by došlo k převzetí dluhu nebo byla sjednána dohoda o přistoupení k závazku. Poskytnutým plněním se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil ve smyslu §454 obč. zák., neboť žalobce za něj plnil společnosti M., aniž k tomu byl povinen. Jelikož mezi účastníky byla dne 15. 9. 1995 platně uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor, vznikla žalovanému vůči žalobci pohledávka z titulu neuhrazeného nájemného ve výši 60.000,- Kč. Tuto částku žalobce odečetl od částky, kterou za žalovaného uhradil, takže žalovaný mu dluží částku 123.600,- Kč, kterou je povinen mu zaplatit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že nesprávně „právně“ zhodnotil listinné důkazy a vyvodil z nich nepřiléhavé právní závěry. Je přesvědčen, že smlouvou ze dne 5. 5. 1995 žalobce převzal i závazek, který je předmětem řízení (což vyplývá rovněž z uznání závazku ze dne 16. 10. 1995), a proto se nemohl na jeho úkor bezdůvodně obohatit. Nově žalovaný uvádí, že uzavřel se společností M. dne 19. 10. 1995, dohodu podle §533 obč. zák., na základě níž přistoupil k závazku žalobce, a předložil kopii předávacího protokolu ze dne 1. 5. 1995, z něhož má vyplývat způsob finančního vyrovnání mezi účastníky. Z uvedených důvodů navrhl napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Ztotožnil se přitom s právním posouzením věci odvolacím soudem a dodal, že ke dni uzavření smlouvy o postoupení pohledávky společnosti M. již žalovaný dlužil této společnosti částku 183.600,- Kč. Převzetím tohoto dluhu proto v souladu s §531 odst. 1 obč. zák. nastoupil na místo žalovaného jako dosavadního dlužníka a závazek žalovaného tím zanikl. Na výzvu společnosti M. dne 16. 10. 1995 tento dluh uznal. Listiny (dohoda o přistoupení k závazku ze dne 19. 10. 1995 a předávací protokol ze dne 1. 5. 1995), které žalovaný předložil až spolu s dovoláním, nemohou být v dovolacím řízení zohledněny, neboť skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, popřípadě před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo s přihlédnutím ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (12. dubna 2000) vydáno po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, tedy ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky v dovolacím řízení postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej část dvanáctou, hlavu I., bod 1., 15. a 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení žalovaného (§241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Z ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán rozsahem dovolání a uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení dovolatelem. Obligatorně se zabývá pouze vadami vyjmenovanými v §237 odst. 1 o. s. ř. a jinými vadami řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Vady podle §237 odst. 1 o. s. ř. ani jiné vady řízení podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. nebyly dovoláním namítány a ani se ze spisu nepodávají. Proto bylo možno přezkoumat napadený rozsudek jen z hlediska uplatněných dovolacích důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Vázanost dovolacího soudu důvodem uvedeným v dovolání, která vyplývá z §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř., se projevuje nejen v tom, který z důvodů vyjmenovaných v §241 odst. 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl tento dovolací důvod vylíčen, t. j. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění.
Dovolací námitky žalovaného lze po obsahové stránce (§41 odst. 2 o. s. ř.) podřadit pouze dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazku 1, pod č. C 8).
Dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. V tomto směru nelze mít výhrad ke skutkovému závěru odvolacího soudu, že právní důvod plnění žalobce za žalovaného v rozsahu částky 183.600,- Kč neexistoval. Zjištění, že žalobce zaplatil pohledávku žalovaného ve výši 183.600,- Kč vůči společnosti M., ačkoli podle smlouvy ze dne 5. 5. 1995 za tento závazek odpovídal žalovaný (viz §2 bod 2.1 smlouvy o cesi), totiž vyplývá jak z výpovědi žalobce, tak z listinných důkazů (z dohody ze dne 5. 5. 1995 a z uznání závazku a dohody o finančním vyrovnání ze dne 16. 10. 1995).
Žalovaný se mýlí, dovozuje-li, že výhradou, že smlouvou o cesi ze dne 5. 5. 1995 převzal žalobce též závazek, jež je předmětem řízení, napadá správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, neboť jde opět o námitkou skutkovou. Už v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrady žalovaného ke způsobu, jakým soudy obou stupňů vykládaly obsah smlouvy ze dne 5. 5. 1995 a zjišťovaly tak, jaká práva a povinnosti si v ní účastníci ujednali, nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. Z ujednání účastníků v §2 bod 2.1 smlouvy ze dne 5. 5. 1995 jednoznačně vyplývá, že z práv a povinností vzniklých do dne účinnosti smlouvy (tj. do 5. 5. 1995) je zavázaným a oprávněným nadále žalovaný; závazek uhradit dlužné splátky z leasingové smlouvy splatné přede dnem 5. 5. 1995 žalobce smluvně nepřevzal. Z obsahu smlouvy nelze ani dojít k závěru, jak správně podotkl odvolací soud, že by se mohlo jednat o dohodu mezi žalobcem a žalovaným (se souhlasem společnosti M. jako věřitelem) o převzetí dluhu podle §531 obč. zák., přistoupení k závazku po dohodě s věřitelem podle §533 obč. zák. či převzetí plnění po dohodě s dlužníkem podle ustanovení §534 obč. zák. V tomto směru skutkové zjištění učiněné odvolacím soudem má oporu v provedených důkazech. Uvedenými námitkami proto nebyl dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. naplněn.
Pokud žalovaný v dovolání zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu tvrzením, že žalobce uznal svůj závazek co do důvodu a výše vůči společnosti M. prohlášením ze dne 16. 10. 1995 a že žalovaný navíc uzavřel s touto společností dne 19. 10. 1995 dohodu o přistoupení k závazku žalobce, z čehož vyplývá, že žalovaný by nemohl přistupovat k vlastnímu závazku, jde o nová tvrzení a nový důkaz (předávací protokol ze dne 1. 5. 1995 o finančním vyrovnání mezi účastníky ) ke skutkovým okolnostem, které v řízení před soudy obou stupňů nebyly uvedeny ani jinak nevyšly v řízení najevo. K těmto tvrzením proto nelze v dovolacím řízení přihlížet. Už Vrchní soud v Praze totiž v rozhodnutí ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikovaném v časopisu Právní rozhledy č. 6/1996, přijal závěr, že při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí (§243a odst. 2, věta druhá o. s. ř.); nelze proto v něm ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy (tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo odvolacím řízení).
Z hlediska uplatněných dovolacích námitek lze proto považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné a Nejvyšší soud z tohoto důvodu dovolání zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem a §243b odst. 5 věta první o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. má v dovolacím řízení úspěšný žalobce právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Tyto náklady představuje odměna advokáta [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 11.520,- Kč a paušální částka 75,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř..
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu