ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.52.2005.1
sp. zn. 33 Odo 52/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče ve věci žalobce Z. V., proti žalovanému S. b. d. Č. B. o zaplacení 29.493,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 215/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. října 2004, č. j. 8 Co 2232/2004-58, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. října 2004, č. j. 8 Co 2232/2004-58, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 29.493,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaný na jeho úkor získal tím, že v období od 1. 4. 2000 do 31. 10. 2003 od něho přijímal platby za užívání bytu, přestože členská práva k tomuto bytu náležela třetí osobě, která žalovanému (pronajímateli bytu) platila nájemné. Poté, co bylo soudem rozhodnuto, že žalobce je povinen platit za užívání bytu této třetí osobě (nikoli tedy přímo žalovanému) a byla mu uložena povinnost uhradit platby i (za zmiňované období) zpětně, požádal žalovaného o vrácení částek, které mu bezdůvodně zaplatil. Žalovaný mu však vrátil jen část zaplacených plateb. Žalovaná částka tak představuje rozdíl mezi částkou, kterou žalovanému za užívání bytu zaplatil, a částkou, jenž mu jím byla následně vrácena.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 8. 2004, č. j. 10 C 215/2004-42, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 29.493,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a nahradit mu náklady řízení. Vycházel ze zjištění, že rozhodnutím soudu byl ke dni 27. 10. 1998 zrušen společný nájem žalobce a jeho manželky k bytu číslo 30 ve druhém podlaží domu čp. 1 v B. ulici v Č. B. Současně bylo určeno, že výlučnou členkou družstva a nájemkyní tohoto bytu se stává manželka žalobce a žalobci byla uložena povinnost byt vyklidit po zajištění náhradního bytu. Dne 6. 12. 1999 převedla manželka žalobce svá členská práva a povinnosti k předmětnému bytu na P. S. Ten je dne 27. 12. 1999 převedl na T. Z., který je dne 20. 3. 2000 převedl na P. L., jenž je členem družstva a nájemcem předmětného bytu dosud. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 4. 2003, č. j. 14 C 36/2003-38, uložil žalobci povinnost zaplatit P. L. 87.780,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor získal tím, že v období od 1. 4. 2000 do 30. 9. 2002 užíval jeho byt (tedy byt, jehož nájemcem je P. L.) a nepřispíval mu na nájemné a úhradu služeb spojených s jeho užíváním. V rozhodném období zaplatil žalobce částku 109.073,- Kč za užívání předmětného bytu přímo žalovanému, přičemž ten přijímal nájemné rovněž od P. L. Na výzvu vrátil žalovaný žalobci v říjnu 2003 částku 79.580,- Kč; částku 29.493,- Kč si ponechal s odůvodněním, že byla uhrazena pouze žalobcem a nikoli duplicitně i P. L. Na základě uvedených skutečností soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný se o uvedenou částku na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, neboť mu byla zaplacena bez právního důvodu, a je tudíž povinen plnění z bezdůvodného obohacení žalobci vydat.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 10. 2004, č. j. 8 Co 2232/2004-58, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Především konstatoval, že žalovaný v odvolání uplatnil odvolací důvody uvedené v §205 odst. 2 písm. d/, e/ a g/ o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti odvolání a podmínky odvolacího řízení podle §205 odst. 1 a 212a odst. 2 o. s. ř. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil plněním bez právního důvodu. Právně nevýznamnou shledal obranu žalovaného v tom smyslu, že platby ve výši 29.493,- Kč od nájemce neobdržel, a proto žalobci vrátil pouze platby v celkové výši 79.580,- Kč, které obdržel duplicitně. Žalobu však zamítl, neboť shledal důvodnou námitku promlčení, kterou žalovaný uplatnil v odvolání. Z důkazů, které sám provedl, vzal za prokázané, že žalobce žalovaného vyzval k vydání plnění z bezdůvodného obohacení dopisy ze dne 27. 10. 2003 a 24. 11. 2003. Uzavřel, že žalobci uplynula objektivní promlčecí doba k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (úmyslné obohacení nebylo zjištěno, ani žalobcem tvrzeno). Konstatoval, že uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je typickým nárokem, u něhož není stanovena doba splnění a je tak vázán na výzvu věřitele. Ve smyslu §563 obč. zák. „nastala splatnost celého bezdůvodného obohacení ve výši 109.073,- Kč (vznikajícího jednotlivými platbami žalobce v rozhodném období)“ výzvou žalobce k vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Žalovaný svůj dluh částečně splnil poukazem částky 79.580,- Kč. Zbytek (tj. částku 29.493,- Kč) neuhradil, neboť vycházel z názoru, že na jeho vrácení nemá žalobce nárok. Dluh je nutno posuzovat jako jeden celek, byť vznikal postupně přijímáním jednotlivých plateb. Nelze proto akceptovat názor žalobce, že částečným plněním mu byly žalovaným vráceny platby nejstaršího data (tedy ty promlčené), neboť žalovaný blíže nespecifikoval, které platby uhrazené žalobcem bez právního důvodu mu tímto (tj. částečnou úhradou dluhu) vrací. Takový postup totiž není podle odvolacího soudu přípustný při částečném plnění jednoho dluhu, ale pouze v případě, má-li splnit témuž věřiteli dlužník několik dluhů. Ke dni podání žaloby (21. 4. 2004) „již uplynula objektivní tříletá promlčecí doba u všech plateb realizovaných do 26. 3. 2001 (další byla realizována až 24. 4. 2001). Do uvedeného data bylo žalobcem žalovanému uhrazeno celkem 41.682,- Kč, tudíž za nepromlčenou část dluhu je nutno hodnotit pouze rozdíl mezi přijatými 109.073,- Kč a promlčenými 41.682,- Kč, tj. částku 67.391,- Kč. Byla-li na tento dluh žalovaným zaplacena částka 79.580,- Kč, přesáhla tato částka nepromlčený nárok žalobce“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodňuje v první řadě tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tudíž dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Nadále má za to, že částka 109.073,- Kč, kterou žalovanému postupně zaplatil bez právního důvodu a k jejímuž vrácení ho vyzval, byla souhrnem několika dlužných částek (tedy plateb poskytnutých bez právního důvodu), nikoli dluhem jediným, jak uzavřel odvolací soud. Každá z těchto plateb je samostatným dluhem žalovaného, každá má své příslušenství a každé běží samostatně promlčecí doba. Zaplatil-li mu žalovaný částku 79.580,- Kč, aniž by specifikoval, kterou z plateb přijatých bez právního důvodu mu tím vrací, resp. který z více dluhů tím plní, započítal si ji přípustně na nejstarší dluhy. Na naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. usuzuje žalobce z toho, že odvolací soud při rozhodování pominul skutečnost, že žalovaný si platby hrazené bez právního důvodu ponechával vědomě. Bezdůvodné obohacení žalovaného proto neposoudil jako úmyslné a uzavřel, že nárok na jeho vydání se uplatňuje v tříleté, nikoli desetileté promlčecí době.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí podle §242 odst. 3 o. s. ř. Žalobce nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a z obsahu spisu nic takového neplyne.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalobce shledává nesprávným závěr odvolacího soudu, že jeho právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je promlčeno, neboť nebylo uplatněno v objektivní tříleté promlčecí době. Není srozuměn s úvahou, která byla rozhodující pro závěr o promlčení práva, že okamžikem, kdy vyzval žalovaného k vydání plnění z bezdůvodného obohacení „nastala splatnost celého jím požadovaného bezdůvodného obohacení ve výši 109.073,- Kč vznikajícího jednotlivými platbami žalobce v rozhodném období“, neboli že „dluh žalovaného, byť vznikl postupně, přijímáním jednotlivých plateb nájemného bez právního důvodu, je nutné posuzovat jako celek, a v jeho rámci pak hodnotit vznesenou námitku promlčení bez toho, že by bylo možné dovozovat, že částečné splnění dluhu se vázalo k jeho promlčené části“.
Podle §107 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že pro počátek běhu objektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo. Je-li tudíž poskytováno plnění bez právního důvodu postupně po dílčích částkách, objektivní promlčecí doba počíná běžet u každé z nich zvlášť v okamžiku, kdy k plnění došlo. Každá z dílčích plateb plněných bez právního důvodu má tak svůj samostatný právní osud, promlčuje se samostatně a samostatně se rovněž posuzuje případné prodlení s jejím vydáním. Pro posouzení počátku běhu objektivní promlčecí doby je v souladu s citovaným ustanovením irelevantní, kdy (a zda vůbec) se stal nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení splatným. Okamžik splatnosti má v tomto směru význam toliko pro případné přiznání úroků z prodlení. Skutečnost, že žalobce vyzval žalovaného k vydání všech bezdůvodně poskytnutých plateb jejich souhrnným vyčíslením, nemůže proto nic změnit na tom, že tím požaduje vydat vícero plnění poskytnutých bez právního důvodu, tedy požaduje splnit vícero samostatných dluhů žalovaného, byť všechny vznikly nevrácením plnění z bezdůvodného obohacení. V posuzované věci se tak uplatní pravidlo zmíněné např. již v rozhodnutí dovolacího soudu publikovaném pod označením R 13/90, podle něhož neuvede-li dlužník při plnění dluhu, který z více dluhů chce plnit, uhradí se dluh nejdříve splatný, třebaže by mohl být i promlčený. V takovém případě se dlužník již nemůže následně dovolávat s úspěchem promlčení dluhu, na který bylo plněno uvedeným způsobem (v podrobnostech ze současné judikatury srovnej například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1649/2004).
Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobci se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž se dále zabýval důvodností dalších v dovolání uplatněných námitek.
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud (případně i soud prvního stupně) vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2006
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu