ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.683.2005.1
sp. zn. 33 Odo 683/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) Ing. J. Š., a b) Ž. Š.-B., proti žalované C. S. V. s. r. o., o zaplacení 636.887,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 205/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2004, č. j. 21 Co 64/2004-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení částek 259.700,- Kč a 377.187,50 Kč (celkem tedy 636.887,50 Kč) s příslušenstvím. Uváděli, že uzavřeli smlouvu, v níž se žalovaná zavázala za odměnu ve výši 4 % z „prodejní ceny“ obstarat pro ně do 31. 12. 2000 úplatný převod jejich podílu v bytovém družstvu a práv a povinností ke zde specifikovanému bytu, včetně „prodeje bytového zařízení“, dále podle udělené plné moci zajistit výkon členských práv a povinností v bytovém družstvu a platit nájemné a služby na náklady objednatele, vše do doby převodu na jiný subjekt. Smlouva o úplatném převodu členských práv a povinností v družstvu byla uzavřena a nabyla účinnosti 9. 2. 2001. Nabyvatelé členských práv poukázali část úplaty za převod přímo na účty žalobců. Zálohu ve výši 400.000,- Kč a zbytek úplaty složili v hotovosti do rukou jednatele žalované; tuto částku má žalovaná dosud v držení a odmítá ji žalobcům vydat.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. prosince 2002, č. j. 11 C 205/2002-46, ve znění opravného usnesení ze dne 16. prosince 2003, č. j. 11 C 205/2002-65, uznal žalovanou povinnou do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 259.700,- Kč a žalobci částku 377.187,50 Kč, vše s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. od 10. 2. 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. května 2004, č. j. 21 Co 64/2004-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli smlouvu, v níž se žalovaná zavázala nejpozději do 31. 12. 2000 obstarat pro žalobce jednak úplatný převod jejich podílu v bytovém družstvu, resp. převod práv a povinností ke specifikovanému bytu za nejméně 1,200.000,- Kč, včetně prodeje bytového zařízení za obvyklou cenu odsouhlasenou objednateli (článek I. bod 1. smlouvy), dále podle udělené plné moci zajistit výkon členských práv a povinností do doby jejich převodu na jiný subjekt (článek I. bod 2.) a zajistit placení nájemného a služeb spojených s nájmem bytu (článek I. bod 3.). Žalobci se jako objednatelé zavázali uhradit žalované jako obstaravateli odměnu „ve výši 4% z prodejní ceny“ a uhradit jí „skutečně vynaložené náklady spojené s vyřízením předmětu této smlouvy v odst. I čl. 2,3 s tím, že případné „vícenáklady“ budou proplaceny do 3 dnů po vyúčtování a odsouhlasení objednatelem“. Předávacím protokolem ze dne 30. 7. 2000 žalobkyně předala jednateli žalované předmětný byt. Členská práva a povinnosti spojené s členstvím žalobců v bytovém družstvu byly smlouvou ze dne 6. 11. 2000 převedeny za částku 1,400.000,- Kč na manžele Š. Část úplaty byla žalobcům uhrazena převodem na jejich účty (žalobkyni byla poukázána částka 412.300,- Kč a žalobci částka 294.812,50 Kč), její zůstatek, stejně jako zálohu ve výši 400.000,- Kč složili manželé Š. pro žalobce do rukou jednatele žalované V. S. a žalovaná má tyto finanční prostředky v držení. Podle smluvního ujednání měla být částka získaná převodem členských práv a povinností rozdělena mezi žalobce rovným dílem a předána jim po odečtení sjednané provize ve výši 4 % (tj. 56.000,- Kč). Z výnosu ve výši 1,344.000,- Kč připadá na každého ze žalobců 672.000,- Kč. Dopisem ze dne 14. 1. 2002 vyzvali žalobci žalovanou k úhradě doplatku úplaty ve výši 692.887,50 Kč, z něhož se má dostat žalobkyni 259.000,- Kč a žalobci 377.177,50 Kč. Dále požádali o sdělení, kde se nacházejí movité věci, které jednatel žalované z převáděného bytu odvezl, a o provedení vyúčtování, které dosud neobdrželi. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud posoudil smlouvu účastníků jako smlouvu zprostředkovatelskou podle §774 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), jež obsahovala závazek žalované obstarat tři záležitosti. Závazek vyplatit zprostředkovateli odměnu za obstarání úplatného převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu nebyl vázán na žádné vyúčtování; vyúčtování, které měl provést zprostředkovatel vůči objednatelům, souviselo pouze se zajištěním dočasného výkonu členských práv a povinností, včetně placení nájemného. Protože žalovaná nesplnila svou povinnost vyplatit žalobcům doplatek úplaty za převod členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, je žaloba o jeho úhradu důvodná. Smluvní ujednání týkající se zprostředkování prodeje movitých věcí, které se nacházely v převáděném bytě, soud hodnotil jako neplatné pro neurčitost; konstatoval, že tato část smlouvy je však od ostatního obsahu smlouvy oddělitelná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že při rozhodování pominul, že žalobci jí neposkytovali potřebnou součinnost, že byla zrušena původní smlouva s prvním zájemcem o odkoupení družstevního podílu, neboť „žalobci trvali na uzavření smlouvy s manžely Š., s nimiž se dohodli již předem, což se jednatel žalované dozvěděl až po většinovém vyklizení bytu, k němuž došlo proto, že původní zájemce neprojevil ochotu odkoupit i bytové zařízení“. Nebylo rovněž zohledněno, že bytové zařízení bylo odvezeno do bazaru k prodeji a poté do skladu, protože žalobci nedali souhlas k jeho prodeji. Žalovaná dále namítá, že jí zástupkyně žalobců nikdy nepředložila zplnomocnění k zastupování, „aby s ní mohlo být zahájeno řádné jednání“. Připomíná, že žalobci si byli plně vědomi toho, že „nemůže dojít k dodržení termínů stanovených smlouvou o obstarání věci a dojde k časovému posunu v plnění, neboť jim bylo známo, že finanční plnění ze strany nových majitelů družstevního podílu bude řešeno formou bankovního úvěru“. Je rovněž přesvědčena, že smlouvu o obstarání věci nelze rozdělovat na převod družstevního podílu a na odprodej bytového zařízení. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvnímu stupně k novému projednání.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, bylo rovněž v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným), zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle písmena c/ zmíněného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudu nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Bez právního významu jsou tudíž námitky dovolatelky, jimiž vytýká nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci - konkrétně výtky, že odvolací soud při svém rozhodování pominul některé podle názoru dovolatelky významné skutečnosti (tj. že žalobci neposkytovali žalované potřebnou součinnost, že byla zrušena původní smlouva s prvním zájemcem o odkoupení družstevního podílu, neboť žalobci trvali na uzavření smlouvy s manžely Š., že bytové zařízení bylo odvezeno do bazaru k prodeji a poté do skladu, protože žalobci nedali souhlas k jeho prodeji, a že zástupkyně žalobců jí přes výzvy nepředložila doklad opravňující k jednání za žalobce).
Správnost právního posouzení věci zpochybňuje jediná dovolací námitka, jíž je argumentováno, že „smlouvu o obstarání věci nelze rozdělovat na prodej a převod družstevního podílu a na odprodej bytového zařízení“. I když to v dovolání není zmíněno výslovně, z obsahu této námitky nelze než dovodit nesouhlas žalované se závěrem odvolacího soudu, že smlouva o zprostředkování úplatného převodu členských práv a povinností žalobců v bytovém družstvu je platným právním úkonem, přestože ujednání o obstarání prodeje bytového zařízení, které je v ní rovněž obsaženo, je z důvodu neurčitosti neplatné. Řešení této otázky především postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda z obsahu právního úkonu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, vyplývá možnost oddělit jeho část od ostatního obsahu, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000 uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek I, č. C 23). Navíc k otázce částečné neplatnosti právního úkonu (§41 obč. zák.), resp. k oddělitelnosti té části právního úkonu, která je neplatná, od ostatního obsahu právního úkonu se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyjadřoval již opakovaně (srov. např. jeho rozhodnutí ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/1999, publikované v časopise Právní rozhledy č. 8/99, ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, publikované v tomtéž časopise č. 6/98 nebo ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96 publikované v časopise Soudní rozhledy č. 6/98) a dovodil, že „oddělitelnost“ části právního úkonu od ostatního jeho obsahu (§41 obč. zák.) je třeba vždy dovodit výkladem z povahy právního úkonu anebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo (§35 obč. zák.). Neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahové nikoliv reálné neoddělitelnosti; podle zásady favor negotií je pak třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy. Protože odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu, není opodstatněná dovolací výtka, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.
Jelikož dovolání není přípustné ani proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, so. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobcům, kteří by měli právo na náhradu těchto nákladů, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. srpna 2006
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu