ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.745.2006.1
sp. zn. 33 Odo 745/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče ve věci žalobce G., S. o. š. a S. o. u., o. p. s., proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o zaplacení částky 769.228,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 5/99, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. prosince 2005, č. j. 11 Co 735/2004-107, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. prosince 2005, č. j. 11 Co 735/2004-107, v části, jíž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. června 2004, č. j. 8 C 8/99-98, o tom, že procesním nástupcem žalovaného Š. ú. L., je Česká republika, a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. června 2004, č. j. 8 C 8/99-98, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25. června 2004, č. j. 8 C 8/99-98, rozhodl tak, že „procesním nástupcem žalovaného Š. ú. L., je Česká republika – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR.“
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR usnesením ze dne 28. prosince 2005, č. j. 11 Co 735/2004-107, usnesení okresního soudu, pokud jím bylo rozhodnuto, že procesním nástupcem Š. ú. L. je Česká republika potvrdil, jinak jej zrušil. Vyšel ze stejného zjištění jako soud prvního stupně, že dosavadní účastník řízení Š. ú. L. zanikl. Na základě výkladu ustanovení §1 odst. 2 poslední věty zákona č. 157/2000 Sb., §3 odst. 1 a §52 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. a s odkazem na zákon č. 29/1984 Sb., zákon č. 564/1990 Sb. a zákon č. 320/2000 Sb. souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že je nezbytné rozhodnout podle §107 odst. 3 o. s. ř. v platném znění; podle odvolacího soudu není pochyb o tom, že uplatněný nárok byl ke dni zániku školských úřadů závazkem státu, s nímž je nutno nakládat podle zákona č. 219/2000 Sb. Žalovaná pohledávka zůstává nadále závazkem státu, jehož jménem jedná příslušná organizační složka. Proto odvolací soud potvrdil napadené usnesení soudu prvního stupně v části, jíž bylo rozhodnuto, že procesním nástupcem Š. ú. L. je Česká republika; naproti tomu je zrušil v rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto, že za stát jedná jako jeho organizační složka Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Dovodil, že z žádného právního předpisu nevyplývá oprávnění tohoto ministerstva jednat v této věci za stát. Soudu prvního stupně uložil, aby si ujasnil, která organizační složka je v této věci příslušná jednat za stát a bez nutnosti rozhodnout o tom postupem podle §107 o. s. ř. s ní začal jednat. Podle názoru odvolacího soudu by touto organizační složkou měl být Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, na který dnem 1. 1. 2003 přešla příslušnost hospodařit s majetkem ČR, včetně práv, se kterými byly příslušné hospodařit okresní úřady. Pokud by tato organizační složka státu vznesla věcné výhrady k zastupování ve věci, potom další příslušnou organizační složkou podle §38 zákona č. 219/2000 Sb. bude ministerstvo financí.
Proti usnesení odvolacího soudu podala Česká republika-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a důvodnost opírá o §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že školské úřady byly zřízeny zákonem č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, jako rozpočtové organizace (později definované jako „správní úřady ve školství“) přímo řízené Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „MŠMT“) podle §5 citovaného zákona ve znění platném do 31. 12. 2000, podle zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice a podle vyhlášky č. 205/1991 Sb. Přijetím zákona č. 132/2000 Sb. byla slova \"školský úřad\" ve všech ustanoveních zákona č. 564/1990 Sb. s výjimkou přechodných ustanovení v §24 nahrazena slovy \"orgán kraje v přenesené působnosti, pokud tento zákon nestanovil jinak\". Současně byly okresním úřadům (část dvacátá šestá, čl.XXVI, §4 odst. 1 zákona č. 132/2000 Sb.) vymezeny úkoly při přidělování finančních prostředků předškolním zařízením, školám a školským zařízením jim sloužícím, které byly zařazeny do sítě předškolních zařízení, škol a školských zařízení zřizovaných a spravovaných obcemi; mimo to měly plnit úkoly zaměstnavatele vyplývající z pracovněprávních vztahů pro předškolní zařízení, školy a školská zařízení zřizovaná podle §14, pokud neměly právní subjektivitu. Jiné činnosti ani majetek, které by přešly na okresní úřady zákonem č. 564/1990 Sb. ani zákonem č. 132/2000 Sb., určeny nebyly. Stejně tak ze zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, nelze dovodit, že by okresní úřady převzaly veškerou agendu školských úřadů, tedy jak výkon státní správy, tak i majetkoprávní otázky, včetně řízení vyjmenovaných školských zařízení. Z uvedeného rozboru vyplývá, že okresní úřady nebyly univerzálními právními nástupci školských úřadů a podle dovolatelky nebyly do dnešního dne výslovně zrušeny. Navíc Okresní úřad L. nebyl od 1. 1. 2001 poskytovatelem dotací podle zákona č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, neboť po tomto datu dotace poskytuje příslušný krajský úřad; ten by podle §7a zákona č. 306/1999 Sb. – i když jde o orgán územní samosprávy a nikoliv o organizační složku státu – měl jednat ve věci za Českou republiku. Proto dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu, podle něhož má v souzené věci jednat za stát Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „Úřad“). Nejde totiž ani o tzv. výlučné jednání Úřadu (§2 zákona č. 201/2002 Sb.), ani o dohodnuté jednání (§6), o vedlejší účastenství (§9), o přímou účast Úřadu v řízení (§11), ani o zastupování obcí (§13a). Úřad by mohl za stát vystupovat pouze v případě, pokud by se jednalo o jednání podle §18 citovaného zákona, avšak o tento případ zjevně nejde. V závěru dovolání zpochybnila dovolatelka správnost postupu soudů nižších stupňů, s tím, že nebyl důvod rozhodovat o procesním nástupnictví. Dospěl-li totiž soud k závěru, že procesním nástupcem původního žalovaného je Česká republika, jde o změnu nastalou přímo ze zákona a šlo jen o určení organizační složky jednající za stát; z tohoto důvodu bylo nadbytečné vydávat usnesení o procesním nástupnictví. Ze shora uvedených důvodů navrhla, aby usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně byla zrušena.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II, bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení [§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že je podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že je dovolání opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady nebyly v dovolání vytčeny, ani z obsahu spisu nevyplývají.
Podle §90 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný.
Podle §107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle §107 odst. 3 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde.
Ztratí-li žalovaná strana po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.), nastává překážka postupu řízení, v důsledku které - i bez návrhu – musí soud prvního stupně vyšetřit, zda povaha věci umožňuje pokračovat v řízení a zda je tu procesní nástupce, který po zániku žalovaného vstoupil do těch práv a povinností, která jsou předmětech řízení; návrhem žalobce, kdo je podle něj procesním nástupcem účastníka řízení, není soud s přihlédnutím k §107 odst. 1 věta první o. s. ř. vázán. Rozhodování o procesním nástupnictví při ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení vychází ze zásady, podle které soud rozhoduje o tom, zda konkrétní subjekt je procesním nástupcem zaniklého účastníka řízení a proto s ním bude v řízení pokračováno (srovnej §107 odst. 1 věta třetí, §107 odst. 2 a §107 odst. 3 o. s. ř.). O tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení (tedy kdo je jeho procesním nástupcem v projednávané věci), soud rozhodne vždy usnesením (§107 odst. 1 věta třetí o. s. ř.); v řízení může soud pokračovat až po právní moci takového usnesení.
Je nutno zdůraznit, že v řízení je uplatňován nárok na výplatu dotací podle §57a odst. 3 zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), ve znění platném do 3. 12. 1999, a podle nařízení vlády č. 324/1996 Sb., kterým se stanoví podmínky a výše poskytovaných dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, za období od 1. 1. 1998 do 31. 12. 1998. V takovém případě je procesním nástupcem zaniklého účastníka ten, na koho přešla povinnost k výplatě dotace. Podle citované právní úpravy se poskytovaly dotace ze státního rozpočtu soukromým školám zařazeným do sítě škol, předškolních zařízení a školských zařízení na základě smlouvy o poskytnutí dotace (§4 nařízení vlády), uzavřené mezi školským úřadem a zřizovatelem školy (§1 a §3 odst. 1 nařízení vlády).
Školské úřady byly zřízeny zákonem č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, který nabyl účinnosti dne 27.12.1990, jako správní úřady ve školství a byly rozpočtovými organizacemi přímo řízenými ministerstvem (srov. §5 odst. 1 citovaného zákona, ve znění účinném do 31.12.2000). Jejich sídla a územní působnost stanovilo Ministerstvo mládeže a tělovýchovy České republiky vyhláškou č. 178/1991 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/1992 Sb., tak, že sídlily v místě sídla okresu a jejich územní působnost se shodovala s územím okresu. Byly nejen správními úřady, které vykonávaly státní správu ve školství v jednotlivých okresech, ale jako rozpočtové organizace zřízené zákonem i právnickými osobami (vystupovaly v právních vztazích svým jménem a nesly odpovědnost z těchto vztahů vyplývající). Reforma územní veřejné správy vytvořila nový právní stav i v oblasti řízení školství.
Přijetím zákona č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2001, došlo i ke změně zákona č. 564/1990 Sb. Slova „školský úřad“ ve všech ustanoveních tohoto zákona s výjimkou přechodných ustanovení v §24 byla nahrazena slovy „orgán kraje v přenesené působnosti, pokud tento zákon nestanoví jinak“ (srov. Část dvacátou šestou, Čl. XXVI, bod 37., §22a zákona č. 132/2000 Sb.). Tímto zákonem současně došlo k přenesení většiny kompetencí školských úřadů na kraje v rámci přenesené působnosti [Část dvacátá šestá, Čl. XXVI, §7 písm. a) až m), §8 zákona č. 132/2000 Sb.]. Postavení právnické osoby školské úřady pozbyly dnem 31.12.2000, kdy ze zákona zanikly (zákon s jejich existencí nadále nepočítal a všechny jejich kompetence přenesl na jiné subjekty) a zároveň ztratily způsobilost být účastníkem řízení (§19 o. s. ř).
Do 31. 12. 2000 školské úřady jako jeden z orgánů státní správy ve školství [§1 písm. c) zákona č. 564/1990 Sb.] přidělovaly soukromým předškolním zařízením, školám a školským zařízením zařazeným do sítě ministerstvem finanční dotaci v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním předpisem (§57a zákona č. 29/1984 Sb.), kontrolovaly efektivnost hospodaření s přidělenou dotací a prováděly její finanční vypořádání (§10 odst. 2 zákona č. 564/1990 Sb.). V důsledku přijetí zákona č. 132/2000 Sb. začal o těchto dotacích rozhodovat orgán kraje v přenesené působnosti (podle §2 odst. 1, §29 odst. 1, §67 a §70 odst. 2 zákona č. 129/2000 Sb. ve znění platném do 1. 8. 2001 jím byl krajský úřad), pokud tento zákon nestanoví jinak; orgán kraje v přenesené působnosti rovněž ve vymezených oblastech převzal pravomoci zaniklých školských úřadů v oblasti státní správy ve školství (srov. §4 a §5 až §11 zákona č. 564/1990 Sb. ve znění zákona č. 132/2000 Sb.). Kraje vznikly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), jako územní společenství občanů, kterému náleží právo na samosprávu, vykonávané v rozsahu stanoveném zákonem a v souladu s potřebami kraje (§1 odst. 1 citovaného zákona ve znění platném do 1. 8. 2001). Byly prohlášeny za veřejnoprávní korporace, jež vystupují v právních vztazích svým jménem, nesoucí odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (§1 odst. 2). Jestliže měl kraj vykonávat na svém území státní správu ve věcech, které stanovil zákon jako tzv. přenesenou působnost (§29 odst. 1) – tj. i státní správu ve školství podle §6 až 11 zákona č. 564/1990 Sb., zrušeného až zákonem č. 561/2004 Sb. - pak lze jednoznačně dovodit, že právním nástupcem Š. ú. L., který zanikl ze zákona ke dni 31. 12. 2000 a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení, je příslušný územní samosprávný celek – v posuzovaném případě Ústecký kraj.
Z těchto důvodů závěr odvolacího soudu (ale i soudu prvního stupně) o tom, že procesním nástupcem Š. ú. L. je Česká republika nemůže obstát. Usnesení odvolacího soudu v napadené části není správné; Nejvyšší soud České republiky je proto v tomto rozsahu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§226, §243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. srpna 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu