ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.820.2004.1
sp. zn. 33 Odo 820/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce Ing. J. U., podnikajícího pod obchodním jménem Ing. J. U. – Y. proti žalované O., a. s. o zaplacení 751.006,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu po Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 43/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2003, č. j. 16 Co 440/2003-111, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 751.006,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že tato částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaná na jeho úkor získala tím, že v době trvání nájemního vztahu (od září 1993 do února 1995) přijímala sjednané nájemné, zatímco hrazeno mělo být nájemné regulované.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 24. října 2001, č. j. 17 C 43/2000-46, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 751.006,- Kč s 16 % úrokem z prodlení ročně od 16. 10. 1995 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 27. 8. 1993 smlouvu o nájmu nebytových prostor, v níž byla sjednána cena nájmu 400,- Kč měsíčně za 1 m2. Žalobce žalované od září 1993 do konce února 1995 platil nájemné podle této smlouvy částkou 43.050,- Kč měsíčně. Vyhláškou č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor (dále jen „vyhláška č. 585/1990 Sb.“), byla v době uzavření nájemní smlouvy regulována cena nájmu, a protože žalobce nepatřil mezi zde vyjmenované subjekty, vztahovalo se na něho regulované nájemné ve výši 190,- Kč za 1 m2 ročně. Vyhláška města P. č. 3/93 je s přihlédnutím k ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb. neplatná, nová vyhláška byla vydána až 11. 10. 1994, takže cena nájmu nebytových prostor v P. byla až do tohoto data cenou regulovanou podle zákona o cenách a každé plnění nájemce nad cenovou hladinu regulovanou tímto předpisem bylo bezdůvodným obohacením pronajímatele na úkor nájemce. Přijímáním sjednaného nájemného na místo regulovaného nájemného se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila o žalovanou částku a je povinna mu toto obohacení vydat.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. května 2002, č. j. 19 Co 97/2002-64, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 621.405,- Kč s příslušenstvím, co do částky 129.601,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že k vyhlášce zastupitelstva P. č. 3/1993 nebylo možné přihlížet, neboť byla vydána v rozporu s §24 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb. a toto pochybení bylo napraveno až vyhláškou Hlavního města Prahy č. 41/1994, která nabyla účinnosti dnem vyhlášení, tj. 8. 11. 1994. Až do tohoto data tedy vznikalo žalované bezdůvodné obohacení ve výši přesahující zákonem regulované nájemné, což v souzeném případě činí 41.427 Kč měsíčně za dobu od září 1993 do listopadu 1994 (celkem tedy 621.405,- Kč). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že po uvedeném datu již nebyla sjednaná cena nájmu v rozporu s obecně závazným předpisem a plnil-li v toto době žalobce na základě platné smlouvy, nemohla se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatit.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 17. června 2003, č. j. 33 Odo 93/2003-99, tento rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nepřisvědčil totiž názoru odvolacího soudu, že po účinnosti (8. 11. 1994) platně vydané vyhlášky P. o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, jež umožňovala platně sjednat vyšší nájemné než 190 Kč za 1 m2 ročně, již nebyla účastníky sjednaná cena nájemného (podle nájemní smlouvy z 27. 8. 1993) ve výši 400,- Kč za 1 m2 měsíčně v rozporu s obecně závazným právním předpisem a hradil-li žalobce žalované v tomto období sjednané nájemné, nemohl se na její úkor bezdůvodně obohatit. Uzavřel, že nebyla-li při uzavření nájemní smlouvy platně sjednána cena nájmu a byla upravena obecně závaznou vyhláškou č. 585/1990 Sb., nemohla se cena nájmu bez jakéhokoliv dalšího úkonu účastníků stát platnou pouze v důsledku nové vyhlášky P. o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor (vydané podle novelizované vyhlášky č. 585/1990 Sb.), která nestanovila žádnou pevnou výši nájemného, nýbrž pouze umožnila sjednat vyšší nájemné než byla maximální sazba nájemného podle vyhlášky č. 585/1990 Sb. Jestliže tedy nebyla mezi účastníky podle této nové vyhlášky P. sjednána nová cena nájmu, platila mezi účastnicemi i nadále cena nájemného podle vyhlášky č. 585/1990 Sb., tedy 190,- Kč za 1 m2 ročně.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 16. září 2003, č. j. 16 Co 440/2003-111, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že se žaloba do částky 129.601,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 16. 10. 1995 do zaplacení zamítá. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vázán právním názorem dovolacího soudu uzavřel, že v posuzovaném případě byly splněny formální předpoklady bezdůvodného obohacení žalované vzniklého placením nájemného za nebytové prostory v rozsahu větším než připouštěly předpisy o regulaci tohoto nájemného i v době po nabytí účinnosti vyhlášky odstraňující tuto regulaci. Uplatnění práva na vydání tohoto obohacení však shledal v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil přitom, že celá situace vznikla pochybením státních orgánů (vydáním zákonu odporující vyhlášky obsahující vadné zmocňovací ustanovení) a orgánů P., které na podkladě takto právně vadného zmocnění vydaly vadnou a tudíž právně neúčinnou vyhlášku o deregulaci nájemného. Účastníci uzavřeli v souladu s touto vyhláškou (spoléhajíce na její právní bezvadnost) smlouvu o nájmu nebytových prostor, v níž si na základě své svobodné vůle a v přesvědčení, že nájemné není právními předpisy regulováno, smluvili výši nájemného. Teprve posléze vyšlo najevo, že citované podzákonné předpisy jsou v rozporu se zákonem a v důsledku toho je relativně neplatné i ujednání účastníků o výši nájemného v rozsahu přesahujícím regulované nájemné. Vrácení přeplatku za dobu, kdy regulace platila, uvádí vzájemný vztah účastníků do stavu souladného s tehdejším právním stavem a staví jej na roveň s účastníky obdobných vztahů, kteří platnou regulaci respektovali. Požadavek na vrácení rozdílu mezi sjednaným a regulovaným nájemným i za dobu po zrušení regulace však je jednostranným zneužitím situace, do které se žalovaná bez svého zavinění dostala jsouc vázána nájemní smlouvou uzavřenou pod vlivem mylné domněnky o deregulaci nájemného a zároveň omezena v možnosti jednostranného ukončení takové smlouvy. Žalobce totiž vyjádřil ve smlouvě svou svobodnou vůli platit nájemné ve sjednané výši, čímž též nepřímo osvědčil tržní hodnotu daného nájmu. Dodatečný požadavek vrácení rozdílu mezi sjednaným a regulovaným nájemným proto odvolací soud nepovažoval za spravedlivý a odpovídající zásadám občanskoprávních vztahů a morálním normám.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jeho požadavek na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy. Namítá, že se již koncem roku 1994 pokoušel dohodnout se s žalovanou na předčasném ukončení nájmu sjednaného na dobu určitou a bylo mu vyhověno až k 30. 4. 1995, kdy již v pronajatých prostorách ani nepodnikal. Žalované nabízel rovněž prominutí úroků z prodlení, zaplatí-li mu jistinu, a i další smírné vyřešení sporu. Důvody rozhodnutí odvolacího soudu považuje žalobce za nelogické, neboť kdyby nebyla vydána neplatná vyhláška o deregulaci nájemného, uzavřeli by účastníci nájemní smlouvu s regulovaným nájemným a žalobce by toto nájemné platil po celou dobu trvání nájemního vztahu, tedy do roku 1998, příp. do doby předčasného ukončení nájmu bez ohledu na to, že 8. 11. 1994 se stala účinnou další, již platná vyhláška P. o deregulaci nájemného. Pronajímatelé, kteří před 8. 11. 1994 respektovali právní předpisy a v souladu s nimi uzavřeli smlouvy o nájmu, rovněž nemohli po tomto datu nájemní smlouvy jednostranně upravit, popř. smlouvy na dobu určitou vypovědět a museli respektovat nájemní smlouvy s regulovaným nájemným, aniž by bylo dovozováno, že jsou poškozeni a měli by právo na doplacení nájemného. Z uvedeného důvodu žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, příp. jej změnil.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
V dovolání není namítáno, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., případně k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a existence takových vad nevyplývá ani z obsahu spisu. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu žalobce napadá prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Jeho obsahovým vymezením je dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán. Se zřetelem k právnímu hodnocení zjištěného skutku odvolacím soudem a k dovolacím námitkám žalobce podléhá dovolacímu přezkumu kontrola správnosti závěru dovozujícího, že byť „byly splněny formální předpoklady bezdůvodného obohacení žalované vzniklého placením nájemného za nebytové prostory v rozsahu větším než připouštěly předpisy o regulaci tohoto nájemného i za dobu po nabytí účinnosti vyhlášky tuto regulaci odstraňující“, nelze žalobci právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení přiznat, neboť jde o uplatnění práva v rozporu s dobrými mravy.
Podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“), výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Citované ustanovení je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Pokud jde o výkon práva, které účastníkům dává přímo právní předpis, přichází v úvahu aplikace tohoto ustanovení jen ve výjimečných případech.
Dobrými mravy rozumí ustanovení §3 odst. 1 ObčZ souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují svoji neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám zásadně neodporuje, požaduje-li někdo vydání toho, čím se na jeho úkor někdo jiný bezdůvodně obohatil, neboť právo žádat vydání takového obohacení přiznává přímo právní předpis, a to občanský zákoník ve svém ustanovení §451. V posuzovaném případě však dovolací soud shodně se soudem odvolacím shledává v rozporu s dobrými mravy – tak jak byly shora definovány - výkon žalobcova práva žádat po žalované vydání majetkového prospěchu, který získala na jeho úkor tím, že v době, kdy již byly ceny nájmu nebytových prostor platně a účinně deregulovány, od něho přijímala deregulované nájemné, tedy nájemné, na jehož výši se účastníci při uzavření nájemní smlouvy dohodli, ačkoli měla nárok pouze na regulované nájemné. Stěžejní z hlediska této úvahy je skutečnost, že účastníci uzavírali smlouvu o nájmu nebytových prostor v přesvědčení, že nájemné již není právními předpisy regulováno a může tudíž respektovat stav nabídky a poptávky nájmů nebytových prostor v daném místě a čase. Ujednání o výši nájemného bylo výrazem jejich svobodné vůle, ctilo tržní hodnotu předmětného nájmu a bylo žalobcem po celou dobu konzumace nájmu k provozu prodejny obuvi a kožené galanterie (tj. po dobu 18 měsíců) plně respektováno. Námitka žalobce, že pronajímatelé, kteří před 8. 11. 1994 uzavřeli (v souladu s právními předpisy) nájemní smlouvy s regulovaným nájemným, rovněž museli – v případě smluv sjednaných na dobu určitou - strpět placení regulovaného nájemného až do doby ukončení nájmu, a srovnávání takových případů s vlastním neobstojí. Nebere totiž v úvahu svobodný projev vůle obou smluvních stran při uzavření nájemní smlouvy. Zatímco v žalobcem demonstrovaných případech pronajímatelé projevili vůli uzavřít nájemní smlouvu s regulovaným nájemným, v posuzovaném případě tato vůle pronajímatele chybí a nelze tudíž například ani vyloučit, že by za regulované nájemné svoje nemovitosti vůbec nepronajal a naložil s nimi jinak, pro sebe výhodněji. Podmínky nájmu jsou v posuzovaném případě nastolovány zpětně a jednostranně, a dodatečný požadavek na vrácení rozdílu mezi sjednaným a regulovaným nájemným využívající pochybení státního orgánu tak nelze mít za spravedlivý a morální. Protože použití korektivu „dobré mravy“ při výkonu práva za účelem dosahování ideje spravedlnosti v konkrétním případě nesmí vést na druhé straně k oslabení principu jistoty (bezpečnosti) občanskoprávního styku, je namístě i úvaha, zda žalobci odepřením výkonu jeho práva na vydání bezdůvodného obohacení nevznikne zvlášť citelná finanční či jiná újma. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že nikoli; realizací plateb sjednaného nájemného totiž „žalobce nepřímo osvědčil tržní hodnotu daného nájmu“ a v případě, že by nedošlo k pochybení státních orgánů, plnil by nájemné ve sjednané výši nejen z vlastní svobodné vůle, ale i po právu.
Odvolací soud tudíž nepochybil, zamítl-li žalobu v důsledku aplikace ustanovení §3 odst. 1 ObčZ a jeho rozsudek je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce (dovolatel) nebyl v tomto řízení úspěšný a žalované náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. května 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu