ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.839.2004.1
sp. zn. 33 Odo 839/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně T. t. s. r. o. proti žalované M.N. (CZ), s. r. o. o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 218/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2004, č. j. 29 Co 800/2003-272, 29 Co 809/2003-272, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.325,- Kč k rukám advokátky Mgr. L. S. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. června 2003, č. j. 8 C 218/2002-228, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 30. září 2003, č. j. 8 C 218/2002-244, uložil žalované, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku vydala žalobkyni elektrický ohýbací stroj, hydraulický lis, vysekávačku plechu a strojní tabulové nůžky, identifikované blíže inventárními čísly, typovým označením, rokem výroby a označením výrobce (dále jen „stroje“, příp. „předmětné stroje“), a umožnila jí jejich vyzkoušení, demontáž a odvoz ze závodu v N., a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastnicemi a o nákladech řízení státu. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobkyně je vlastnicí strojů, když neshledal podloženým tvrzení žalované, že kupní smlouva, z níž žalobkyně své vlastnické právo dovozuje, je absolutně neplatná. Neztotožnil se ani s námitkou žalované, že jí ke strojům svědčí zadržovací právo vůči společnosti T.P., a. s. (dále jen „T.“), od níž je žalobkyně koupila. Z provedených důkazů totiž plyne, že i když formální podmínky uvedené v §175 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) byly splněny, žalovaná se strojů zmocnila svémocně a lstí, má je tak u sebe neprávem a s ohledem na §176 odst. 1 ObčZ k nim tedy nemůže mít zadržovací právo. Proto je požadavek žalobkyně na vydání strojů opodstatněný.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. března 2004, č. j. 29 Co 800/2003-272, 29 Co 809/2003-272, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, a nově rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastnicemi a o nákladech řízení státu. Vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, ztotožnil se i se závěrem o vlastnictví žalobkyně k předmětným strojům, ale nesouhlasil s názorem, že žalované k nim nesvědčí zadržovací právo. V této souvislosti konstatoval, že již z dopisu právní poradkyně žalované M. J. z 13. 2. 2001, který byl zaslán faxem právnímu zástupci společnosti T., vyplývá požadavek žalované na zaplacení „odškodnění“ za užívání jejího výrobního areálu touto společností za dobu od listopadu 2000 do února 2001 ve výši v místě obvyklého nájemného, jehož výpočet je zřejmý z přílohy ke zprávě. Dopisem z 21. 2. 2001, který byl statutárnímu zástupci společnosti T. i právnímu zástupci této společnosti doručen 28. 2. 2001, pak byla výše žalovanou požadovaného „odškodnění“ upřesněna částkou 4,648.333,- Kč. Současně žalovaná uplatnila zadržovací právo k věcem specifikovaným v příloze 1 tohoto dopisu, mezi nimiž jsou uvedeny i předmětné stroje. V době využití zadržovacího práva tedy existovala splatná pohledávka žalované za společností T. a zároveň byla jednostranným úkonem vyjádřena vůle žalované zadržet movité věci patřící této společnosti. Ovládnutí těchto věcí žalovanou nelze považovat za protiprávní, neboť byly umístěny v jejím výrobním areálu, v němž společnost T. od listopadu 2000 bez právního důvodu podnikala. Proto použití §176 odst. 1 ObčZ není na místě. Žalovaná tudíž uplatnila zadržovací právo ke strojům v souladu se zákonem a žaloba na jejich vydání poté, co vlastnické právo přešlo na žalobkyni, není důvodná.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasila se závěrem, že zadržovací právo žalované bylo realizováno v souladu se zákonem, a poukázala především na to, že nebylo prokázáno, že k 13. 2. 2001 existovala splatná pohledávka žalované za společností T. Tato společnost totiž nikdy neobdržela přílohu faxové zprávy ze 13. 2. 2001, která měla být zohledněna při výpočtu úhrady za užívání areálu žalované, a žalovaná v tomto směru nepředložila žádný důkaz. Pohledávka pak nebyla řádně specifikována ani v dopise z 21. 2. 2001, který ostatně podepsal pan Schwarz v zastoupení německé mateřské společnosti, nikoli v zastoupení žalované. Není tedy ani zřejmé, který subjekt vlastně zadržení věcí provedl. Z vyhlášení zadržovacího práva pak neplyne, kterých věcí se týká. V rozporu s těmito skutečnostmi (a tedy nesprávně) odvolací soud dovodil, že zadržovací právo bylo uplatněno v souladu s §175 ObčZ. Nesprávné je i posouzení věci z hlediska §176 odst. 1 ObčZ, neboť ohledně zadržených věcí neexistoval mezi žalovanou a společností T. žádný smluvní vztah a žalovaná proto neměla právo tyto věci zadržet. Ze všech těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla zamítnutí dovolání, přičemž odkázala především na argumenty uvedené v jejím odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 OSŘ. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobkyně obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 OSŘ. Podle §241a odst. 3 OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.
Z pohledu tohoto dovolacího důvodu žalobkyně vytýká odvolacímu soudu především to, že vzal za prokázané, že společnosti T., resp. jejímu tehdejšímu právnímu zástupci JUDr. R. byla faxem doručena s dopisem M. J. z 13. 2. 2001 též jeho příloha obsahující výpočet v místě obvyklého nájemného, ač žalovaná v tomto směru nepředložila žádný důkaz. Žalobkyně zprvu zpochybnila i to, že JUDr. R. dopis ze 13. 2. 2001 vůbec obdržel (srov. vyjádření její právní zástupkyně v protokolu o jednání soudu prvního stupně dne 4. března 2003 na č. l. 122 spisu), ovšem tuto její výhradu shledaly soudy obou stupňů nedůvodnou s odkazem na žalovanou předloženou odpověď JUDr. R. na tento dopis datovanou o den později. V dalším průběhu řízení před soudem prvního stupně již žalobkyně doručení dopisu ze 13. 2. 2001 nepopírala (srov. protokol o jednání z 6. 5. 2003 na č. l. 181, ze kterého je zřejmé, že žalobkyně zpochybňovala již jen otázku, zda M. J. jednala za žalovanou nebo za mateřskou společnost v S. Námitku, že dopis ze 13. 2. 2001 žádnou přílohu neobsahoval, však v řízení před soudem prvního stupně nevznesla a učinila tak až v odvolacím řízení (srov. protokol o jednání odvolacího soudu z 24. 3. 2004 na č. l. 263). Odvolací soud se sice s tím, že šlo o uplatnění nové skutečnosti ve smyslu §211a ve spojení s 205a odst. 1 OSŘ, v odůvodnění svého rozsudku výslovně nevypořádal, ale s ohledem na to, že zcela nepochybně nebyla dána žádná z podmínek, za nichž občanský soudní řád uplatnění nových skutečností v odvolacím řízení připouští (a žalobkyně to ani netvrdí), postupoval zcela správně, když k tomuto tvrzení žalobkyně nepřihlédl a vycházel jen ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně. S touto dovolací námitkou žalobkyně tedy nelze souhlasit.
Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ jsou též výhrady žalobkyně ke způsobu, jakým odvolací soud vyložil obsah dopisů M. J. a E. S. ze 13. 2. 2001 a 21. 2. 2001, ať už z pohledu toho, zda obsahovaly specifikaci pohledávky žalované za společností TIM a výzvu k plnění mající za následek její splatnost, nebo z hlediska určení věcí, jichž se má týkat zadržovací právo, či (v případě dopisu z 21. 2. 2001) z pohledu otázky, za koho (čím jménem) vlastně E.S. úkon činil (srov. blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000). Tyto výhrady dovolací soud nesdílí. Dopis M. J. z 13. 2. 2001 obsahuje výzvu k zaplacení částky odpovídající obvyklému nájemnému za užívání výrobního areálu žalované za dobu od listopadu (2000) s tím, aby při výpočtu výše úhrady za neoprávněné užívání byla zohledněna příloha dopisu a aby částka byla uhrazena do 14 dnů. V příloze dopisu (jejíž doručení společnosti T. je nutno mít ze shora vysvětlených důvodů za prokázané) je – s odkazem na cenu nemovitostí podle znaleckého posudku – uveden výpočet minimálního nájemného, které činí 1,162.000,- Kč měsíčně. Dopis z 21. 2. 2001 podepsaný E. S., který byl – a o tom nebylo mezi účastnicemi sporu – předán zástupci společnosti T. 28. 2. 2001, pak odkazuje na dopis M. J. z 13. 2. 2001 a blíže specifikuje uplatněnou pohledávku za užívání areálu jednak obdobím listopad 2000 až únor 2001, jednak celkovou částkou 4,648.333,- Kč. Pokud tedy odvolací soud vyložil obsah citovaných dopisů tak, že obsahují výzvu k zaplacení dluhu specifikovaného právním důvodem a výší, i lhůtu, ve které se tak má stát, a že tato lhůta do 28. 2. 2001, kdy bylo oznámeno uplatnění zadržovacího práva, marně uplynula, jde o skutkový závěr, který má oporu v provedeném dokazování. Totéž platí o závěru, že dopis z 21. 2. 2001 psala osoba, která byla oprávněna jednat za žalovanou, a to jejím jménem. Žalobkyně nezpochybňuje skutečnost, že v době, kdy E. S. dopis psal, byl jednatelem žalované, tedy jejím statutárním orgánem. Ze záhlaví jeho dopisu zcela nepochybně plyne, že jde o úkon učiněný společností M. N. (CZ), s. r. o., a totéž lze jednoznačně dovodit i z textu dopisu („… uplatňuje M. N. (CZ), s. r. o., … zadržovací právo …“, „… až do uhrazení všech pohledávek N. CZ …“, „… potom N. (CZ), s. r. o. vyklizení provede …“ – viz úřední překlad dopisu na č. l. 99 – 100 spisu). To, že E. S. připojil ke svému podpisu poznámku týkající se mateřské společnosti v S., nemůže nic změnit na jednoznačném obsahu dopisu z hlediska úvahy, čím jménem (jménem které právnické osoby) byl napsán. I tento výklad právního úkonu žalované je tedy v souladu s obsahem spisového materiálu. Přisvědčit nelze ani námitce, že z dopisu z 21. 2. 2001 není zřejmé, kterých věcí se má zdržovací právo týkat. Dopis sám odkazuje na přílohu 1 s tím, že zadržovací právo je uplatněno ke strojům a zařízením společnosti T., které se nacházejí ve výrobním závodě žalované. V příloze dopisu jsou některé větší stroje specifikovány inventárními čísly a dalšími identifikačními údaji, další věci jsou označeny souhrnně s uvedením místa, kde se nacházejí. Z dopisu tedy lze dovodit vůli žalované uplatnit zadržovací právo nejen k věcem individuálně specifikovaným, ale též ke všem věcem, které se nacházejí na označeném místě a odpovídají souhrnnému popisu. Společnosti T., která v areálu žalované podnikala, muselo být zřejmé, čeho všeho se souhrnné označení věcí týká, a jestliže žalovaná tvrdí a dokládá, že stroje, jež jsou předmětem sporu, byly zahrnuty v souboru označeném jako „kompletní výstroj pro montážní zámečníky a elektrikáře“ a „kompletní zařízení a výstroj pro svářeče a zámečníky“, nacházející se v montážní hale, není ani závěr, že na ně bylo uplatněno zadržovací právo, v rozporu s provedenými důkazy. Lze tedy konstatovat, že dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ, jak jej žalobkyně vymezila, není naplněn.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není na místě aplikace §176 odst. 1 ObčZ, podle něhož nemá zadržovací právo osoba, která má věc, k níž by mohlo toto právo vzniknout, u sebe neprávem, zejména jestliže se jí zmocnila svémocně nebo lstí. Smysl tohoto ustanovení spočívá v tom, že nelze zadržovat (a využívat tak výhod, které zadržovací právo věřiteli poskytuje) věc, která byla dlužníku odňata svémocně nebo vylákána na něm lstí. Jinými slovy řečeno, zadržovat lze věc, která se do moci věřitele dostala v souladu s vůlí dlužníka. V daném případě se zadržované stroje patřící původně společnosti T. dostaly do areálu žalované proto, že je uvedená společnost se souhlasem žalované v tomto areálu používala ke svému podnikání. Není podstatné, zda ohledně těchto věcí existoval mezi společností T. a žalovanou smluvní vztah, význam má pouze skutečnost, že je společnost T. do areálu žalované (a tedy do její dispozice) vnesla dobrovolně, t. j. v souladu se svou vůlí. V žádném případě proto nelze uvažovat o svémocném odnětí žalovaných věcí nebo o použití lsti. Odvolací soud tudíž ustanovení §176 odst. 1 ObčZ vyložil správně a ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ tak není dán.
Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyni se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Proto nezbylo, než její dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ má v dovolacím řízení úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátkou [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §8 písm. a) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 2.250,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně, co jí ukládá tento vykonatelný rozsudek, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 31. května 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu