ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.880.2006.1
sp. zn. 33 Odo 880/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. J. P., proti žalované JUDr. J. S., o zaplacení úroků z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 379/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2005, č. j. 26 Co 120/2004-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.124,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. L. Š., advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 73.500,- Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje hodnotu prací, které pro žalovanou vykonal jako zhotovitel podle smlouvy o dílo, od níž žalovaná odstoupila, a náklady, které v souvislosti s dílem vynaložil.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. října 2003, č. j. 35 C 379/95-131, poté, kdy zastavil řízení o zaplacení částky 18.866,- Kč se 16 % úrokem z prodlení od 22. 12. 1995 do zaplacení, uložil žalované povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 54.634,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 22. 12. 1995 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. prosince 2005, č. j. 26 Co 120/2004 - 155, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku o příslušenství pohledávky „změnil“ tak, že přiznaný úrok z prodlení je žalovaná povinna uhradit za dobu od 22. 12. 1995 do 18. 12. 2003. Současně pak změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Pokud jde o otázku požadovaného příslušenství pohledávky, odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 27. 9. 1995 žalobce žalované vyfakturoval cenu díla (resp. prací, které pro žalovanou vykonal podle smlouvy o dílo, a nákladů, které v souvislosti s tím vynaložil) částkou 75.000,- Kč. Fakturovaná částka byla splatná dnem 10. 11. 1995. Od 11. 11. 1995 byla žalovaná v prodlení se zaplacením částky 54.634,- Kč, která byla žalobci soudem přiznána za vykonané práce a účelně vynaložené náklady; tuto částku žalovaná žalobci zaplatila 19. 12. 2003. V řízení nebylo prokázáno (a to ani předloženou korespondencí účastníků), že by žalovaná provedla úkony směřující ke splnění dluhu (popř. jeho části), tedy úkony, které by svou povahou přesahovaly rámec příslibu dluh (případně jeho část) splnit. Nebylo rovněž zjištěno, že by žalobce neposkytl žalované součinnost potřebnou ke splnění dluhu. Okolnost, že žalobce měl v průběhu let vícero účtů u peněžních ústavů, splnění dluhu nebránila. Žalovaná sice dne 16. 12. 1996 složila do notářské úschovy částku 25.000,- Kč s tím, že tato částka je určena na stavební materiál užitý žalobcem při provádění díla; nebyl však splněn žádný z předpokladů uvedených v §568 občanského zákoníku, aby mohlo být tímto způsobem plněno. Navíc notářská úschova realizovaná podle zákona č. 358/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mohla plnit toliko funkci zajištění závazku, když od 1. 1. 1993 příslušela úřední úschova výlučně soudům, nikoli notářům. Odvolací soud neshledal požadavek žalobce na úhradu příslušenství dluhu ani v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť je přesvědčena o zásadním právním významu tohoto rozhodnutí. V dovolání především namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné právní posouzení. Tuto vadu shledává v tom, že ačkoli se žalobce žalobou domáhal platby za dokončené a předané dílo, přičemž „ze spisu je prokazatelné, že dílo nebylo dokončeno a předáno ani v náhradně poskytnutém termínu“, v „rozhodnutí soudu je specifikovaná částka za účelně vynaložené náklady“. Dále žalovaná soudům vytýká, že „nebyl proveden důkaz notářské úschovy“, že notářskou úschovou se zaobíral až odvolací soud v roce 2005, který „vadně vyhodnotil záměr a důvod této úschovy /respektive popsal úschovu u soudu dle právního předpisu z r. 1992/ a nepřiznal jí žádný procesní význam“. Je proto přesvědčena, že žalobci úrok z prodlení nenáleží, neboť „prokazatelně nebyla v prodlení se zaplacením díla“, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalobce má za to, že dovolání žalované není přípustné, neboť otázka, kterou žalovaná předkládá k posouzení (tj., zda byl dluh splněn složením do notářské úschovy), není zásadně právně významná. Navíc je přesvědčen, že dovolacími výtkami není – podle jejich obsahového vymezení - zpochybněno právní posouzení věci, nýbrž jsou jimi vytýkány jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že složením částky 25.000,- Kč (kterou žalovaná považovala za celkovou částku za vykonané práce) do notářské úschovy nebyl dluh žalovanou ani zčásti splněn. Protože žalovaná byla v prodlení se zaplacením ceny díla, přísluší mu žádaný úrok z prodlení, jenž byl požadován od podání žaloby. V dalším žalobce rekapituluje průběh řízení a postoje obou účastnických stran. Pokud by dovolací soud shledal dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, navrhl dovolání žalované jako nedůvodné zamítnout.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas žalovanou, která má právnické vzdělání (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 písm. a/, 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (písm. a/), dále jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně (rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/1999), lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají. Bez významu jsou tudíž jak výhrady ke skutkovým závěrům odvolacího soudu (tj. že prokazatelně nebyla v prodlení se zaplacením ceny díla), tak námitky, že „nebyl proveden důkaz notářské úschovy“ a že - aniž došlo ke změně žaloby - byl žalobcem uplatněný nárok soudem posouzen jako náhrada účelně vynaložených nákladů, jimiž jsou vytýkány vady řízení.
Správnost právního posouzení věci zpochybňuje jediná dovolací námitka, jíž je slovy dovolatelky vytýkáno, že nebyl „přiznán význam notářské úschově“. Z této námitky lze dovodit nesouhlas dovolatelky se závěrem odvolacího soudu, že složením částky 25.000,- Kč do notářské úschovy nedošlo k částečnému splnění dluhu, žalovaná tak byla i s plněním této části dluhu v prodlení a žalobci proto náleží úrok z prodlení z této částky.
I když to žalovaná v dovolání výslovně neuvádí, z její argumentace je patrné, že notářské úschově nesprávně přikládá účinky tzv. soluční úschovy. Soluční úschova umožňuje dlužníkovi zprostit se závazku, když pro určité překážky na straně věřitele nemůže v době splatnosti dluh splnit. Uložení do úřední úschovy spočívá v tom, že dlužník místo splnění dluhu věřiteli složí předmět plnění do úschovy určenému orgánu. Uložení do úřední úschovy, je-li uskutečněno v souladu se zákonem, má účinky splnění závazku. Závazek tak zaniká jednostranným právním úkonem dlužníka. Až do 31. 12. 1991 přicházelo v úvahu splnění dluhu složením do notářské úschovy. Podle §83 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 připouštěla-li to povaha dluhu, bylo možné jej z důležitých důvodů týkajících se věřitele splnit uložením do notářské úschovy, zejména odpíral-li věřitel přijmout plnění, byl-li věřitel neznám nebo nepřítomen. Toto ustanovení však bylo novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. vypuštěno. Notářská úschova tak, jak je v současné době upravena zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů, funkci soluční úschovy neplní; jejím smyslem je výlučně úschova peněz a jejich předání určenému příjemci v určené lhůtě, případně zajištění závazku. Tzv. soluční úschova je nyní upravena §568 občanského zákoníku, v němž se stanoví, že nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy. Vynaložené nutné náklady s tím spojené nese věřitel. Uložení do úřední úschovy pak spočívá v tom, že dlužník místo splnění dluhu věřiteli složí předmět plnění do úschovy soudu.
Lze uzavřít, že odvolací soud v dané věci nerozhodl v rozporu s hmotným právem, dovodil-li, že složením částky 25.000,- Kč dne 16. 12. 1996 do notářské úschovy nedošlo k částečnému splnění dluhu žalované vůči žalobci, takže žalovaná je od 22. 12. 1995 v prodlení i se zaplacením této části dluhu a žalobci přísluší tomu odpovídající úrok z prodlení; jeho rozhodnutí nelze tudíž mít za zásadně právně významné a dovolání žalované není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 2.550,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 499,- Kč, odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna z těchto částek odvést podle zákona č. 235/2004 Sb. (viz jí předložené osvědčení o registraci č. j.152125/01/289900/3458 z 12. 11. 2001). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. srpna 2006
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v.r.
předsedkyně senátu