ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.901.2005.1
sp. zn. 33 Odo 901/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobců a) Ing. P. H., b) V. D.-H., proti žalovaným 1) M. F., a 2) H. R., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných S. b. d. Z. M. o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 210/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.února 2005, č. j. 19 Co 19/2005-203, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení, které získali neoprávněným užíváním části jejich obytného domu č. p. 1106 v P. 2. Každý ze žalovaných jako člen S. b. d. Z. M. v P. 10 (dále jen „vedlejší účastník“) užívá na základě nájemní smlouvy ve sporném domě bytovou jednotku, ke které je v katastru nemovitostí zapsáno věcné břemeno užívání ve prospěch vedlejšího účastníka. Po vydání kolaudačního rozhodnutí odborem výstavby ONV v P. 2, č. j. 1888/78-Jíl/NL-d-1106-12, ze dne 18. 1. 1978 žalovaní obsadili půdní prostor nad jimi užívanými byty, který se nachází těsně pod střechou domu a vytvořili si z něj obyvatelný prostor, jenž u prvního žalovaného představuje plochu o výměře 64,3 m2, a u druhé žalované plochu o výměře 35,3 m2. Protože na nezkolaudované prostory se již věcné břemeno nevztahuje, každý z žalovaných se bezdůvodně na úkor žalobců obohacuje; výši bezdůvodného obohacení žalobci odvozují z právní úpravy výpočtu nájemného.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 9. září 2004, č. j. 17 C 210/98-184, tak, že žaloba je co do základu nároku „po právu“ s tím, že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vzal za prokázané, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, na kterém vázne věcné břemeno zřízené podle §28d zák. č. 42/1992 Sb. ve prospěch vedlejšího účastníka, a v němž se ve 4. patře nacházejí dvě bytové jednotky. Členy družstva a nájemci těchto bytových jednotek jsou žalovaní. Půdní prostory nacházející se nad oběma byty byly upraveny bez stavebního povolení a nebyly zkolaudovány. Na kartě domu není žádný záznam o zřízení těchto půdních vestaveb. Z kolaudačního plánu půdorysu 4. patra – vestavby z dubna 1977 vyplývá, že půdorysy obou bytů odpovídají kolaudačnímu rozhodnutí, přičemž vnitřní schodiště, která v případě obou bytů nyní spojují byty s půdními prostory, v něm vyznačena nejsou; pasporty obou bytů z roku 1997 již odpovídají současnému skutečnému stavu. Z tohoto skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že věcné břemeno svědčí vedlejšímu účastníkovi jen v tom rozsahu, v jakém korespondují bytové jednotky s vydaným kolaudačním rozhodnutím, a již se nevztahuje na podkrovní prostory, nacházející se nad oběma byty. Pokud tyto horní prostory žalovaní užívají, aniž by žalobcům za užívání cokoliv platili, vzniká tím na jejich straně bezdůvodné obohacení. K námitce nedostatku pasivní legitimace soud prvního stupně uvedl, že vydání bezdůvodného obohacení se žalobci mohou domáhat přímo vůči tomu, komu se plnění z jejich majetku dostává. Nemusí přitom žalovat rovněž manžele žalovaných s ohledem na §511 obč. zák. za situace, kdy na straně dlužníků jde o pasivní pluralitu, neboť z povahy plnění vyplývá oprávnění věřitelů (žalobců) požadovat plnění po kterémkoliv z dlužníků, jež mají plnit společně a nerozdílně. Z data podání žaloby a období, za které žalobci požadují vydání bezdůvodného obohacení, soud prvního stupně dovodil nedůvodnost žalovanými vznesené námitky promlčení a jako nelogickou shledal námitku vydržení věcného břemene užívání dvou bytových jednotek zahrnujících i podkrovní prostory nad oběma spornými byty. Skutečnost, zda sporné půdní prostory jsou samostatnou věcí či nikoli, sama o sobě nemá vliv na existenci a vznik bezdůvodného obohacení přesto, že tyto prostory nemohou žalobci samostatně užívat a přístup do těchto horních místností je možný pouze přes byty žalovaných. To proto, že bezdůvodné obohacení vzniká na základě jedné ze skutkových podstat uvedených v §451 odst. 1 obč. zák. Podle soudu prvního stupně žalovaní získali bezdůvodné obohacení plněním z neplatného právního úkonu.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 16. února 2005, č. j. 19 Co 19/2005-203, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně z úplně zjištěného skutkového stavu věci vyvodil přiléhavé závěry o tom, že vedlejšímu účastníkovi vzniklo podle §28d zákona č. 42/1992 Sb. věcné břemeno pouze ke dvěma bytům tvořícím půdní vestavbu, zatímco k nezkolaudovaným prostorám nad těmito byty nemá stavební družstvo ani žalovaní žádný právní titul. Při vymezení bytů, ke kterým svědčí družstvu věcné břemeno, správně soud prvého stupně vyšel z §118 odst. 2 obč. zák. zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, včetně prováděcí vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných požadavcích na výstavbu, rovněž tak i z ustálené rozhodovací praxe soudů. Každý ze žalovaných je tak oprávněn k užívání bytu, který představuje soubor místností účelově určených k trvalému bydlení podle pravomocného kolaudačního rozhodnutí stavebního úřadu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, odvolací soud uzavřel, že existence takového rozhodnutí je předpokladem, aby určité místnosti mohly být předmětem občanskoprávních vztahů. Za správnou proto považoval úvahu soudu prvního stupně, že žalovaní faktickým užíváním nezkolaudovaných prostor nacházejících se nad jimi užívanými byty, se bezdůvodně na úkor žalobců obohacují. Nepřisvědčil však závěru, že žalovaní získali bezdůvodné obohacení jako plnění z neplatného právního úkonu, neboť správně jde o plnění bez právního důvodu. Pokud jde o námitky žalovaných o nedostatku jejich pasivní legitimace, o rozsahu věcného břemena, o námitku promlčení, odvolací soud pro stručnost odkázal na správné závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní (dále jen „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání přitom opírají obsahově o §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Namítli, že i když soudy vzaly za prokázané, že podkrovní prostory netvoří samostatnou věc a stavebně souvisí s oběma byty, nezohlednily ten fakt, že spodní bytové prostory byly postaveny funkčně jako jeden byt s horními nebytovými prostory a jsou takto vcelku využívány rodinami dovolatelů. Za důležité proto považují řešení právní otázky, zda horní nebytové prostory jsou součástí bytů jako věci hlavní ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák., i když bylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí stavebního úřadu pouze na bytovou část. Tím zpochybňují správnost závěru odvolacího (ale i prvostupňového) soudu, že jen ke spodní zkolaudované bytové části vzniklo vedlejšímu účastníkovi věcné břemeno se zřetelem k §28d zákona č. 42/1992 Sb. přesto, že obě části (horní i dolní prostory) byly stavěny současně jako celek. Zásadní právní význam podle dovolatelů má další otázka, zda věcné břemeno podle §28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. vzniklo k celému bytu, tj. ke spodní bytové části, ale i k horní nebytové části jako celku podle §151n a násl. obč. zák. Navrhli proto, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání, jelikož rozhodnutí obou soudů považují za věcně správná.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami při splnění podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., zabýval nejprve jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení není dovolání přípustné, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že šlo o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze přitom považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
I když dovolatelé formálně vymezili pro dovolací řízení dvě otázky, mající podle nich zásadní právní význam, jde v podstatě jen o otázku jedinou. Horní (půdní) prostory jsou podle jejich názoru součástí bytů jako věci hlavní, a proto zákonné věcné břemeno dle §28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. vzniklo k celému bytu, tj. ke spodní bytové části, ale i k horní nebytové části jako celku.
Již v rozhodnutí ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 26 Odo 400/2000, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2003, od kterého není důvod se odchýlit ani v projednávané věci, Nejvyšší soud uzavřel, že jen soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení (§76 odst. 1, §85 zákona č. 50/1976 Sb. ve znění pozdějších předpisů), se pokládá za byt ve smyslu ustanovení §685 a násl. obč. zák.). Uvedené znamená, že pro posouzení toho, zda v konkrétním případě jde o byt, je rozhodující nikoliv faktický stav, nýbrž stav kolaudační. Jestliže se kolaudačním rozhodnutím povoluje užívání stavby k určenému účelu (§82 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.), potom změny ve způsobu užívání stavby jsou přípustné jen na základě rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání stavby. Změnu v užívání stavby, která je spojena se změnou stavby, projedná stavební úřad ve stavebním řízení a po jejím dokončení provede kolaudaci změny stavby.
To, že půdní prostory (jakož i např. společná chodba, prádelna, sušárna nebo kočárkárna) jsou společnými prostorami domu a o jejich charakteru rozhoduje kolaudační rozhodnutí, zdůraznil dovolací soud v rozhodnutí ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1538/2004 závěrem, podle něhož při posouzení, zda konkrétní prostory mají povahu společných prostor ve smyslu občanskoprávním, je rovněž nutno vycházet ze stavebněprávního určení, tedy především z pravomocného rozhodnutí stavebného úřadu o tom, že určité prostory jsou způsobilé k tomuto účelu užívání. Proto jsou-li společné prostory objektivně určeny kolaudačním rozhodnutím, toto jejich určení nemůže být změněno (a tudíž nemohou být tomuto způsobu užívání podle §688 obč. zák. odňaty) rozhodnutím vlastníka, a to ani se souhlasem všech nájemců v domě. Z pohledu těchto závěrů vyplývá, že dovolací argumentace žalovaných nemůže obstát. Jestliže totiž půdní prostory, které žalovaní přestavěli a fakticky je užívají spolu s bytem, netvoří soubor místností, který byl jako byt kolaudován, nemohou být v právním smyslu součástí bytu.
I hmotněprávní závěry odvolacího soudu v řešení otázky rozsahu věcného břemena, svědčícímu vedlejšímu účastníku podle §28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. a vyplývajícímu z kolaudačního rozhodnutí bytu (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 1999, č. j. 2 Cdon 1010/97, ze dne 30. 6. 1999, č. j. 2 Cdon 1848/97, ze dne 29. 5. 2001, č. j. 26 Cdo 2152/2000, ze dne 4. 12. 2002, č. j. 28 Cdo 695/2002, a ze dne 20. 10. 2005, č. j. 26 Cdo 31/2005), jsou správné.
Jelikož odvolací soud v dovolání namítané otázky vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí a v souladu s hmotným právem, nemůže mít napadené rozhodnutí zásadní právní význam.
Dovolání žalovaných tedy směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. května 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu