ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.943.2006.1
sp. zn. 33 Odo 943/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Z. M., proti žalovanému R. M., o zaplacení 344.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 274/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. února 2006, č. j. 23 Co 368 a 369/2005-160, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. února 2006, č. j. 23 Co 368 a 369/2005-160, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 344.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že tuto částku žalovanému půjčila podle smlouvy o půjčce ze dne 15. 10. 2002. Protože účastníky nebyla dohodnuta doba splnění závazku, vyzvala jej dne 5. 3. 2004, aby jí půjčený finanční obnos vrátil. Žalovaný dluh dosud neuhradil.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 6. dubna 2005, č. j. 17 C 274/2004-120, ve spojení s usnesením ze dne 10. června 2005, č. j. 17 C 274/2005-123, žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 344.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 4. 2004 do zaplacení, zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. února 2006, č. j. 23 Co 368 a 369/2005-160, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovaného uznal povinným do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 344.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 4. 2004 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Připomíná, že pro soudy obou stupňů byly rozhodující listinné důkazy, výslechy účastníků a manželů V.; ostatní důkazy prokazovaly skutečnosti mezi účastníky nesporné nebo šlo o důkazy nepřímé, působící pouze podpůrně. Odvolací soud porovnal skutkové verze účastníků a podle názoru žalovaného zcela nelogicky a v rozporu s provedenými důkazy uzavřel, že verze žalobkyně je neměnná a věrohodnější. Žalovaný je přesvědčen, že v řízení byla prokázána jeho verze skutku, podle níž mu žalobkyně v průběhu jejich soužití poskytla různé finanční částky. O těchto půjčkách zpočátku nebyla vystavována žádná potvrzení (ta byla sepisována až v době, kdy se vztahy účastníků zhoršily). První potvrzení o celkovém dluhu bylo vystaveno 15. 10. 2002 a pokud došlo ke změně, ať již v důsledku částečného umoření dluhu nebo naopak jeho navýšením, bylo vystaveno nové potvrzení, aniž došlo ke zničení předchozího. Na pořízení některých věcí poskytli peníze i rodiče žalobkyně; částkou 200.000,- Kč přispěli na zakoupení domu a 130.000,- Kč na jeho vybavení. Tyto peníze se zavázal žalobkyni rovněž vrátit a až do neshody ohledně placení úroků, bylo mezi nimi nesporné, že dluží celkem 660.000,- Kč. Tvrzení žalobkyně, že si ještě dne 15. 10. 2002, kdy jejich vztah již nebyl v pořádku, od ní půjčil hotovost 344.000,- Kč a posléze 29. 12. 2002 a 3. 1. 2003 pouze stvrdil předchozí půjčky v částkách 326.500,- Kč a 330.000,- Kč, nemůže podle názoru žalovaného při porovnání s provedenými důkazy (zejména při konfrontaci s potvrzením z 12. 1. 2003 a s dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 5. 2. 2004 obsahujícím dohodu o narovnání) obstát. Žalovaný odvolacímu soudu dále vytýká, že nezkoumal zdroj finančních prostředků žalobkyně, případně jejích rodičů, a nezabýval se důvody vystavení tří textově totožných potvrzení o půjčkách hotovostí. Vadným shledává i jeho postup při hodnocení svědeckých výpovědí rodičů žalobkyně a dovolává se v tomto směru konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, byť nikoli z důvodu uváděného dovolatelem.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Již v rozsudku ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 1, pod č. C 61, Nejvyšší soud vyslovil názor, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpověďmi účastníků, svědků a předloženými listinnými důkazy, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. V opačném případě trpí řízení vadou podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (resp. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. v současném znění), tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shora uvedený postup však odvolací soud v této věci nedodržel. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala své tvrzení, že dne 15. 10. 2002 žalovanému půjčila hotovost ve výši 344.000,- Kč. K tomuto závěru dospěl soud prvního stupně - jak je v odůvodnění jeho rozsudku podrobně rozvedeno - vyhodnocením listinných důkazů (zejména potvrzení o půjčkách ze dne 15. 10. 2002, 29. 12. 2002 a 3. 1. 2003), výpovědí obou účastníků řízení a výpovědí svědků Z. a K. V. (rodičů žalobkyně), K. M.(bratra žalovaného), R. M. (manžela žalobkyně) a D. K. za situace, kdy žalovaný popíral, že by dne 15. 10. 2002 od žalobkyně částku 344.000,- Kč přijal, a kdy tvrdil, že písemnost ze dne 15. 10. 2002 měla sloužit pouze jako doklad o existenci dřívějších půjček. Závěr volného hodnocení zmíněných důkazů vyústil v to, že soud prvního stupně uvěřil obraně žalovaného s odůvodněním, že koresponduje s listinnými důkazy, a naopak neuvěřil skutkové verzi žalobkyně, zejména při konfrontaci s výpověďmi svědků Z. a K. V. Konstatoval, že vysvětlení žalobkyně ohledně „půjček v hotovosti“ z 15. 10. 2002, 29. 12. 2002 a 3. 1. 2002 je nelogické a nestalo se věrohodným ani po výslechu svědků, od nichž měla převážná část půjčených peněz pocházet (tj. rodičů žalobkyně). Tito svědci – přestože jejich majetkové a výdělkové poměry nebyly nadstandartní - totiž nebyli schopni upřesnit částku, kterou žalobkyni půjčili a jejich výpověď, že si nevedli žádnou evidenci a nežádali žádná písemná potvrzení o půjčených penězích, je nepřesvědčivá. Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu (vzal za prokázanou skutkovou verzi žalobkyně), aniž opakoval účastnické a svědecké výpovědi, o které opřel své skutkové závěry soud prvního stupně, postupoval v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. K této vadě - jak již bylo shora zmiňováno - je dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen vždy přihlédnout (v posuzovaném případě byla navíc v dovolání výslovně uplatněna). Dovolacímu soudu proto nezbylo, než podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. srpna 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu