ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.100.2006.1
sp. zn. 4 Tz 100/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2006 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného D. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 117/01, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 104/2000, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 117/01 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6, §254 odst. 1, §259 odst. 3 tr. ř. a §10 odst. 1 písm. b), §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. v neprospěch obviněného D. K.
Napadený rozsudek se zrušuje v části týkající se obviněného D. K., ve stejném rozsahu se zrušuje i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. 5 T 104/2000.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. c) tr. ř. se obviněný D. K. z p r o š ť u j e o b ž a l o b y státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, sp. zn. KZv 43/2000, pro skutek spočívající v tom, že
společně s odsouzeným J. V. v přesně nezjištěnou dobu nejméně od poloviny prosince 1999 do 22. 2. 2000 v úmyslu usmrtit po vzájemné dohodě s cílem, aby se vyhnul povinnosti zaplatit poškozenému J. H., peněžní dluh ve výši nejméně 560.000,- Kč a společně se zmocnil částky okolo 200.000,- Kč, kterou měl mít poškozený při sobě, naplánoval vraždu poškozeného J. H., odsouzený J. V. k tomuto účelu opatřil samonabíjecí pistoli ČZ vzor 24, ráže 9 mm Browning, kterou společně s náboji předal v lednu 2000 odsouzenému J. E., aby za úplatu 50.000,- Kč poškozeného zastřelil, poté, kdy odsouzený J. E. odmítl vraždu provést, dohodl se s odsouzeným J. V., že tak učiní odsouzený V., dne 22. 2. 2000 vylákal poškozeného H. do „K“ baru v P., jehož byl vlastníkem, odsouzený V. pak očekával poškozeného před jeho bydlištěm v P., V. Z., v D. ulici a v době okolo 21.50 hodin, kdy poškozený na místo přijel svým osobním automobilem tov. zn. Mercedes E 220 D stříbrné barvy, odsouzený J. V. na něj nejméně 6x vystřelil ze samonabíjecí pistole ČZ vzor 24, ráže 9 mm Browning, a způsobil mu průstřel hrudníku s poraněním bránice, jater a pravé plíce, dva průstřely dutiny břišní se zasažením mesenterické tepny, slinivky břišní, dvanáctníku, tenkého střeva a žaludku, zástřel dutiny břišní s poraněním žaludku, průstřel levého předloktí a zástřel pravého předloktí, přičemž poškozený v důsledku zakrvácení břišní dutiny ze střelných poranění břišních cév a orgánů na místě zemřel,
čímž měl spáchat ve spolupachatelství trestný čin vraždy podle §9 odst. 2, §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. 5 T 104/2000, byl obviněný D. K. uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., který měl spáchat shora popsaným způsobem s tou změnou, že cílem trestné činnosit bylo vyhnutí se povinnosti zaplatit poškozenému dluh ve výši nejméně 100.000,- Kč a zbavit se jej jako věřitele, který měl v držení dvě směnky vystavené obviněným D. K. na celkovou částku 560.000,- Kč, a ve výroku rozsudku nebylo uvedeno, že obviněný D. K. vylákal 22. 2. 2000 poškozeného do „K“ baru v P. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 let a 6 měsíců s výkonem trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech obviněných J. V. a J. E., o náhradě škody a o zabrání věci.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 117/01, byl mimo jiné k odvolání obviněného D. K. podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. částečně zrušen napadený rozsudek ve výroku o vině a trestu ohledně tohoto obviněného a bylo znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný D. K. se uznává vinným ze spáchání návodu k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b), §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., a to na témže skutkovém podkladě, jak rozhodl Krajský soud v Praze, a byl mu uložen i stejný trest odnětí svobody s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i ohledně obviněných J. V. a J. E.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 117/01, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného D. K. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6, §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 a §259 odst. 3 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítal, že odvolací soud neprovedl v rámci odvolacího řízení žádný důkaz, přesto dospěl v některých směrech k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by tento svůj postup řádně odůvodnil. Soudy obou stupňů se dostatečným způsobem nezabývaly věrohodností výpovědi svědkyně A. V., zjevně chybná je i úvaha odvolacího soudu týkající se pachové stopy zajištěné na koženém pouzdře pistole nalezené v bydlišti odsouzeného J. V., když znalec vyhodnocující pachové stopy vyloučil, že by pistoli měl v ruce odsouzený V. Soudy obou stupňů se také dostatečným způsobem nezabývaly věrohodností výpovědí odsouzeného J. E., přičemž ze spisu vyplývá celá řada skutečností, které zpochybňují jeho hodnověrnost. Odvolací soud nevyvodil náležité závěry ze skutečností, že poškozený před smrtí navštívil dosud nezjištěné místo, kde pozřel větší množství jídla, nezabýval se tvrzením obviněného D. K., že on nevylákal poškozeného kritického dne večer do „K“ baru v P., jak ostatně správně konstatoval i soud prvního stupně. V průběhu trestního řízení obviněný D. K. prokázal, že zaplatil převážnou část dluhu poškozenému (půjčil si na to peníze od jiné osoby), přesto motivem jeho činu podle závěrů soudů obou stupňů měl být jeho dluh u poškozeného.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v neprospěch obviněného D. K. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další obsahově navazující rozhodnutí, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Krajský soud v Praze opírá v odůvodnění svého rozhodnutí vinu obviněného D. K. ze spáchání trestného činu vraždy o výpovědi odsouzeného J. E., svědkyně A. V. a o motiv jednání obviněného – dluh u poškozeného H. ve výši 100.000,- Kč.
Pokud se týká odsouzeného J. E., Krajský soud v Praze na č. l. 31 odůvodnění rozsudku konstatuje, že rekognice, při které odsouzený E. označil jako P. („organizátora“ vraždy poškozeného H.) obviněného D. K., nebyla provedena v souladu se zákonem, když předtím odsouzený E. obviněného K. viděl (při předvádění K. na policejní oddělení), jak o tom oba vypověděli. Tento závěr v odůvodnění rozhodnutí nezpochybnil ani odvolací soud, přičemž lze dodat, že nezákonnost zmíněné rekognice lze odvodit i z toho, že při rekognici byl obviněný K. ukázán odsouzenému E. mezi dvěma muži, kteří se výrazně odlišovali od obviněného K. (viz č. l. 704 spisu – oba byli výrazně nižší, jeden měl dlouhé světlé vlasy, druhý krátké tmavé – obviněný K. měl dlouhé tmavé vlasy).
Soudy obou stupňů však jako základní důkaz svědčící o vině obviněného D. K. považují všechny další výpovědi odsouzeného J. E. z přípravného řízení i z hlavního líčení s výjimkou konfrontace na č. l. 491 spisu, kde odsouzený E. uvedl, že obviněný K. je trochu podobný osobě jménem P., kterého označil při rekognici jako „organizátora“ vraždy poškozeného H. Takový závěr však není v souladu se zákonem. Je-li za nezákonnou považována rekognice, při níž odsouzený E. poznal v obviněném K. osobu jménem P. („organizátor“ vraždy), potom jako důkaz svědčící o vině obviněného K. ze spáchání trestného činu vraždy poškozeného H. nelze použít všechny informace v dalších výpovědích odsouzeného E., v nichž hovoří o obviněném D. K. jako o oné osobě jménem P. Právě tato identifikace (P. – K.) vychází z důkazu provedeného v rozporu se zákonem. V tomto směru lze podpůrně použít i důkazní teorii tzv. ovoce otráveného stromu (je-li otráven strom, je otráven i jeho plod, je-li nezákonný důkaz, je nezákonný i důkaz z něho vycházející). Pro úplnost lze dodat, že odsouzený E. mohl mít i důvod nepravdivě označit obviněného K. jako účastníka na vraždě poškozeného H. – zakrýt svůj případný podíl na této vraždě, neboť na pouzdru vražedné zbraně byla nalezena jen jeho pachová stopa.
Za pozornost stojí i závěry soudů obou stupňů o motivu jednání obviněného D. K. – dluh u poškozeného H. 100.000,- Kč. Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku na č. l. 46 uvádí, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného K., že krátce před smrtí poškozeného H. tomuto uhradil část dluhu ve výši 250.000,- Kč, přičemž mu však zůstal dluh 100.000,- Kč a směnky na celkem 560.000,- Kč. Jak však vypověděli svědci – další dlužníci poškozeného H. (č. l. 44 odůvodnění rozsudku), poškozený po úhradě dluhu směnky nelikvidoval ani nevystavoval potvrzení o úhradě dluhu. Je zcela nelogické a nepravděpodobné, aby obviněný K., pokud by připravoval vraždu poškozeného H., tomuto vrátil podstatnou část dluhu, a to tím spíše, že s poškozeným H. plánoval podnikání v K., jak o tom hovořila svědkyně I. H. Na základě shora popsaného lze uzavřít, že ani motiv násilného jednání obviněného K. proti poškozenému H. (tedy úhrada dluhů) nebyl bez důvodných pochybností prokázán.
Posledním a se zřetelem na výše popsané jediným, a to nepřímým důkazem, o který mohly soudy obou stupňů opřít svůj závěr o vině obviněného D. K. trestným činem vraždy, zůstávají výpovědi svědkyně A. V. Ta v přípravném řízení vypověděla, že před usmrcením poškozeného H. jí odsouzený V. sdělil, že jej potřebují odstranit, neuvedl jméno člověka, s nímž tak chce učinit. Po vraždě poškozeného H. jí odsouzený V. sdělil, že to udělal sám. Později při konfrontaci a odsouzeným V. uvedla, že v prosinci 1999 až v lednu 2000 jí odsouzený V. sdělil, že se s D. K. potřebují zbavit H. (poškozeného H.), po vraždě poškozeného H. jí odsouzený V. řekl, že ho zabil sám. Při hlavním líčení svědkyně V. vypověděla, že jí odsouzený V. řekl, že potřebují odstranit lichváře H., nezaznělo žádné jméno osoby, s níž jej potřebuje odstranit, nevzpomíná si, zda jí o tom, co se stalo s H., řekl odsouzený V. K osobě odsouzeného V. svědkyně uvedla, že nebyl pravdomluvný, nazvala jej „pohádkářem“, vztah s odsouzeným V. ukončila v lednu 2000. Při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně A. V. ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k obviněnému D. K. je nutné zdůraznit, že v přípravném řízení i při hlavním líčení svědkyně vypověděla shodně – odsouzený V. jí neřekl jmého osoby, se kterou chtějí odstranit poškozeného H. Pouze při konfrontaci s odsouzeným V., nikoliv obviněným K., svědkyně uvedla, že touto osobou měl být obviněný K. Toto jediné sdělení svědkyně V., opakovaně jí samotnou popřené při hlavním líčení i v přípravném řízení, nemůže být samo o sobě věrohodným důkazem usvědčujícím obviněného D. K. z jakéhokoliv podílu na vraždě poškozeného H. Ostatně svědkyně V. ani při zmíněné konfrontaci neuvedla nic o tom, že by se obviněný K. nějak podílel na vraždě či konkrétní přípravě vraždy poškozeného H., pouze sdělila, že jí odsouzený V. řekl, že se potřebují s D. K. zbavit poškozeného H.
Pokud Krajský soud v Praze na č. l. 53 odůvodnění rozsudku při hodnocení důkazů uzavírá, že provedené důkazy prokazují ve výroku rozsudku uvedené jednání obviněného D. K., který se podílel na vraždě poškozeného H., tyto důkazy tvoří logickou, ničím nenarušenou a vzájemně se doplňující soustavu vylučující možnost jiného závěru, pak tento závěr s ohledem na shora popsané nemá oporu v provedených důkazech. Tyto důkazy totiž netvoří žádnou soustavu, tím méně logickou, nenarušenou a vzájemně se doplňující. Jedná se o jediné sdělení svědkyně A. V. (o jediný nepřímý důkaz) při konfrontaci s odsouzeným V., nic neříkajíc o konkrétním případném podílu a účasti obviněného K. na vraždě poškozeného H., maximální měrou zpochybněné a popřené výpověďmi této svědkyně při hlavním líčení i v přípravném řízení.
Vrchní soud v Praze se v odvolacím řízení ztotožnil téměř se všemi závěry soudu prvního stupně, ve výrokové části svého rozsudku popsal skutek obviněného D. K. shodně jako krajský soud, avšak tento skutek kvalifikoval jako návod k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b), §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., aniž je v popisu skutku uvedeno, jakým způsobem (jednáním) měl obviněný K. navést obviněného V. k usmrcení poškozeného H. Lze souhlasit s námitkou stížnosti pro porušení zákona, že Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení neprovedl žádný důkaz, přesto fakticky dospěl v některých směrech k jiným skutkovým závěrům (spolupachatelství – návod, obviněný K. měl – neměl vylákat poškozeného H. před jeho vraždou do „K“ baru v P.), takže svým rozhodnutím porušil zákon v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. (odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu důkazy či provedl nové důkazy). Je také zřejmé, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. řádně nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání obviněným D. K., a nesplnil tak svou přezkumnou povinnost.
Nejvyšší soud ze všech výše uvedených důvodů podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 117/01 a v řízení předcházejícím byl v neprospěch obviněného D. K. porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (zjištěný skutkový stav vzbuzoval důvodné pochybnosti, v souladu se zákonem nebyly hodnoceny provedené důkazy), §254 odst. 1 tr. ř. (odvolací soud nesplnil svou přezkumnou povinnost), §259 odst. 3 tr. ř. (odvolací soud se v rozporu se zákonem odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně), §10 odst. 1 písm. b), §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. (vadné rozhodnutí o vině a následně i trestu obviněného D. K.). Zákon byl porušen v neprospěch obviněného D. K.
Následně pak Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v části týkající se obviněného D. K., ve stejném rozsahu zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze spolu s obsahově navazujcími rozhodnutími.
Nakonec se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda má rozhodnout podle §270 či podle §271 tr. ř. při vědomosti toho, že v napadeném rozhodnutí nebyl správně zjištěn skutkový stav ve vztahu k obviněnému D. K. Dospěl k závěru, že po zrušení napadeného rozhodnutí z dosud objasněného stavu věci nebylo prokázáno, že skutek uvedený v žalobním návrhu spáchal obviněný D. K., státní zástupce nepředložil v hlavním líčení ani při veřejných zasedáních žádné důkazy, které by na tomto závěru mohly něco změnit, žádné takové důkazy nejsou zřejmé ani z obsahu předmětného trestního spisu ani z důkazního řízení provedeného soudem prvního stupně. Proto Nejvyšší soud s odkazem na zveřejněnou judikaturu (srov. rozh. č. 28/94-I. Sb. rozh. trest.) a při vědomosti známé procesní zásady „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“ rozhodl podle §271 odst. 1 tr. ř. tak, že podle §226 písm. c) tr. ř. obviněného D. K. zprostil obžaloby ze spáchání návodu k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b), §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák.
Pro úplnost zbývá dodat, že Nejvyšší soud s ohledem na ustanovení §269 odst. 2 a §261 tr. ř. posuzoval otázku, zda důvod, z něhož rozhodl ve prospěch obviněného D. K., prospívá i spoluobviněnému J. E., zejména pak spoluobviněnému J. V., a dospěl k závěru, že tomu tak není. Všechny zmíněné důvody se týkaly jen obviněného D. K. (výpovědi svědkyně A. V. a odsouzeného J. E., motivace jednání obviněného D. K.). Jestliže pak ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona zmiňoval důkaz pachovou stopou odsouzeného E. na pouzdru vražedné zbraně, tento důkaz v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotil ve svém rozsudku na č. l. 10 Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud k takovému hodnocení důkazů nemá připomínky.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. J. P.