ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.136.2006.1
sp. zn. 4 Tz 136/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 20. prosince 2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné V. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 7 To 182/2002, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 7 T 102/2002, byla obviněná V. K. uznána vinnou zosnováním pokusu trestného činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a), §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., kterého se dopustila společně s obviněnými M. P. a ml. M. B. tak, že na její žádost o usmrcení manžela A. K., za slíbenou odměnu ve výši 2.000,- Kč každému ze spoluobviněných a po předchozí dohodě s již pravomocně odsouzeným synem T. K. obvinění M. P. a ml. M. B. dne 30. 5. 2001, kolem 23.00 hodin v K. – K., v J. ulici poté, co jim T. K. umožnil vstup do domu a předal jim montážní klíč o váze 2.260 gramů, udeřili velkou silou tímto klíčem spícího A. K. do hlavy a způsobili mu otevřenou zlomeninu klenby lební v levé spánkové krajině, otevřenou zlomeninu kůstek nosních s posunem úlomků, přičemž pro tato zranění byl poškozený ohrožen na životě.
Za toto jednání byl obviněné V. K. uložen podle §219 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 7 T 102/2002, podala obviněná V. K. i spoluobvinění M. P. a ml. M. B. v zákonné lhůtě odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 7 To 182/2002, bylo rozhodnuto tak, že se podle §256 tr. ř. všechna podaná odvolání zamítají.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 7 To 182/2002, podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné V. K. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř., a v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím, rovněž v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §10 odst. 1 tr. zák.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 7 T 102/2002, je třeba vytknout pochybení při právním posouzení předmětného jednání i neúplnost v učiněných skutkových zjištěních.
Obviněná V. K. byla uznána vinnou účastenstvím na pokusu trestného činu vraždy, a to ve formě \"zosnování\", tedy organizátorství ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Již tato právní kvalifikace však vzhledem k popisu skutkového děje popsaného ve výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 7 T 102/2002, vzbuzuje závažné pochybnosti. Podle skutkových zjištění se na spáchání trestného činu vraždy měla obviněná V. K. podílet v podstatě tím, že měla ostatní obviněné (a samostatně trestně stíhaného svědka T. K.) požádat o usmrcení poškozeného A. K. a zároveň slíbit za toto usmrcení odměnu ve výši 2.000,- Kč. Jakékoli další záměrné jednání, které by bylo možno podřadit pod pojem „zosnování“ či „řízení“ trestného činu, se ve výroku uvedeného rozsudku neobjevuje a ani z odůvodnění tohoto rozhodnutí není patrné, z čeho konkrétně nalézací soud dovodil, že jednání obviněné V. K. je právě organizátorstvím a nikoli pouze návodem. Dle jeho názoru se aktivní úloha obviněné V. K. omezila na přislíbení finanční odměny pachatelům, obviněným M. P. a ml. M. B. Jednání obviněné mělo být proto posouzeno jako návod k trestnému činu ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. Další pochybnost vzbuzuje skutečnost, že obviněná V. K. byla uznána vinnou účastenstvím na pokusu trestného činu vraždy. Pokud jak nalézací, tak odvolací soud dospěly k závěru naplnění zásady akcesority účastenství, dle názoru stěžovatele učiněná skutková zjištění nejsou pro takovýto závěr dostatečným podkladem. Úmysl obviněné V. K. zorganizovat vraždu poškozeného A. K. je dovozován z výpovědi svědka T. K., z níž ovšem vyplývá, že obviněná V. K. projevila zájem, aby známí T. K. poškozeného \"zmlátili\" či \"zbili\". Úmysl usmrtit poškozeného pak tento svědek popřel. O úmyslu obviněné V. K. poškozeného pouze zbít svědčí i nápadně nízká částka, kterou za čin obviněná přislíbila. K věci se vyjadřovaly i svědkyně D. B. a T. K., kdy v přípravném řízení svědkyně T. K. uvedla, že obvinění se před ní vyjadřovali, že měli někoho \"zmlátit či zabít\", a svědkyně D. B., že měli někoho zabít. V hlavním líčení svoje výpovědi změnily s tím, že se mělo jednat o zbití a nikoli zabití. Nelze však přehlédnout, že důkazní hodnota těchto výpovědí ve vztahu k posouzení případného skutečného úmyslu obviněné V. K. jako účastníka je velmi nízká. Svědkyně se vyjadřovaly pouze zprostředkovaně k vyjádřením obou obviněných (pachatelů), a to navíc až po spáchání činu. K tomuto velmi nízkému důkaznímu významu jejich výpovědí ve vztahu k obviněné V. K. však soudy obou stupňů nijak nepřihlédly.
Za této situace je zřejmé, že závěr o vině obviněné V. K. účastenstvím na pokusu trestného činu vraždy nemůže obstát, neboť se opírá v podstatě jen o závěr o vině obviněných M. P. a ml. M. B. (tj. pachatelů) pokusem z trestného činu vraždy. Úmysl obviněné V. K. je konstruován zpětně až na základě pozdějšího skutečného průběhu událostí, přičemž soudy se žádným způsobem nezabývaly zohledněním možnosti, že v průběhu celé události došlo k excesu obviněných M. P. a ml. M. B. z jejich dohody s obviněnou V. K., která původně směřovala pouze k \"potrestání\" poškozeného zbitím.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tato porušení zákona završil, pokud v rozporu se svou přezkumnou povinností danou mu ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. tato porušení zákona nenapravil, ale odvolání obviněné V. K. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 7 To 182/2002, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Obviněná V. K. se přípisem ze dne 9. 11. 2006, i prostřednictvím svého obhájce k závěrům obsaženým ve stížnosti pro porušení zákona připojila, tuto považuje za důvodnou a navrhla stížnosti pro porušení zákona vyhovět.
Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podanou stížnost pro porušení zákona považuje za nedůvodnou, když soudem učiněná skutková zjištění hodnotí jako správná a úplná, umožňující vydání spravedlivého rozhodnutí. Dle jeho názoru skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, naplňuje znaky organizování ve smyslu §10 odst. 1 písm. a)tr. zák., neboť obviněná požádala T. K. o zajištění vhodných osob k provedení jejího záměru, s těmito osobami sama jednala, sdělila jim své požadavky a dohodla s nimi jak výši odměny, tak i umožnění vstupu do objektu v němž se poškozený nacházel. Dle jeho názoru k porušení zákona v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nedošlo a ani odvolací soud ustanovení §254 odst. 1 a §256 tr. ř. neporušil. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl a aby tak učinil podle §274 tr. ř., věta poslední, v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí především vytýká, že jak soud odvolací, tak nalézací soud dospěly k závěru, že úmysl obviněné V. K. zorganizovat vraždu poškozeného A. K. je prokazován zejména výpovědí svědka T. K. ze dne 6. 12. 2001, z níž však vyplývá, že obviněná V. K. projevila zájem, aby známí svědka T. K. poškozeného zmlátili či zbili.
Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 7 T 102/2002, vyplývá, že T. K. jako svědek v přípravném řízení vypověděl, že mu jeho matka - obviněná V. K. již dříve říkala, že on má hodně kamarádů, kteří by mu mohli pomoci poškozeného potrestat za jeho chování vůči ní. V žádném případě nepadla slova o tom, že by měl být poškozený zabit. Ve středu dne 30. 5. 2001 svoji žádost opakovala s tím, aby někoho najal. Na její naléhání se rozhodl její žádost zrealizovat. Sehnal obviněné M. P. a ml. M. B., kteří se k nim domů dostavili téhož dne kolem 20.00 hodin. Matka s nimi jednala v kuchyni a probírali jak celou věc provedou. Na popud matky bylo dohodnuto, že on sám je zavede do domu, kde A. K. bydlí a vpustí je dovnitř. Matka jim také nabídla finanční odměnu, a to každému částku 2.000,- Kč. Na své výpovědi setrval i při konfrontaci se svojí matkou obviněnou V. K. Svědek T. K. se rovněž vyjadřoval k výpovědi svědka P. Ž., který byl přítomen rozhovoru mezi obviněnými M. P., ml. M. B. a svědkem T. K., z něhož vyplynulo, že svědek T. K. hledá někoho, kdo by odstranil jeho nevlastního otce a připustil, že s obviněnými na téma odstranění jeho nevlastního otce mluvil. V hlavním líčení svědek T. K. využil svého práva nevypovídat
Z písemného vyhotovení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 7 T 102/2002, se podává, že na straně 13 a 14 odůvodnění rozsudku nalézací soud hodnotí důkazy provedené v hlavním líčení a konstatuje, že vycházel z výpovědi svědka T. K., který popsal chování obviněné V. K. po další hádce s poškozeným A. K., její výčitky, že nenašel nikoho, kdo by A. K. \"zmlátil\", jak sehnal obviněné P. a ml. B., jejich návštěvu doma, domluvu s obviněnou V. K. o odměně 2.000,- Kč a také, co poté následovalo. Nalézací soud konstatuje, že nezjistil žádný důvod, proč výpovědi tohoto svědka nevěřit, když tato má navíc oporu v provedených důkazech. Dále řešil otázku, zda oba obvinění společně s T. K. šli do domku poškozeného s úmyslem poškozeného zmlátit nebo zabít, a dospěl k závěru, že tvrzení T. K., že šli do domku s úmyslem poškozeného pouze zbít, nelze přisvědčit, protože toto tvrzení není přesvědčivé a nemá oporu v provedených důkazech. Obvinění zaútočili na hlavu poškozeného, když museli vědět, že již spí, protože v domku byla tma. Od T. K. věděli, kdy je poškozený zvyklý chodit spát a věděli proto, že bude omezena jeho schopnost bránit se útoku. Na útok použili montážní klíč o váze 2.260 g. Kdyby chtěli poškozeného pouze zbít s tím, aby se poškozený příště lépe choval k obviněné V. K., museli by mu po jeho probuzení sdělit důvod útoku na něj. Nic na věci nemůže změnit, že i T. K. vypovídal o tom, že chtěli poškozeného jen zmlátit, neboť sám byl veden zájmem, aby jeho vlastní jednání bylo posouzeno pouze jako úmysl k zmlácení nikoli k zabití.
Soud prvního stupně dále hodnotí výpověď svědkyně T. K., která vypovídala ve věci několikrát a výpověď postupně měnila ve prospěch obviněných (hovořila nejprve o zabití a později o zbití), a dospívá k závěru, že svědkyně měla dostatek času o celé věci přemýšlet a uvědomit si, co obviněným hrozí, což ji vedlo k úpravě výpovědi. Stejná situace je v případě další důležité svědkyně D. B., která ve výpovědi před vyšetřovatelem i před soudem uváděla, že obvinění P. a ml. B. mluvili o tom, že poškozeného měli zabít, a teprve na dotaz obhájce změnila výpověď s tím, že si je jista, že obvinění hovořili o tom, že měli poškozeného zbít. Obě svědkyně popisují v podstatě zcela shodně, jak obvinění P. a ml. B. za nimi do bytu přišli, co říkali o útoku na poškozeného a dalších okolnostech. Popisují ve své výpovědi i to, co jim obvinění řekli o účasti a roli T. K., ale také obviněné V. K. Okolnosti týkající se role obviněné V. K., o níž obvinění P. a ml. B. svědkyním řekli, jsou shodné s tím, jak roli obviněné V. K. popisuje ve své výpovědi T. K., vyjma části, v níž se obvinění vyjadřovali o následku, k němuž mělo jejich jednání směřovat. Také svědek P. Ž. mimo jiné vypověděl, že z řeči T. K. pochopil, že shání někoho, kdo by odstranil přítele jeho matky. Domníval se, že se mělo jednat o nájemnou vraždu.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, jímž bylo odvolání obviněné V. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 7 T 102/2002, zamítnuto, uvádí, že o účasti obviněné V. K. s ohledem na charakter trestné činnosti nemůže z pochopitelných důvodů existovat velké množství důkazů a převážně se vychází pouze z výpovědi osoby, také na trestné činnosti zúčastněné, což je v dané trestní věci T. K. Nelze nevidět, že T. K., byť vypovídal o účasti své matky zcela jednoznačně, se jí snaží pomoci tím, že nikdy neuvedl, že by tato chtěla, aby byl poškozený usmrcen, ale pouze zabit. Jeho výpověď v části týkající se účasti jeho matky (mimo již zmíněný následek, k němuž mělo jednání obviněných směřovat) podporují svědkyně D. B. a T. K., které reprodukovaly pouze to, co jim obvinění P. a ml. B. sdělili, a nelze se domnívat, že by byly zaměřeny proti obviněné V. K. Hodnocení důkazů, jak je provedl nalézací soud, shledal odvolací soud správným, odpovídající ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Z uvedeného výčtu je zřejmé, že jak nalézací soud tak následně soud odvolací vinu obviněné V. K. opřely nejen o výpověď svědka T. K. (v části týkající se iniciování vyhledání osob vhodných ke spáchání trestného činu, přislíbení odměny apod.), ale i o výpovědi dalších svědků, zejména T. K., D. B. a P. Ž. (pokud se týká zamýšleného následku). Nakonec sám svědek T. K. při výslechu v přípravném řízení připustil, že s obviněnými M. P., ml. M. B. na téma odstranění jeho nevlastního otce mluvil
V ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. je uvedeno, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada volného hodnocení důkazů tedy znamená, že neexistují zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti a pro stanovení důkazní síly jednotlivého důkazu, tedy jeho věrohodnosti.
V ustanovení §2 odst. 11 tr. ř. je stanoveno, že jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. V §2 odst. 11 tr. ř. je obsažena zásada ústnosti, která znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů. Zásada ústnosti zaručuje zejména uplatnění zásady bezprostřednosti, dále pak zásady veřejnosti.
Podle ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Je zde vymezena jedna ze zásad trestního řízení – zásada bezprostřednosti, která znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné, z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které před ním byly bezprostředně provedeny.
Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také krajský soud náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněných M. P., ml. M. B. a V. K. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů, a to zvláště v posuzovaném případě, kdy bylo třeba věnovat velkou pozornost hodnocení provedených důkazů, a to za situace, kdy obvinění popírali spáchání zažalovaného trestného činu. Za této důkazní situace pak správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu důkazů. To se týká zejména obviněných, svědků a znalců, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, a skutkové závěry o vině obviněných M. P., ml. M. B. a V. K., které soud z důkazů vyvodil, odpovídají těmto požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, a které bylo dále doplněno argumentací odvolacího soudu, tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému rozhodnutí vytknout porušení zákona. Velice podrobně a v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. byly v rozsudku Krajského soudu v Praze hodnoceny výpovědi svědků T. K., T. K. a D. B. ve vztahu k úmyslu obviněných poškozeného A. K. zabít. Důkazní situace v přezkoumávané věci nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám, bez opětovného provedení všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Obecně platí, že ani odvolací soud, který – na rozdíl od Nejvyššího soudu – přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (§259 odst. 3 tr. ř.), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze provádět dokazování nad rámec vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání (§263 odst. 6 tr. ř.). Z toho je patrné, že těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry.
Ze zveřejněné judikatury vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7-8/1992).
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat i se zřetelem na výše uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Pokud jsou ve stížnosti pro porušení zákona namítány rozpory ve výpovědích svědků, soudy obou stupňů se v rámci hodnocení důkazů s těmito rozpory náležitě vypořádaly. Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu u přezkoumávané věci. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů naznačeným způsobem, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom je namístě použít pravidlo „in dubio pro reo“ jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněné, svědčí-li důkazy o její vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory.
Stížnost pro porušení zákona dále uvádí, že pokud byla obviněná V. K. uznána vinnou účastenstvím na pokusu trestného činu vraždy, a to ve formě „zosnování“, tedy organizátorství ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., vzbuzuje tato právní kvalifikace vzhledem k popisu skutkového děje popsaného ve výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 7 T 102/2002, vážné pochybnosti. Obviněná se měla na spáchání trestného činu vraždy podílet tím, že obviněné M. P. a ml. M. B. (i samostatně stíhaného T. K.) měla požádat o usmrcení poškozeného A. K. a zároveň jim slíbit za toto odměnu ve výši 2.000,- Kč.
Podle §10 odst. 1 tr. ř. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně
a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor),
b) navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce),
c) poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Podle odst. 2 se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného.
Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je zaměřena proti témuž chráněnému zájmu jako samotný hlavní trestný čin. Z hlediska společenské nebezpečnosti se účastenství blíží stupni nebezpečnosti pachatelství a spolupachatelství a je proto obecnou formou trestné činnosti (§89 odst. 1 tr. zák.).
Organizátorství je zosnování, iniciace, plánování trestné činnosti hlavní nebo řízení, tj. usměrňování páchání trestného činu za předpokladu, že došlo k dokonání nebo alespoň k pokusu o hlavní trestný čin. Konkrétně může jít o iniciování dohody o spáchání trestného činu, vymyšlení plánu jeho spáchání, vyhledávání vhodných osob, zajišťování jejich vzájemného styku, zabezpečení utajování trestné činnosti a jednotlivých osob apod. Účastenství je trestné pouze v úmyslné formě a jen ve vztahu k úmyslným hlavním trestným činům. Mezi účastenstvím a hlavní trestnou činností se žádá příčinný vztah, který je dán tehdy, jestliže by bez účastnického jednání nedošlo k dokonání nebo k pokusu buď vůbec nebo by k němu nedošlo tak, jak konkrétně nastalo v důsledku kauzálního působení účastníka. Účastenství je vybudováno na zásadě akcesority, což znamená závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestné činnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc jsou jako formy účastenství trestné jen tehdy, jestliže se pachatel o hlavní trestný čin alespoň pokusil. Nedospěl-li hlavní pachatel do stadia pokusu, bude za podmínek §7 tr. ř. přicházet u organizátora, návodce a pomocníka v úvahu trestní odpovědnost za přípravu k trestnému činu. Na účastníky se nevztahuje požadavek §90 odst. 1 tr. zák. o konkrétním a speciálním subjektu, takže ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák. účastníkem na hlavním trestném činu se zúženým okruhem pachatelů může být i subjekt obecný. Exces, tzn. úmyslné vybočení z rámce účastenství ze strany hlavního pachatele, směřuje-li k těžšímu hlavnímu trestnému činu, neovlivňuje odpovědnost účastníka. Směřuje-li exces k hlavnímu deliktu lehčímu, odpovídá účastník maximálně za přípravu k závažnějšímu hlavnímu trestnému činu.
V posuzované trestní věci dospěl Nejvyšší soud k závěru (stejně jako soudy obou stupňů), že právě jednání obviněné V. K. vedlo syna T. K. k vyhledání osob ochotných za odměnu provést jí připravovanou likvidaci poškozeného A. K., konání obviněných M. P. a ml. M. B. usnadnilo a vzbudilo v nich rozhodnutí spáchat trestný čin vraždy, zejména s ohledem na příslib proplacení finanční odměny, i usměrnilo jejich konání, pokud jde o dobu a způsob usmrcení poškozeného. Takovéto jednání obviněné bylo správně posouzeno jako organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. ř., když okolnosti případu již shora zmíněné vylučovaly posouzení jednání obviněných M. P. a ml. M. B. jako exces z dohody učiněné mezi nimi a obviněnou V. K.
Z výše uvedených důvodů vyplývá, že Vrchní soud v Praze, který zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné odvolání obviněné V. K. (i odvolání obviněných M. P. a ml. M. B.), nepochybil. Nutno zdůraznit, že odvolací soud své rozhodnutí dostatečně zdůvodnil.
Na základě všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k opačnému závěru než ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, když shledal, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 7 To 182/2002, nebyl v neprospěch obviněné V. K. zákon porušen. Proto předmětnou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, jako nedůvodnou v neveřejném zasedání (viz ustanovení §274 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á
Vypracoval:
JUDr. Petr Š a b a t a