ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.156.2005.1
sp. zn. 4 Tz 156/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 1. února 2006 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného L. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 1995 sp. zn.12 To 68/95, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2, §270 odst. 1 a §261 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 1995 sp. zn. 12 To 68/95, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1, §256 tr. ř. a §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění v neprospěch obviněných L. H. a K. S.
Tento rozsudek se zrušuje v celém rozsahu.
Zrušuje se také rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 1995 sp. zn. 3 T 13/1995, ve výroku o vině pod bodem I., pokud se týká obviněného L. H. a K. S., ve výrocích o trestech u obou obviněných a výroku o náhradě škody učiněném podle §228 odst. 1 tr. ř., jakož i všechna další rozhodnutí, na oba zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému státnímu zástupci v Praze se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 1995 sp. zn. 3 T 13/95, byl obviněný L. H. v bodě I. rozsudku uznán vinným, že dne 4. 1. 1994 v časných ranních hodinách v K. n. L. společně s K. S., který tam pracoval jako obsluha benzinového čerpadla, společně odcizili z tržby tohoto čerpadla částku nejméně 1.850.148,- Kč ke škodě podniku B., s. p., přičemž předstírali, že K. S. byl ve službě přepaden. Toto jednání obviněného L. H. bylo právně kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., u obviněného K. S. jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Obviněný L. H. byl v bodě III. výroku rozsudku uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že v létě roku 1993 v K. n. L. koupil od P. G. nákladní automobil Avia 31 bez dokladů, opatřil jej státní poznávací značkou, opatřil si k němu doklady a vozidlo uzpůsobil těmto novým dokladům, přičemž šlo o automobil Č. p. v hodnotě 326.903,80,- Kč, který byl této organizaci odcizen a na podzim téhož roku tamtéž opět od P. G. koupil osobní automobil Škoda 125 L bez dokladů, opatřil k němu nové doklady a vozidlo upravil tak, aby odpovídalo těmto dokladům, přičemž šlo o automobil V. K. v hodnotě 72.600,- Kč, který byl majiteli odcizen.
Za to byl obviněnému L. H. uložen v sazbě §247 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný L. H. zavázán k povinnosti spolu s obviněným K. S. zaplatit společně a nerozdílně poškozenému podniku B., s. p., se sídlem P., ul. K., na náhradě škody částku 1.820.274,80 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení počínaje dnem 18. 1. 1995 do zaplacení. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Č. p., dopravní závod pošt P. a Č. p., a. s. P. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný L. H. a v jeho neprospěch i krajský státní zástupce v zákonné lhůtě odvolání, o němž rozhodoval Vrchní soud v Praze. Odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 11. 1995 sp. zn. 12 To 68/95, z podnětu odvolání státního zástupce a poškozeného podniku B., s. p. zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému podniku B., s. p., a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obvinění K. S. a L. H. jsou podle §228 odst. 1 tr. ř. povinni společně a nerozdílně zaplatit poškozenému podniku B., s. p. P., ul.K. částku 1.850.148, 76 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení počínaje dnem 18. 1. 1995 u K. S., a dnem 19. 1. 1995, u obou do 15. 7. 1994, od 16. 7. 1994 s úrokem z prodlení ve výši 16% do zaplacení. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného L. H. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti posledně citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1, odst. 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. H. Podle jeho názoru byl tímto rozhodnutí v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §256 tr. ř., §247 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., a v řízení předcházejícím v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění.
Ministr spravedlnosti ve svém mimořádném opravném prostředku vytýká oběma rozhodnutím, které byly ve věci soudem prvního a druhého stupně učiněny, že především nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v souladu s požadavky ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., a v důsledku takto nedostatečně zjištěného skutkového stavu tak soudy obou stupňů nemohly hodnotit provedené důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.
Obviněný uplatnil obhajobu, že částka 1.850.148,- Kč, která se měla v pokladně nacházet, není částkou skutečnou, třebaže byla stanovena na základě znaleckého posudku, a domáhal se toho, aby hospodaření benzinového čerpadla bylo přezkoumáno nikoli pouze za období, kdy podle svědkyně K. docházelo k zadržování a neodvádění tržeb, ale za období delší, neboť podle jeho názoru docházelo v hospodaření čerpací stanice k nesrovnalostem, které byly údajným neodváděním tržeb jen zakrývány. Tento důkaz proveden nebyl, byť mohl objasnit podstatnou okolnost, tzn. výši způsobené škody.
Soudy obou stupňů se nezabývaly výpovědí svědkyně J. K., která výslovně uvedla, že z účtu, na kterém byly ukládány tržby podniku B., vybrala v listopadu 1993 částku 350.000,- Kč na nákup vozu Opel Vectra, a v prosinci 1993 částku 150.000,- Kč, které ještě ke dni svého výslechu v lednu 1994 nevrátila. Nadto bylo prokázáno, že v červenci 1993 byla z téhož účtu vyzvednuta částka 990.000,- Kč, která rovněž nebyla ke dni vyhlášení rozsudku vrácena. Stěžovatel na základě této argumentace dovodil, že podniku B., s. p. mohla vzniknout škoda pouze ve výši 450.148,- Kč.
Krajský soud v Praze opřel výrok o vině v bodě I. výroku rozsudku pouze o první usvědčující výpověď spoluobviněného K. S., byť tento obviněný posléze výpověď změnil a svá tvrzení odvolal, když uvedl, že obviněného H. označil za spolupachatele pouze proto, že na něj byl činěn nátlak ze strany mjr. E. takovým způsobem, že to u něj vzbudilo obavu o život. Krajský soud v Praze nedostatečně vyhodnotil souvislost výpovědi mjr. E., že informátorem o údajném spolupachatelství na fingované loupeži měl být P. G., který figuruje v pravomocně odsouzeném skutku jako dodavatel kradených vozidel právě obviněnému L. H.
Ministr spravedlnosti vytýká soudům obou stupňů, že nevěnovaly dostatečnou pozornost výpovědi obviněného K. S. z přípravného řízení, kdy v rozporu se všemi zásadami kriminalistické taktiky byl jeho výslech ukončen poté, co uvedl, že vloupání bylo fingováno a že spolupachatelem byl obviněný L. H. Nebyl vyslechnut k důležitým okolnostem, které by znesnadňovaly pozdější odvolání tohoto doznání, zejména k tomu, jaká byla předchozí dohoda o způsobu rozdělení peněz, kdy mu měl být jeho podíl vyplacen, o jakou částku se mělo jednat a za jakých okolností vlastně byla dohoda mezi oběma aktéry uzavřena. Okolnost kdo dal návrh na povedení vloupání by bývalo potřebné zjistit také vzhledem k posouzení jejich vzájemných vztahů, když z výpovědí obviněných plyne, že je nevázalo žádné úzké přátelství, naopak obviněný K. S. byl před událostí vykázán z hotelu obviněného H. Bylo tu také zjištění o nevhodném flirtování obviněného S. s manželkou obviněného H. Tyto okolnosti měly být předmětem dokazování a lze předpokládat, že by se ozřejmily vztahy obou obviněných, které nebyly na oné úrovni vzájemné důvěry, která je ke spolupachatelství závažného trestného činu potřebná.
Pochybení shledává ministr spravedlnosti i v okolnosti, že nebyl proveden vyšetřovací pokus jak dlouho trvá načerpání benzinu, který odebírali svědkové bezprostředně před událostí. Nebyla rovněž provedena ani mechanoskopická expertíza zámku, případně jednoduchý pokus, zda vůbec zámek na WC uzamknout jde, nebyla ztotožněna osoba, která měla spoluobviněného S. na WC odemknout.
Zcela zásadním pochybením je podle stěžovatele skutečnost, že jednání obviněného bylo kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák., ač obviněný mohl být vzhledem k ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. pouze organizátorem, návodcem nebo pomocníkem k trestnému činu zpronevěry podle §248 tr. zák.
Obviněný L. H. v souvislosti s odvolacím řízením předložil celou řadu návrhů na doplnění dokazování, zejména pro rozptýlení pochybností o výši způsobené škody vůbec a jeho účasti na tomto činu, na což odvolací soud nereagoval a při pochybnostech, které nutně musely vzniknout, nepostupoval v intencích ustanovení §258 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 1995 sp. zn. 12 To 68/1995 a v řízení, které tomuto rozsudku předcházelo, byl porušen zákon v neprospěch obviněného L. H. v namítaném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek vrchního soudu zrušil, dále pak i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 1995 sp. zn. 3 T 13/1995, a to ve výroku o vině pod bodem I., v celém výroku o trestu a náhradě škody, jakož i všechna další rozhodnutí, na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl procesní postup podle §270 odst. 1 tr. ř., tj., aby věc byla vrácena orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodu v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Vzhledem k tomu, že stížnost pro porušení zákona byla podána proti rozhodnutí, které se týkalo jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozhodnutím, Nejvyšší soud podle §267 odst. 5 tr. ř. uvedeným způsobem přezkoumal jen tu část rozhodnutí a předcházejícího řízení, které se týkalo obviněného, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. ve znění zákona č. 292/1993 Sb. postupují orgány činné v trestním řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. ve znění zákona č. 292/1993 Sb. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. ve znění zákona č. 292/1993 Sb. nezamítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.
Podle §256 tr. ř. ve znění zákona č. 292/1993 Sb. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.
Nejvyšší soud po projednání předmětné trestní věci konstatuje, že se odvolací soud uvedenými zákonnými ustanoveními důsledně neřídil.
Obviněnému L. H. bylo dne 15. 2. 1994 vyšetřovatelem Policie ČR Okresního úřadu vyšetřování v Mělníku sděleno obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb., jehož se měl dopustit ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák tím, že dne 4. 1. 1994 v době kolem 6.30 hod. po předchozí dohodě s obviněným K. S. zinscenovali loupežné přepadení benzinového čerpadla v K. n. L., kdy obviněný L. H. uzavřel K. S. jako obsluhu na WC čerpadla, předtím od něj převzal finanční částku ve výši 1.935.484,80 Kč a poté obviněný K. S. oznámil loupežné přepadení čerpadla. Pro stejný trestný čin bylo téhož dne sděleno obvinění i K. S.
Při stanovení výše škody vycházel vyšetřovatel z výpovědí J. K., které učinila dne 4. 1. 1994 a 6. 1. 1994 v procesním postavení svědkyně, byť v té době ještě nebylo ve věci zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř., přičemž tyto výpovědi J. K. nebylo možno považovat za neodkladné a neopakovatelné úkony ve smyslu ustanovení §160 odst. 2, 4 tr. ř.
V průběhu trestního řízení pak ve vztahu k zjištění přesné výše škody, jež měla být přepadením čerpací stanice způsobena, se jak orgány činné v přípravném řízení, tak soudy obou stupňů spokojily s výpovědí svědkyně J. K., vyjádřením státního podniku B. a znaleckým posudkem v oboru ekonomika-účetnictví, který vypracovala znalkyně Ing. B. F.
Svědkyně J. K. opakovaně ve svých výpovědích potvrdila, že tržby za prodej pohonných hmot neodváděla podniku B. od prosince 1993 vůbec, v předchozí době tak činila jako nájemce čerpací stanice od června 1992 do prosince 1992. Tento postup vysvětlila tím, že na čerpadlo docházely faktury za pohonné hmoty, o nichž se domnívala, že by je platit neměla (č. l. 309), proto tržby zadržovala. Připustila, že ostatně tržby zadržovala po celou dobu své působnosti na benzinovém čerpadle. O výši předávaných částek v rámci denních předávek peněz na hotovosti jednoho zaměstnance druhému rovněž nevedla evidenci, peníze se dávaly do trezoru, denně se nepřepočítávaly, takže o přesné výši částek na hotovosti, které byly v trezoru, nebyla informována. Veškeré vydělané peníze jednou týdně nebo jednou za čtrnáct dnů odnášela do banky pracovnice B. nebo obviněný S., a to na osobní účet J. K. Poté vyhotovila pracovnice B. příkaz k úhradě za pohonné hmoty na účet podniku B. Na osobním účtu svědkyně tak byly částky jednak za prodej pohonných hmot, které prodávala za provizi pro podnik B., jednak částky za doplňkový prodej nejrůznějších věcí (mražené výrobky, svetry, cigarety, sušenky), které nakupovala za hotové peníze ze svých prostředků.
Svědkyně ve svých výpovědích připustila, že ze svého účtu vybrala a zaplatila v roce 1993 za dvě chatky 10.000,- Kč a 8.500,- Kč, které jsou nyní v jejím vlastnictví. V srpnu 1993 zakoupila osobní automobil Opel Omega za celkovou částku 540.000,- Kč, když částku 300.000,- Kč měla doma na hotovosti, částku 240.000,- Kč vzala z tržby čerpadla. V prosinci 1993 zakoupila pro sebe další automobil Ford Tranzit za částku 299.000,- Kč, přičemž částku 150.000,- Kč si půjčila od rodiny P. v K., a částku 150.000,- Kč opět vzala z tržby na čerpadle. Odčerpané finanční prostředky pro vlastní potřebu do tržeb nevrátila. V srpnu 1993 se od K. S. dověděla, že ten má v úmyslu koupit faru v L., kterou chtěl přebudovat na penzion, posléze zjistila, že tuto nemovitost vydražil. Teprve při svém výslechu dne 15. 2. 1994 se měla od orgánů činných v trestním řízení dovědět, že z jejího účtu obviněný S. a pracovnice B. převedli dne 6. 8. 1993 na účet obce L. částku ve výši 990.000,- Kč.
I přes takto charakterizované hospodaření s finančními prostředky si však byla jistá, že dne 31. 12. 1993 při odchodu z čerpací stanice se podívala do trezoru, kde fyzicky viděla peníze, které sice nepřepočítávala, ale muselo se dle jejího odhadu jednat o částku kolem dvou milionů korun. Všechny finanční transakce na čerpadle byly podle jejího tvrzení založeny na důvěře, proto se navzájem se spolupracovníky stran předávání peněz nekontrolovali. Zadržované finanční částky od počátku prosince 1993 nedávala na svůj účet proto, že by z nich zbytečně musela platit daň (č. l. 314).
Ke způsobu, jakým bylo nakládáno s finančními prostředky získanými v hotovosti za prodej pohonných hmot, se obdobně vyjádřila i spoluobviněná E. B., jakož i K. S. Z výslechu obou plyne, že řádná evidence finančních prostředků vedena nebyla, a že ze svého účtu si J. K. brala částky, které momentálně potřebovala, aniž bylo zřejmé, zda je na účet posléze vrátila.
Byť z výše uvedených důkazů mimo pochybnost plyne, že hospodaření s finančními prostředky, které byly získány prodejem pohonných hmot a které měly být pravidelně odváděny podniku B., bylo chaotické a krajně nepřehledné, účetnictví o něm vedeno v rozporu s dohodami i zákonem č. 563/1991 Sb., přesto, že J. K. připustila, že z částek, které měly být odvedeny podniku B. přinejmenším o částku 408.000,- Kč, nenabyly soudy obou stupňů pochybností o tom, že v trezoru ke dni jeho vyloupení byla částka přesahující 1.800.000,- Kč, přičemž v odůvodněních rozhodnutí je argumentováno i závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika –účetnictví, který výši takto stanovené škody měl rovněž podporovat.
Znalkyně Ing. B. F. při zpracování znaleckého posudku vycházela z rozsahu a okruhu otázek, které jí byly vyšetřovatelem zadány v usnesení ze dne 12. 7. 1994. V tomto znaleckém posudku uvedla, že při jeho zpracování vycházela z účetnictví, které jí bylo předloženo J. K., avšak podklady byly neúplné, podnikatelka nevedla evidenci o úhradách a tržbách podniku B. (č. l. 132 spisu). Nebyla provedena inventarizace plateb vzájemně odsouhlasená podnikem B. a J. K., takže revize předložená uvedeným podnikem ze dne 22. 2. 1994 není úplná a vyčíslený schodek ve výši 5.149.087,- Kč není podložen řádnou inventarizací. Znalkyně se vyjádřila k možné výši zadržovaných plateb K., kterou za dobu od 7. 12. 1993 do 4. 1. 1994 bez bližšího vysvětlení určila ve výši 1.834.773,76 Kč, aniž specifikovala a vyhodnotila podklady, ze kterých při určení výše této částky vycházela. Znalkyně poukázala na skutečnost, že jak J. K., tak podnik B. nepředložily jí požadované potřebné účetní podklady, a proto se nemohla vyjádřit k některým otázkám, které jí byly v zadání orgánem činným v trestním řízení položeny. Na těchto neúplných a nepodložených závěrech nezměnil nic ani osobní výslech znalkyně provedený v hlavním líčení dne 25. 4. 1995 (č. l. 597 spisu), neboť tam pouze zopakovala výše uvedená tvrzení, aniž by ze strany soudu prvního stupně byl učiněn pokus k doplnění či zpřesnění závěrů tohoto znaleckého posudku.
Bez povšimnutí nemůže zůstat ani skutečnost, že tvrzení J. K. o tom, jakým způsobem měla získávat peníze na nákup chatek a automobilů nebyla prověřována a bez dalšího soudy obou stupňů vycházely z toho, že si z tržeb vzala pouze část prostředků, když částku 300.000,- Kč měla mít u sebe na hotovosti, částku 150.000,- Kč si vypůjčila od rodiny P. Zda částkou přes 300.000,- Kč na hotovosti na podzim roku 1993 skutečně disponovala, zda tato částka rovněž nebyla odňata z podnikatelského účtu či z plateb za pohonné hmoty na hotovosti, zda částku 150.000,- Kč K. rodina P. skutečně půjčila, zůstalo neprověřeno.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že zjišťování skutkového stavu ve vztahu k výši škody, která měla být trestným činem způsobena a zjištění kvalifikačního momentu v intencích ustanovení §89 odst. 14 tr,. zák,. ve znění zákona č. 557/1991 Sb., který v době rozhodování věci platil, nebylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Skutková zjištění k tomuto zákonnému znaku skutkové podstaty trestného činu jsou neúplná a neskýtají spolehlivý podklad k tomu, aby byla stanovena výše způsobené škody o níž nejsou důvodné pochybnosti. Mimo důkazů, které nebyly provedeny a které Nejvyšší soud zmiňuje výše, měl být doplněn znalecký posudek z oboru ekonomika – účetnictví, k němuž by byly dodány všechny znalkyní požadované potřebné podklady, přičemž způsob hospodaření s finančními prostředky a jejich odvodu měl být znaleckým posudkem posouzen za delší časové období.
Za přinejmenším nepřesné, a současné předčasné, je třeba označit závěry soudů obou stupňů o tom, kdy a jak se skutek stal. Zatímco obžaloba uvádí, že k protiprávnímu jednání obviněného H. mělo dojít dne 4. 1. 1994 kolem 6.20 hod., rozsudek soudu prvního stupně dobu spáchání trestného činu posunuje do „časných ranních hodin“. Tuto změnu v odůvodnění rozsudku blíže nevysvětluje, je však patrno, že soud prvního stupně má za to, že ke spáchání trestného činu došlo mezi 6.30 hod. a dobou krátce pod 6.30 hod. (viz č. l. 670 spisu).
Svědek M. B. uvedl, že k čerpadlu přijel kritického dne krátce po šesté hodině, jiné vozidlo tam nestálo, ani v době jeho příjezdu od čerpadla neodjíždělo. V době, kdy tankoval, přijelo osobní auto, jehož řidič se zařadil za auto svědka, ale po krátké době čekání zase odjel. Dalším vozidlem byl bagr, jehož řidič po dobu kdy B. tankoval, seděl ve vozidle a čekal, za ním stálo další osobní auto. Jiné vozidlo k benzínce v této době nepřijelo. Poté, co svědek natankoval asi 200 l nafty a vyřídil formality s úhradou, což podle jeho odhadu činilo asi 10 minut, odjel asi v 6.20 hod. směrem na P. Muž, který jej u čerpadla obsluhoval, nejevil žádné známky rozčilení, choval se zcela přirozeně. Časové údaje obsažené v této výpovědi potvrdil svědek B. B., který byl řidičem bagru čekajícím za B. B. po natankování nafty odjel, za ním stál s vozidlem spolupracovník J. M., který po načerpání pohonných hmot zaplatil K. S. za sebe i za B. K. S., jehož M. osobně znal, se podle svědkova vyjádření choval zcela normálně. Svědek J. M. poté odjel krátce po 6.30 hod. směrem na V., v protisměru neviděl přijíždět jiné vozidlo, na čerpadle a v jeho okolí neviděl mimo K. S. jinou osobu. Obviněného L. H., jehož osobně znal, u čerpadla rovněž neviděl, ani jeho auto (Fiat Tipo), a to ani při odjezdu od čerpadla, kdy projížděl K. Svědek K. F. přijel k čerpadlu asi v 6.35 hod., v protisměru potkal starou modrou škodovku, ale zda vyjela od čerpadla nebo pokračovala v souvislé jízdě po silnici, si nevšiml. Svědek načerpal pohonné hmoty, krátce poté přijel k benzínce traktor, jehož řidič se sháněl po obsluze čerpadla. Když chtěl svědek F. platit, uvědomil si, že čerpadláře dosud neviděl, zaslechl jakési bušení. Proto vešel spolu s traktoristou do budovy a tam traktorista odemkl klíčem, který trčel ze zámku, dveře u vchodu, odkud vyšel K. S. Ten jim sdělil, že byl přepaden a okraden, a přivolal policii.
Tato rekapitulace vypovídá o časovém snímku dění na benzinové stanici zhruba od doby po 6.00 do 6.35 hod., a vzhledem k významu svědeckých výpovědí svědků, kteří tak viděli K. S. bezprostředně před a po vyloupení čerpadla, a uplatněné obhajobě obviněného L. H. o jeho programu ve stejné době, měla být prověření těchto údajů věnována zvýšená pozornost. Především vyšetřovacím pokusem mělo být zjištěno jak dlouho trvá natankování 200 litrů nafty do vozidla, které řídil svědek B., a běžné úkony spojené s placením pohonných hmot kartou obsluze čerpadla, stejná okolnost měla být prověřena u svědka B. a M. tak, aby jimi popisovaná činnost a úkony u čerpadla byly z časového hlediska co nejpřesněji prověřeny. Pro úplnost je třeba dodat, že mezi výpovědí svědka K. F. z přípravného řízení a z hlavního líčení existuje rozpor o podstatné okolnosti, jíž je to, kdo vlastně osvobodil K. S. z místnosti, kde byl uzavřen a jak, přičemž k vysvětlení tohoto rozporu nebyl soudy obou stupňů vyzván.
Pro úplnost je třeba přisvědčit stížnostní námitce ministra spravedlnosti, jíž Nejvyšší soud shledává plně odůvodněnou, že totiž nebyla provedena mechanoskopická expertiza zámku, ani jednoduchý vyšetřovací pokus, který by objasnil, zda zámek na WC, kde byl obviněný S. nalezen, byl zamčen, zda vůbec zamknout šel a zda by případně K. S. komplice pro odcizení peněz potřeboval.
Obviněný L. H. od počátku trestního řízení uplatňoval obhajobu, že kritického dne vstával kolem 6.30 hod., takto vstával obvykle, protože již kolem 7.00 hod. chodil otvírat hotel, jehož byl majitelem. Kritického dne se krátce po půl sedmé, kdy vyšel před dům, setkal se sousedem L., s nímž krátce hovořil. Tuto skutečnost svědek V. L. potvrdil. Časové údaje z rána kritického dne potvrdila i s podrobnostmi také manželka obviněného, svědkyně D. H. Svědkyně Z. K., která byla zaměstnaná v hotelu obviněného, uvedla, že obviněný H. do hotelu chodil pravidelně denně kolem sedmé hodiny, nejpozději kolem půl osmé. Kritického dne obviněný skutečně do hotelu přišel někdy před půl osmou. Svědek Z. S. potvrdil, že s obviněným se kritického dne setkal před jeho hotelem mezi 7.15 až 7.30 hod, byli totiž domluveni na společné návštěvě dopravního inspektorátu, kam svědek obviněného skutečně kritického dne vezl. Uvedená svědectví měla být konfrontována s časovým snímkem, jež by byl vyhotoven v intencích shora naznačených, a teprve poté se mohly soudy obou stupňů vypořádat s tím, zda obhajoba obviněného je či není vyvrácena.
Právní relevanci má i námitka uvedená ve stížnosti pro porušení zákona, že totiž nebylo dostatečně prověřeno, zda původní usvědčující výpověď K. S. ve vztahu k spoluúčasti obviněného H., posléze odvolaná, byla či nebyla učiněna na nátlak mjr. E., který měl K. S. vyhrožovat způsobem, jež vzbudil důvodnou obavu o život. Jak soudy obou stupňů avšak i orgány činné v přípravném řízení, pominuly prověření dalších okolností, které mohly takovou obavu i K. S. vzbudit. Především takto nebylo prověřeno, zda se K. S. obával umístění na stejnou celu s jistým B., který měl mít celou řadu důvodů K. S. se mstít za to, že právě tento obviněný jej udal policii pro trestnou činnost spočívající ve vymáhání peněz, které S. B. dlužil. V této souvislosti se soudy obou stupňů nedostatečně zabývaly souvislostí, která vyplynula z výpovědi svědka mjr. E., že informátorem o údajném spolupachatelství obviněného L. H. na fingované loupeži byl P. G., který figuroval v pravomocně odsouzeném skutku ad III. výroku rozsudku jako dodavatel kradených vozidel obviněnému H. Nebylo vůbec zjišťováno, zda za tuto trestnou činnost byl P. G. trestně stíhán, a pokud ne, zda k trestnímu stíhání nedošlo proto, že byl policejním informátorem. Tato okolnost je rovněž podstatná z hlediska vyhodnocení motivu oznámení trestné činnosti L. H. v posuzované trestní věci.
Pokud jde o tzv. pachové stopy, aniž by byl jejich význam zpochybňován, dosvědčují pouze to, že obviněný L. H. někdy před kritickou událostí byl na uvedeném čerpadle přítomen, platil penězi, které nesly jeho pach, a byly uloženy do trezoru. Obviněný v této souvislosti sám v řízení před soudem předložil k důkazu účtenky, které prokazují, že na čerpadle v čase z hlediska vzniku a trvání pachových stop významném byl, pohonné hmoty čerpal a platil za ně v hotovosti. Hodnocení tohoto důkazů v kontextu důkazů o tom, jak byly fixovány a vyhodnoceny pachové stopy, však chybí.
Nejvyšší soud nesdílí závěry soudů obou stupňů v tom směru, že by bylo možno jednání obviněného L. H. právně kvalifikovat jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák.. Předmětem útoku byly prostředky, za které obviněný K. S. nesl hmotnou odpovědnost, tedy prostředky jemu svěřené. Proto teoreticky mohlo být jednání obviněného K. S. právně kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. Pokud však jde o trestný čin krádeže podle §247 tr. zák., dopustí se tohoto trestného činu ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní. Zmocněním je třeba rozumět odejmutí věci z moci toho, kdo ji oprávněně drží, tedy nejen vlastníka, ale i např. pověřeného zaměstnance, osoby, která má věc vypůjčenu apod. Musí jít o odejmutí proti vůli, případně alespoň bez vědomí takovéto osoby. Pokud obviněný L. H. na místě činu skutečně byl, odnesl peníze, které mu K. S. dobrovolně vydal, čímž porušil sám povinnost opatrovat svěřené prostředky. Obviněný L. H. se tak nemohl zmocnit cizí věci způsobem, který předpokládá ustanovení §247 tr. zák.
Nemohl však být ani pachatelem či spolupachatelem trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Podle §90 odst. 1 tr. zák. jestliže ke spáchání trestného činu vyžaduje tento zákon zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele, může být pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu pouze osoba, která má požadovanou vlastnost, způsobilost nebo postavení. Oním zvláštním postavením je to, že si přisvojuje věc jemu svěřenou. Obviněný L. H. tak mohl být vzhledem k ustanovení §90 odst. 1 tr. zák. organizátorem, návodcem nebo pomocníkem trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák.
Zde je však na místě poukázat na nedostatek řízení spočívající v nedokonale provedeném výslechu spoluobviněného S. v přípravném řízení, z něhož vůbec nelze přesně určit jaké postavení měl obviněný L. H. v uvedeném případě mít, neboť výslech obviněného K. S. byl ukončen bezprostředně poté, co označil L. H. za spolupachatele, aniž byl dotázán k podrobnostem, které by měly vliv jednak na právní kvalifikaci činu, jednak vliv na objasnění okolností případu z hlediska §2 odst. 5 tr. ř. Pokud pak bylo i přes pochybnosti o správnosti skutkových zjištění přistoupeno k výroku o vině obviněného L. H., mohl být vzhledem k aplikaci zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ uznán vinným jen pomocí k trestnému činu, což je nejméně závažná forma účastenství.
V neposlední řadě je Nejvyšší soud toho názoru, že ve věci nebylo právně účinným způsobem obviněnému sděleno obvinění v souladu s ustanovením §160 odst. 1 tr. ř. v tehdy platném znění, protože stíhaný skutek nebyl konkrétně vymezen.
Podle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 1. 1. 2002, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, zahájí vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání, pokud není důvod k postupu podle §159 odst. 2, 3 nebo §159 odst. 1. Trestní stíhání se zahajuje tím, že této osobě nejpozději na počátku prvního výslechu sdělí, že ji stíhá jako obviněného, a učiní o tom záznam. Záznam musí obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán.
Byť oproti současné právní úpravě šlo o neformální úkon sdělení obvinění, v institutu zahájení trestního stíhání byla uskutečněna zásada řádného zákonného procesu vyjádřená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a také §2 odst. 1 tr. ř. spočívající v tom, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Zahájením trestního stíhání je také určen předmět trestního řízení, neboť obžalobu je možno podat jen pro skutek, pro nějž bylo sděleno obvinění. Soud za těchto okolností může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu - §220 odst. 1 tr. ř. Zahájení trestního stíhání má také výrazný vliv na výkon oprávnění obhájce obviněného - §165 tr. ř.
Dne 15. 2. 1994 bylo obviněnému L. H. opatřením vyšetřovatele Policie ČR , Okresního úřadu vyšetřování v Mělníku sp. zn. ČVS: OVS-4/94 sděleno obvinění ze spolupachatelství k trestnému činu podvodu podle §9 odst. 2 tr. zák. a §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 4. 1. 1994 v době kolem 6.30 hod. po předchozí dohodě s K. S. zinscenovali loupežené přepadení benzínového čerpadla v K. n. L., kdy ho jako obsluhu čerpadla uzavřel na WC čerpadla, když předtím převzal finanční částku ve výši 1.935.484,80,- Kč a poté K. S. oznámil loupežné přepadení čerpadla.
Uvedené sdělení obvinění neobsahuje důvody, pro něž byl obviněný stíhán, a neodpovídá tak zákonným požadavkům §160 odst. 1 tr. ř. v tehdy platném znění.
Z citace skutku, tak jak je vymezen ve sdělení obvinění, je dále patrno, že ve sdělení obvinění chybějí podstatné zákonné znaky stíhaného trestného činu. Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Naplnění skutkové podstaty tohoto dolosního trestného činu vyžaduje nejen existenci jeho objektivní stránky (uvedení v omyl, využití omylu), ale i existenci subjektivní stránky trestného činu – úmyslu obohatit sebe nebo jiného. Z tohoto pohledu nelze procesní postup vyšetřovatele označit za zákonný, pakliže záznam o sdělení obvinění tuto náležitost postrádá. Podle §2 odst. 1 tr. ř. nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů, a to způsobem, který stanoví zákon. Trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. je trestným činem úmyslným, a proto v záznamu o sdělení obvinění musí být uvedena i subjektivní stránka tohoto trestného činu, tedy zavinění, případně pohnutka, která charakterizuje trestní stíhání, popřípadě má být uveden i následek. Všechny tyto okolnosti by měly být ve sdělení obvinění vyjádřeny popisem skutkových okolností tak, aby nevzbuzovaly pochybnosti o naplnění základních znaků trestného činu v konkrétním případě. Vyšetřovatel policie ve sdělení obvinění subjektivní stránku trestného činu zcela pominul, když neuvedl žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že byl spáchán úmyslný trestný čin. Stejně tak z popisu skutku není patrno, zda se jednání dopustil v úmyslu obohatit sebe či jiného a koho. Za tohoto stavu věci nebyly naplněny všechny zákonné podmínky nutné pro řádné a zákonné zahájení trestního stíhání ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. (srov. judikaturu Ústavního soudu ÚS 46/1996, ÚS 356/2001, ÚS 43/1996, ÚS 30/200, Š., P., K., V., B.. J., P., F.: Trestní řád, Komentář, C.H. Beck 2002, str. 1021 a násl.).
Jde o takovou vadu, kterou není možno odstranit v řízení před soudem a její odstranění vyžaduje, aby věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření. (srov. R 15/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2002 sp. zn. 9 To 72/2002, schválený v roce 2006 jako judikát do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že vadný je i výrok o náhradě škody, který byl vrchním soudem učiněn podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř.
Krajský soud v Praze rozhodl v hlavním líčení dne 20. 4. 1995 podle §44 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění, že se připouští účast poškozeného státního podniku B. s jeho nárokem na náhradu škody. Byl přečten přípis poškozeného ze dne 10. 1. 1995, jímž se připojil s nárokem na náhradu škody s částkou ve výši 1.820.274,80 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení od zjištění do zaplacení. Krajský soud poté v rozsudku výrokem učiněným podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o společné povinnosti obou obviněných zaplatit na náhradě škody tuto částku spolu s 3% úrokem z prodlení od 18. 1. 1995 do zaplacení. V písemně vyhotoveném rozsudku však není tento výrok odůvodněn a v této části rozsudek neodpovídá požadavkům §125 tr. ř.
Státní podnik B. podal proti rozsudku v zákonné lhůtě odvolání, v němž poukazuje na svůj přípis ze dne 20. 3. 1995 (č. l. 536), kde zpřesňuje nárok na náhradu škody tak, že požaduje zaplacení částky 1.850.148,76 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení počínaje dnem 5. 1. 1994 do 15. 7. 1994, a od 16. 7. 1994 do zaplacení spolu s 16% úrokem z prodlení.
Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí toto zpřesnění nároku na náhradu škody cituje, soudu prvního stupně vytkl, že v souvislosti se specifikací nároku tohoto poškozeného uvedený přípis v hlavním líčení nepřečetl a dále uvedl, že vzhledem ke správnosti této odvolací námitky poškozeného také rozsudek ve výroku o náhradě škody mění. Odůvodnění rozsudku vrchního soudu však není v souladu s výrokem rozsudku učiněným podle §228 odst. 1 tr. ř., kde jsou sice obvinění H. i S. společně a nerozdílně zavázáni k povinnosti zaplatit poškozenému částku 1.850.148,76 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení, avšak doba pro toto plnění je nepochopitelně stanovena v rozmezí od 18. 1. 1995 u obviněného K. S. a od 19. 1. 1995 u obviněného L. H. do 15. 7. 1994. Úrok z prodlení ve výši 16% je pak stanoven počínaje dnem 16. 7. 1994 do zaplacení. V daném případě jde o naprosto vadně vymezená časová období, přičemž zřejmě nepůjde o písařskou chybu, jež by bylo možno opravit postupem podle §131 odst. 1 tr. ř., neboť k této chybě nedošlo v opisech rozsudku, ale rozsudek byl takto vyhlášen (č. l. 731).
Povinností Vrchního soudu v Praze bylo v rámci řízení, jež bylo prováděno, podle §254 odst. 1 tr. ř. uvedené vady a pochybení zjistit a vyvodit z nich příslušné procesní závěry. Vrchní soud této své zákonné povinnosti nedostál, přičemž dovršil zjištěná pochybení jednak vlastním výrokem, učiněným podle §228 a 229 tr. ř., jakož i výrokem podle §256 tr. ř., pokud odvolání obviněného L. H. jako nedůvodné zamítl.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům argumentaci poté Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 1995 sp. zn. 12 To 68/95 a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §256 a §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nejen v neprospěch obviněného L. H., ale i obviněného K. S., o němž rozhodoval Nejvyšší soud na podkladě zásady beneficia cohaesionis, tj., že důvod, pro který rozhodl soud ve prospěch obviněného L. H. prospívá též spoluobviněnému K. S., bylo proto nutno rozhodnout i v jeho prospěch.
Důsledkem vyslovení porušení zákona byl dále procesní postup podle ustanovení §269 odst. 2 tr. ř. a zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 1995 sp. zn. 12 To 68/95, v celém rozsahu. Nejvyšší soud rovněž zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 1995 sp. zn. 3 T 13/95, to ve výroku o vině pod bodem I. rozsudku ve vztahu k oběma obviněným, výroky o trestech u obou obviněných a výrok o náhradě škody učiněný podle §228 odst. 1 tr. ř., jakož i všechna další rozhodnutí, která na takto zrušené rozsudky obou soudů obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Věc v rozsahu, ve kterém byla zrušena, poté podle §270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal krajskému státnímu zástupci v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v intencích tohoto rozhodnutí s právními názory výše podrobně rozvedenými.
Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že Krajský soud v Praze vzhledem k existenci pravomocných výroků o vině v rozsudku ze dne 13. 7. 1995 sp. zn. 3 T 13/1995, a to pod bodem III., jímž byl obviněný L. H. uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a pod bodem II., jímž byl obviněný K. S. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm.c) tr. zák., bude muset v novém řízení rozhodnout o uložení trestů oběma obviněným za tyto trestné činy.
Orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§270 odst. 4 tr. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. února 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á