ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.18.2006.1
sp. zn. 4 Tz 18/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. dubna 2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných V. P. a M. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2006 sp. zn. 5 Ntd 21/2005, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Na obviněné V. P. a M. M. byla dne 16. 6. 2005 podána obžaloba ke Krajskému soudu v Hradci Králové pro rozsáhlou, převážně majetkovou trestnou činnost, kdy obviněný M. byl obžalován z trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., z trojnásobného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a z dvojnásobného trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Obviněný P. byl obžalován z pětinásobného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., formou organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. (2x), podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., formou pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Z pětinásobného trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., podle §176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., formou organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. (2x), podle §176 odst. 1, 2 písm. b), dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., podle §176 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Dále pak z trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění platném do 30. 6. 2002. Pokud jde o místa jejich spáchání, stalo se tak zčásti v obvodu Krajského soudu v Hradci Králové, zčásti v obvodu Městského soudu v Praze.
Předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové dne 16. 12. 2005 vypracoval návrh na delegaci předmětné věci podle §25 tr. ř. s tím, aby byla odňata Krajskému soudu v Hradci Králové a přikázána Městskému soudu v Praze (případně Krajskému soudu v Praze) a tento návrh předložil k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze.
Tento soud pak po provedení neveřejného zasedání dne 4. 1. 2006 rozhodl usnesením sp. zn. 5 Ntd 21/2005 tak, že podle §25 tr. ř. věc odňal Krajskému soudu v Hradci Králové a přikázal ji k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2006 sp. zn. 5 Ntd 21/2005 (ve stížnosti pro porušení zákona je chybně uvedeno 6 Ntd) podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných V. P. a M. M. Podle jeho názoru byl napadeným usnesením porušen zákon v ustanovení §2 odst. 4, §25 tr. ř. a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v neprospěch obviněných.
Stěžovatel poukázal, že věc může být příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně pouze z důležitých důvodů. V posuzovaném případě se odůvodnění návrhu na delegaci v podstatě opírá o skutečnost, že většina svědků, jejichž protokoly o výpovědích jsou obsaženy v trestním spise, má trvalé bydliště v obvodu Městského soudu v Praze, přičemž tyto svědky bude patrně nutné vyslechnout v hlavním líčení. Z toho je dovozováno bezproblémovější a hospodárnější projednání věci u Městského soudu v Praze. Toto stanovisko ale nelze považovat za dostatečně podložené s ohledem na samotný obsah trestního spisu.
Okolnost, že svědci, jejichž výslech je v podané obžalobě navrhován, bydlí v obvodu jiného než příslušného soudu, může být důvodem k delegaci věci, ale pouze za stavu, existují-li zde současně další skutečnosti, na základě nichž lze spolehlivě dovodit, že procesně nepříslušný soud může věc projednat podstatně rychleji a hospodárněji. Pouze v takovém případě je možné učinit výjimku ze zásady uvedené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podle ministra spravedlnosti základním kritériem pro posouzení existence důležitých důvodů je zejména fakt, zda u místně příslušného soudu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v §2 tr. ř., a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu, jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 81 Ústavy ČR i v ustanovení §1 zákona o soudech a soudcích (zákon č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Zmíněné důležité důvody proto musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána. Rozhodnutí o delegaci je v naznačených souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným.
Všechny úvahy dané problematiky je potom na místě vnímat z hlediska ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které hovoří o tom, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ten ji stanovil s tím, že postup, kterým je věc odnímána a přidělována soudu jinému je nutno chápat jako postup rozhodně nestandardní a zcela výjimečný.
Pokud jde o zmiňovanou problematiku svědků a jejich výslech u hlavního líčení, nutno konstatovat, že podle §97 tr. ř. se obecná povinnost svědčit vztahuje bez rozdílu na každého, komu v takovém úkonu nebrání jiné zákonem předvídané překážky. Pokud svědek svévolně této své povinnosti nedostojí, trestní řád obsahuje ustanovení, kterými jej lze za takové jednání postihnout (§66 odst. 1 tr. ř.), event. jeho přítomnost zajistit jiným způsobem (§98 tr. ř.). Navíc bez konkrétních poznatků v daném směru nelze podobné problémy s dostavováním se svědků k hlavnímu líčení presumovat.
Stejně tak pouhou skutečnost, že ani jeden z obviněných nemá své bydliště v obvodu věcně a místně příslušného soudu, nelze považovat za důležitý důvod k postupu podle §25 tr. ř. Při dnešních dopravních možnostech není neřešitelným problémem, aby se obvinění, ale i poškození a svědci dostavili k soudu, ke kterému důvodně napadla obžaloba. Konečně je třeba zmínit, že předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové věnoval studiu spisu, než podal návrh podle §25 tr. ř., 6 měsíců, spis dobře zná a projednávání věci právě u tohoto soudu by významně přispělo k rychlosti trestního řízení o této 13 let staré trestné činnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Td 26/2002, 4 Nd 216/2001, 11 Td 31/2005, nález Ústavního soudu č. III. ÚS 90/1995).
Podle stěžovatele je na základě výše uvedeného nesporné, že usnesením Vrchního soudu v Praze došlo k porušení zákona v neprospěch obviněných, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil vytýkané porušení zákona, podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadené usnesení zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem k této změně pozbyla podkladu a dále aby postupoval podle §270 odst. 1, popř. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že námitky vznesené stěžovatelem nejsou v daném případě důvodné.
S argumenty ministra spravedlnosti uvedenými ve stížnosti pro porušení zákona lze jistě obecně souhlasit. Pokud by se delegační rozhodnutí vrchního soudu opíralo pouze o důvody spočívající v tom, že převážná část svědků navrhovaných podanou obžalobou ke slyšení v hlavním líčení má bydliště v Praze, případně v jejím okolí, a že v Praze mají bydliště i oba obvinění, jistě by se nemohlo jednat o ony důležité důvody, jak je má na mysli ustanovení §25 tr. ř.
K uvedeným důvodům, jež mají i svůj dopad ekonomický, ale v předmětné věci přistupují i důvody další, jimiž jsou zdravotní stav a sociální situace obviněného V. P., na což Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí rovněž, byť ne zcela dostatečně důrazně poukázal.
Z obsahu předloženého trestního spisu je však patrné, že zdravotní problémy obviněného V. P. (trpí epilepsií) a nezbytnost jeho léčení v příslušných zdravotnických zařízeních v P., jakož i jeho sociální situace (je příjemcem částečného invalidního důchodu), jsou reálně způsobilé bránit jeho účasti na hlavním líčení, pokud by bylo konáno u původně věcně a místně příslušného Krajského soudu v Hradci Králové. Přitom v dané rozsáhlé trestní věci bude přítomnost obviněného V. P. na jednání soudu nezbytná k jejímu řádnému objasnění a konečnému rozhodnutí o vině a případných trestech, nehledě na jeho nezadatelné právo zúčastnit se řízení před soudem a uplatnit v něm v plném rozsahu svou obhajobu (viz čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 13 tr. ř.).
V přezkoumávaném případě rozhodně nevyvstaly pochybnosti o tom, zda by Krajský soud v Hradci Králové při svém dalším postupu v dané věci dodržel základní zásady trestního řízení, případně o jeho nestrannosti. K delegování věci zde ale došlo z jiných důležitých důvodů, a proto i poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu č. III. ÚS 90/1995 není zcela případný. Naopak pokud Vrchní soud v Praze ve svém usnesení zmiňuje usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Nd 84/2001 či sp. zn. 5 Nd 102/2001, lze prohlásit, že se jedná o situaci věcně obdobnou, pouze s tím rozdílem, že ve věci obviněných M. M. a V. P. bylo o delegaci rozhodnuto ještě před tím, než ji původně příslušný soud začal projednávat v hlavním líčení, a to právě za účelem eliminace případných překážek, které by velmi reálně mohly narušit hladký průběh celého procesu. Nelze totiž nevidět, že další případné průtahy při projednávání podané obžaloby, kdy jednotlivé skutky měly být obviněnými spáchány v letech 1993 a 1994, by mohly ohrozit dosažení samotného účelu zákona (viz §1 odst. 1 tr. ř.). Tato nikoli nevýznamná okolnost měla být stěžovatelem brána v úvahu i při vlastním posuzování, zda je skutečně nezbytné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o delegaci věci napadnout tímto mimořádným opravným prostředkem.
V této souvislosti je třeba poznamenat, že tvrzení o tom, že předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové věnoval studiu spisu 6 měsíců, a proto jej dobře zná, což by přispělo rychlosti projednávání věci, je tvrzením spekulativním. Nelze rozumně předpokládat, že by předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové předmětný trestní spis mohl ihned po podání obžaloby podrobně studovat, a to po celou dobu 6 měsíců, když nepochybně byly do jeho senátu přiděleny k vyřízení a rozhodnutí i jiné věci, než věc obviněných M. M. a V. P. Perfektní znalost spisu se u předsedy senátu automaticky předpokládá a takovouto znalost bude nepochybně mít i příslušný předseda senátu Městského soudu v Praze, jemuž bude věc přidělena k projednání a rozhodnutí. Pokud jde o rychlost řízení, tak ta bývá v řízení před soudem velmi často ovlivňována disciplinou osob, které jsou k němu předvolávány v postavení svědků, znalců atd., ale i samotných stran řízení, zejména obviněných a jejich obhájců. V daném případě se v tomto ohledu nejvíce rizikovou osobou, a to z již výše naznačených důvodů, opodstatněně jevil obviněný V. P., a proto i z důvodu zamezení dalších případných průtahů v řízení bylo Vrchním soudem v Praze preventivně rozhodnuto o delegaci věci.
Nejvyšší soud po posouzení všech rozhodných zákonných hledisek dospěl k závěru, že v konkrétním případě usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 5 Ntd 21/2005, nedošlo k porušení ustanovení trestního řádu ani k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jelikož jmenovaný soud tímto způsobem rozhodl v souladu s výjimkou obsaženou v ustanovení §25 tr. ř., které umožňuje nejblíže společně nadřízenému soudu rozhodnout z důležitých důvodů o odnětí věci příslušnému soudu a o jejím přikázání jinému soudu téhož druhu a stupně. Z těchto důvodů stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, jako nedůvodnou, a to v neveřejném zasedání (viz ust. §274 tr. ř., věta poslední).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec