ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.23.2006.1
sp. zn. 4 Tz 23/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. V., proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 14. 7. 1976, sp. zn. 1 To 92/1976, proti rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 9. 9. 1976, sp. zn. Tzv 19/1976 a proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 30. 9. 1976, sp. zn. 3 T 103/1976, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 9. 9. 1976, sp. zn. Tzv 19/1976 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §267 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 30. 6. 1990, §254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 30. 6. 1990 a §280 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, v neprospěch obviněného L. V.
Napadený rozsudek se z r u š u j e. Zrušuje se i rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 3. 6. 1976, sp. zn. 3 T 103/76, usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 14. 7. 1976, sp. zn. 1 To 92/1976 a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 30. 9. 1976, sp. zn. 3 T 103/1976.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný L. V. z p r o š ť u j e obžaloby bývalého vojenského obvodového prokurátora Praha ze dne 19. 5. 1976, sp. zn. 6 OPv 145/76, pro skutek spočívající v tom, že dne 8. 4. 1976 v odpoledních hodinách v L. poté, co se dostavil na základě povolávacího rozkazu k v. ú., kde měl nastoupit vojenskou základní službu a byl prezentován, odmítl se převléci do vojenského stejnokroje a dále konat vojenskou základní službu s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho svědomí příslušníka sekty svědků J., čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 3. 6. 1976, sp. zn. 3 T 103/76, byl obviněný L. V. uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 8. 4. 1976 v odpoledních hodinách v L. poté, co se dostavil na základě povolávacího rozkazu k v. ú., kde měl nastoupit vojenskou základní službu a byl prezentován, odmítl se převléci do vojenského stejnokroje a dále konat vojenskou základní službu s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho svědomí příslušníka sekty svědků J. Za uvedené jednání byl obviněný L. V. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Podle §39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byl obviněný k výkonu tohoto trestu zařazen do první nápravně výchovné skupiny.
Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 3. 6. 1976,sp. zn. 3 T 103/76, podal obviněný L. V. v zákonné lhůtě odvolání. Bývalý Vyšší vojenský soud v Příbrami usnesením ze dne 14. 7. 1976, sp. zn. 1 To 92/76, výše uvedené odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 3. 6. 1976, sp. zn. 3 T 103/76, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 14. 7. 1976, sp. zn. 1 To 92/1976, podal dne 9. 8. 1976 tehdejší generální prokurátor ČSSR stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného L. V., která byla směřována do výroku o trestu. Rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 9. 9. 1976, sp. zn. Tzv 19/1976, bylo rozhodnuto tak, že napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 3. 6. 1976, sp. zn. 3 T 103/76, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 14. 7. 1976, sp. zn. 1 To 92/1976, byl porušen zákon v ustanovení §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. Dále tento soud výše citovaný rozsudek zrušil ve výroku o trestu a bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Navazujícím rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 30. 9. 1976, sp. zn. 3 T 103/76, byl obviněnému L. V. uložen podle §280 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců. Podle §39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byl obviněný k výkonu tohoto trestu zařazen do první nápravně výchovné skupiny. Výše uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 16. 10. 1976.
Ministr spravedlnosti České republiky podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. V. proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 14. 7. 1976, sp. zn. 1 To 92/1976, vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 a §254 odst. 1 tr. ř., v tehdy účinném znění, a dále proti rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 9. 9. 1976, sp. zn. Tzv 19/1976, kde došlo k porušení zákona v ustanovení §267 odst. 1 tr. ř., v tehdy účinném znění, a dále proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 30. 9. 1976, sp. zn. 3 T 103/76, kde byl porušen zákon rovněž v ustanovení §280 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že v případě jednání obviněného L. V. se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana, zaručeného mu zejména článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv, který mj. stanoví, že každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto jednání tak bylo prohlášeno za trestné v rozporu s mezinárodním právem a Ústavou ve smyslu §1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, k němuž je rovněž nutno přihlédnout, byť se na posuzovaný případ přímo nevztahuje, když návrh na provedení rehabilitačního řízení nebyl podán. Pochybení v této trestní věci bylo podle ministra spravedlnosti založeno již rozhodnutím bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze, když tento nalézací soud v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, nepřihlédl ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného L. V. vůbec trestným činem, když obviněný tímto svým jednáním pouze realizuje svá základní práva a svobody. Toto pochybení pak nenapravil ani bývalý Vyšší vojenský soud v Příbrami. Porušení zákona pak dovršil bývalý Nejvyšší soud ČSSR, když v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z ustanovení §267 odst. 1 tr. ř., v tehdy účinném znění, nejenže tyto vady předchozích rozhodnutí nenapravil, ale naopak předchozí rozhodnutí zrušil ve výroku o trestu a svým závazným právním názorem přiměl nalézací soud k uložení ještě přísnějšího trestu. Co se týká otázky přípustnosti stížnosti pro porušení zákona, uplatní se v daném případě podle stěžovatele ustanovení §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 14. 7. 1976, sp. zn. 1 To 92/1976, rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 9. 9. 1976, sp. zn. Tzv 19/1976 a v návaznosti na to rovněž rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 30. 9. 1976, sp. zn. 3 T 103/1976, byl porušen zákon v neprospěch obviněného L. V. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., příp. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon porušen byl.
Trestného činu vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1990, se dopustí ten, kdo se v úmyslu vyhnout se vojenské službě nebo plnění vojenských povinností poškodí na zdraví, předstírá nemoc, padělá listinu, opije se nebo použije jiného úskoku nebo kdo odpírá konat vojenskou službu.
S ohledem na to, že stížnost pro porušení zákona směřuje také proti rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR, je třeba se předně zabývat otázkou, zda je podaná stížnost pro porušení zákona přípustná s ohledem na ustanovení §266 odst. 1 tr. ř.
Podle §266 odst.1 tr. ř. platí, že proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona. Nestanoví- li zákon jinak, není proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona přípustná.
Stížnost pro porušení zákona je mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti rozhodnutím, která již nabyla právní moci. Ze zásady závaznosti, nezměnitelnosti a nezvratnosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení vyplývá, že mimořádné opravné prostředky jsou výjimečným opatřením a mají své místo v trestním řízení pouze v případě takových vad rozhodnutí, kdy setrvání na právní moci rozhodnutí a jeho nezměnitelnosti by znamenalo vážné ohrožení nestranného a spravedlivého rozhodování. Základním účelem mimořádného opravného prostředku a následného opravného řízení je náprava konkrétního nesprávného rozhodnutí v zájmu účastníků trestního řízení. Účelem stížnosti pro porušení zákona je náprava právních vad pravomocných rozhodnutí nebo náprava vadného postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo. Soudem se podle §266 odst.1 tr. ř. míní i ty soudy, které na území České republiky působily v rámci soudní soustavy, ale již byly zrušeny, např. místní lidové soudy a vojenské soudy.
Zákonnou výjimkou, kterou předpokládá věta druhá ustanovení §266 odst.1 tr. ř., je ustanovení §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudní rehabilitaci). Ustanovení §30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci stanoví, že i v jiných věcech, než jsou uvedeny v tomto zákoně, je generální prokurátor povinen podat stížnost pro porušení zákona, jestliže přezkoumáním zjistí, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v §1. Podle tohoto ustanovení dále platí, že podání stížnosti pro porušení zákona, jestliže k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v §1 zákona o soudní rehabilitaci, nebrání skutečnost, že Nejvyšší soud věc rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona. Ostatně podaná stížnost pro porušení zákona odkazuje právě na znění ustanovení §30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Nejvyšší soud má za to, že ze znění §30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci („i v jiných věcech…“) lze dovodit, že toto ustanovení se vztahuje jak na trestné činy, které nejsou vyjmenovány v zákoně o soudní rehabilitaci, tak i na trestné činy, na které se tento zákon vztahuje. U posléze uvedených trestných činů ovšem pouze v případě, pokud k dosažení účelu zákona o soudní rehabilitaci nedošlo postupem předpokládaným v oddíle třetím tohoto zákona. Z uvedeného vyplývá, že i ve věcech týkajících se pravomocných soudních rozhodnutí vyhlášených v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 o trestných činech uvedených v oddíle třetím tohoto zákona, v nichž se např. vůbec nekonalo přezkumné řízení podle oddílu třetího zákona o soudní rehabilitaci, lze s poukazem na ustanovení §30 odst. 2 cit. zákona podat stížnost pro porušení zákona, a pokud jsou zde důvody uvedené v §1 cit. zákona, je příslušný orgán (tj. ministr spravedlnosti) povinen tak učinit a v takovém případě podání stížnosti pro porušení zákona nebrání ani ustanovení §266 odst.1 tr. ř. Jestliže se postup podle §30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci uplatní u trestných činů, které nejsou vyjmenovány v citovaném zákoně, tak tím spíše tento závěr platí ohledně trestných činů uvedených v oddíle třetím zákona o soudní rehabilitaci, u nichž ke zrušení soudního rozhodnutí nedošlo v přezkumném řízení. Tento závěr Nejvyššího soudu je třeba zdůraznit proto, že právě trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák. je vyjmenován v třetím oddíle (§4 písm. e)) zákona o soudní rehabilitaci.
Z obsahu spisu vyplývá, že obviněný L. V. se dostavil v termínu stanoveném v povolávacím rozkazu k vojenskému útvaru v L. a poté, co byl prezentován, odmítl se převléci do vojenského stejnokroje a dále konat vojenskou základní službu s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho svědomí příslušníka sekty svědků J. V tomto směru lze poukázat na neměnné výpovědi obviněného učiněné jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem. Na základě těchto výpovědí obviněného a dalších důkazů objektivní povahy bývalý Vojenský obvodový soud dospěl k jednoznačnému závěru, že obviněný odmítl nastoupit vojenskou službu z důvodu jeho náboženského vyznání, což vyplývá i z odůvodnění napadeného rozsudku. Skutkový závěr soudu, podle něhož obviněný L. V. odpírá konat vojenskou službu z důvodu jeho náboženského přesvědčení, je správný a má oporu v provedených důkazech.
V posuzované věci bylo zcela jednoznačně zjištěno, že obviněný odmítl převléci se do vojenského stejnokroje a dále konat vojenskou základní službu jen z toho důvodu, že výkon vojenské základní služby byl v rozporu s jeho náboženským přesvědčením. Bývalý Vojenský obvodový soud však nesprávně dospěl k závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení §280 odst. 1 tr. zák., ve znění platném do 30. 6. 1990.
Z výše uvedeného lze dovodit, že čin obviněného směřoval k uplatnění základního práva občana, zaručeného mu Ústavou a v dalších mezinárodních paktech zaručujících občanská a politická práva. Obviněný svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení podle Ústavy. Zde je třeba připomenout, že čl. 32 odst. 1 Ústavy ČSSR z roku 1960 (zák. č. 100/1960 Sb.) zaručoval občanům svobodu vyznání. V čl. 32 odst. 2 pak bylo uvedeno, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Svoboda vyznání a svědomí sice byla Ústavou formálně zaručena, ale norma nižší právní síly (zákon), kterou by realizace této, Ústavou garantované, svobody byla zajištěna, vydána nebyla. Jestliže zákonodárce nestanovil žádnou alternativu k tomu, aby obviněný mohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by tím současně popřel své náboženské přesvědčení zaručené mu Ústavou, nebylo takové jednání možné posoudit jako trestný čin. V tomto směru lze dále poukázat na čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a na čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který byl v době spáchání posuzovaného činu pro tehdejší ČSSR právně závazný. Tento pakt umožňuje podrobit náboženskou svobodu nebo víru jen takovým omezením, která jsou nutná k ochraně veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod. K výše uvedenému je třeba konstatovat, že za situace, kdy zde nebyla jiná alternativa k výkonu vojenské služby pro případ, že její výkon by vedl k popření náboženského přesvědčení občana, pak nebylo možno čin občana, kterým jen realizoval Ústavou a mezinárodními úmluvami zaručené svobody, pokládat za trestný čin. Pro úplnost je třeba dodat, že výše uvedený právní názor vyplývá z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003.
Na základě těchto výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 14. 7. 1976, sp. zn. 1 To 92/1976, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 30. 6. 1990, napadeným rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 9. 9. 1976, sp. zn. Tzv 19/1976, byl porušen zákon v ustanovení §267 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 30. 6. 1990 a napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 30. 9. 1976, sp. zn. 3 T 103/1976, byl porušen zákon v ustanovení §280 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, a to v neprospěch obviněného L. V. V souladu s ustanovením §269 odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud výše citovaná napadená rozhodnutí, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného L. V. pro tento skutek, blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1990, obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. zprostil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. J. P.