ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.47.2006.1
sp. zn. 4 Tz 47/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 10. května 2006 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného D. Š., proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 4. 6. 1974, sp. zn. 3 T 140/74, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 4. 6. 1974, sp. zn. 3 T 140/74 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §280 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1990, v neprospěch obviněného D. Š.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný D. Š., z p r o š ť u j e obžaloby býv. vojenského obvodového prokurátora Praha ze dne 16. 5. 1974, sp. zn. 5 OPv 196/74, pro skutek spočívající v tom, že dne 6. 4. 1974 a 13. 4. 1974 u v. ú. P., kde dne 2. 4. 1974 nastoupil vojenskou základní službu, odmítl plnit v sobotu úkoly s odůvodněním, že je členem církve A. s. d. a jeho víra mu zakazuje v sobotu pracovat, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1990.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 4. 6. 1974, sp. zn. 3 T 140/74, byl obviněný D. Š. uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1990, kterého se dopustil tím, že dne 6. 4. 1974 a 13. 4. 1974 u v. ú. P., kde dne 2. 4. 1974 nastoupil vojenskou základní službu, odmítl plnit v sobotu úkoly s touto službou spojené s odůvodněním, že je členem církve A. s. d. a jeho víra mu zakazuje v sobotu pracovat. Za uvedené jednání byl obviněný D. Š. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1990, byl pro výkon trestu zařazen do I. nápravně výchovné skupiny. Rozsudek nabyl právní moci dne 21. 6. 1974.
Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 4. 6. 1974, sp. zn. 3 T 140/74, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného D. Š. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, jakož i v ustanovení §280 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že v případě trestného činu obviněného D. Š. se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Výše uvedený trestný čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, k němuž je nutno přihlédnout, byť se na projednávanou věc přímo nevztahuje. Bývalý Vojenský obvodový soud v Praze proto pochybil, když nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného D. Š. vůbec trestným činem, neboť obviněný tímto jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou pozornost, byť z dokazování vyplývalo, že v dané věci je třeba pečlivě objektivizovat důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby vedly.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 4. 6. 1974, sp. zn. 3 T 140/74, byl porušen zákon v neprospěch obviněného D. Š. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., příp. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.
Podle §280 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1990, se trestného činu vyhýbání se výkonu vojenské služby dopustí ten, kdo se v úmyslu vyhnout se vojenské službě nebo plnění vojenských povinností poškodí na zdraví, předstírá nemoc, padělá listinu, opije se nebo použije jiného úskoku, nebo ten, kdo odpírá konat vojenskou službu.
Z obsahu spisu vyplývá, že obviněný D. Š. dne 2. 4. 1974 nastoupil vojenskou základní službu u v. ú. P. a v sobotu dne 6. 4. 1974 a 13. 4. 1974 odmítl plnit úkoly s touto službou spojené s odůvodněním, že je členem církve A. s. d. a jeho víra mu zakazuje v pátek od západu slunce do soboty západu slunce vykonávat jakoukoli činnost, tedy odmítl v sobotu pracovat z důvodu svého náboženského přesvědčení. V tomto směru lze poukázat na neměnné výpovědi obviněného učiněné jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem. Na základě těchto výpovědí obviněného a dalších důkazů objektivní povahy bývalý vojenský obvodový soud dospěl k jednoznačnému závěru, že obviněný odpíral konat vojenskou službu z důvodu jeho náboženského vyznání, což vyplývá i z odůvodnění napadeného rozsudku. Skutkový závěr soudu, podle něhož obviněný D. Š. odmítl plnit v sobotu úkoly spojené s vojenskou službou z důvodu svého náboženského přesvědčení, je správný a má oporu v provedených důkazech.
V posuzované věci bylo zcela jednoznačně zjištěno, že obviněný odmítl plnit v sobotu úkoly spojené s vojenskou službou jen z toho důvodu, že plnění úkolů v tento den bylo v rozporu s jeho náboženským přesvědčením. Bývalý Vojenský obvodový soud však nesprávně dospěl k závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení §280 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1990.
Z výše uvedeného lze dovodit, že čin obviněného směřoval k uplatnění základního práva občana, zaručeného mu Ústavou a v dalších mezinárodních paktech zaručujících občanská a politická práva. Obviněný svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení podle Ústavy. Zde je třeba připomenout, že čl. 32 odst. 1 Ústavy ČSSR z roku 1960 (zák. č. 100/1960 Sb.) zaručoval občanům svobodu vyznání. V čl. 32 odst. 2 pak bylo uvedeno, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Svoboda vyznání a svědomí sice byla Ústavou formálně zaručena, ale norma nižší právní síly (zákon), kterou by realizace této, Ústavou garantované, svobody byla zajištěna, vydána nebyla. Jestliže zákonodárce nestanovil žádnou alternativu k tomu, aby obviněný mohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by tím současně popřel své náboženské přesvědčení zaručené mu Ústavou, nebylo takové jednání možné posoudit jako trestný čin. V tomto směru lze dále poukázat na čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a na čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhl. č. 120/1976 Sb.), který byl v době spáchání posuzovaného činu pro tehdejší ČSSR právně závazný. Tento pakt umožňuje podrobit náboženskou svobodu nebo víru jen takovým omezením, která jsou nutná k ochraně veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod. K výše uvedenému je třeba konstatovat, že za situace, kdy zde nebyla jiná alternativa k výkonu vojenské služby pro případ, že její výkon by vedl k popření náboženského přesvědčení občana, pak nebylo možno čin občana, kterým jen realizoval Ústavou a mezinárodními úmluvami zaručené svobody, pokládat za trestný čin, a to zejména v posuzovaném případě, kdy obviněný odmítal plnit úkoly spojené s vojenskou službou pouze jeden den v týdnu. Pro úplnost je třeba dodat, že výše uvedený právní názor vyplývá z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003 a dále z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 4 Tz 168/2004.
Na základě těchto výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §280 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1990, v neprospěch obviněného D. Š. V souladu s ustanovením §269 odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 4. 6. 1974, sp. zn. 3 T 140/74, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného D. Š. pro tento skutek, blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1990, obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. zprostil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. J. P.