ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.53.2006.1
sp. zn. 4 Tz 53/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 30. května 2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 12 To 444/2004, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 2 T 76/2003, byl obviněný L. Š. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že od března roku 2002 v H. V., okres T., v postavení jednatele společnosti L. V., s. r. o., přestal plnit povinnosti spočívající v pravidelné úhradě leasingových splátek vyplývající z leasingové smlouvy, kterou uzavřel za společnost L. V., s. r. o. dne 28. 1. 2000 se společností Č. L., a. s., to vedlo k ukončení leasingové smlouvy spojené s výzvou k vydání předmětu leasingu ze strany leasingové společnosti, dne 20. 6. 2002 po seznámení s obsahem výpovědi ze smlouvy a výzvy k vydání věci odmítl písemnost převzít a vydat předmět leasingu, osobní automobil Volkswagen Bora, 1,9 Tdi, majiteli s tím, že neakceptuje důvody výpovědi leasingové smlouvy a vůz nevydá, tím fakticky znemožnil vlastníku vozu vykonávat vlastnická práva k této věci, v následujícím období se choval tak, jako by byl majitelem vozu a též se pokusil předmět leasingu převést na třetí osobu, čímž vlastníku vozu společnosti Č. L., a. s., R., P., způsobil škodu ve výši nejméně 27.942,- Kč (bez DPH).
Za to mu byl v sazbě §125 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. za uvedený trestný čin, jakož i za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 4 T 598/2002, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a devíti měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost v době podmíněného odsouzení nahradit podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 4 T 598/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl obviněnému podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 15.000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby poškozené společnosti Č. L., a. s., R., P., nahradil škodu ve výši 27.942,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 12 To 444/2004, jímž citovaný rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 2 T 76/2003, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný L. Š. byl pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 30.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 12 To 444/2004, podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. Š. Namítá v ní, že napadeným rozhodnutím byl zákon v neprospěch tohoto obviněného porušen v ustanoveních §254 odst. 1 a §259 odst. 3 tr. ř., a v řízení předcházejícím také ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §248 odst. 1, 2 tr. zák.
V písemném odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti uvedl, že samotné neplacení leasingových splátek není bez dalšího postižitelné prostředky trestního práva, ale pouze v rámci práva soukromého. Proto dále řešil otázku, zda jednání obviněného L. Š. tak, jak bylo prokázáno provedenými důkazy, naplňuje znak přisvojení si cizí věci, jakožto zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry dle §248 tr. zák. Nikoliv každá dispozice se svěřenou věcí, a tedy i předmětem leasingu, může naplňovat formální znaky tohoto trestného činu. Přisvojení předmětu leasingu a tedy jeho zpronevěrou by podle názoru stěžovatele byl jeho prodej třetí osobě. Provedenými důkazy však nebylo prokázáno, že by k prodeji vozidla zn. VW Bora obviněným, či alespoň pokusu o takový prodej vůbec došlo. Obviněný Š. jednal o případné koupi vozidla se svědkem M. N., vždy však uváděl, že se jedná o majetek leasingové společnosti.
Obviněný L. Š. odůvodňoval své jednání vůči společnost Č. L., a. s., mimo jiné i existencí svých pohledávek vůči ní. Obhajoba obviněného byla v tomto směru odmítnuta s tím, že společnost Č. L., a. s. jeho pohledávky neuznala. Případná otázka výkonu zadržovacího práva ve smyslu §175 a násl. občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.) však nebyla zohledněna. Ministr spravedlnosti dále upozornil na nejasnosti při určení doby spáchání trestného činu, neboť počátek je vymezen pouze jako březen roku 2002, avšak ze splátkového kalendáře je zřejmé, že březnová splátka byla splatná ke dni 29. 3. 2002. Doba ukončení trestného činu nebyla specifikována, přičemž odvolací soud vycházel z předpokladu, že se tak stalo ke dne 1. 4. 2003, aniž tento svůj závěr jakkoliv odůvodnil. Lze tedy pouze předpokládat, že za ukončení trestného činu tento soud považoval den, kdy obviněný L. Š. převzal usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. Podle názoru stěžovatele je otázka konkrétního okamžiku spáchání trestného činu důležitá s ohledem na skutečnost, že teprve tímto okamžikem vznikla poškozené společnosti škoda.
S ohledem na výše uvedené poté ministr spravedlnosti dovodil, že výrok o vině obviněného L. Š. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. nemá dostatečnou oporu v provedených důkazech. Opomenuta a neprověřena přitom zůstala obhajoba obviněného, pokud jde o další jednání přímo se společností Č. L., a. s., na což obviněný ve shodě se svědkem M. N. poukazoval. Neprověřeno a tedy i nevyvráceno zůstalo také tvrzení obviněného, že předmětné vozidlo bylo a v době řízení stále je k dispozici k převzetí leasingovou společností, přičemž vozidlo není jakkoliv obviněným využíváno.
Krajský soud v Hradci Králové podle názoru ministra spravedlnosti porušení zákona završil tím, že v rozporu s ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. nedostál důsledně své přezkumné povinnosti, když nezjistil uvedená pochybení ve výroku o vině a omezil se pouze na nové rozhodnutí o trestu.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 12 To 444/2004, a v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon v namítaném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, dále aby zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 2 T 76/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak pravomocného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv malou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000,- Kč.
Předmětem útoku tohoto trestného činu je cizí věc, která byla pachateli svěřena. Pachatel si přisvojí věc, pokud s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch
Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že dne 29. 1. 2001 byla mezi společností O. L., a. s., a společností L. V., s. r. o., jako leasingovým nájemcem, uzavřena leasingová smlouva, ohledně vozidla Volkswagen Bora 1.9 Tdi (dále jen leasingová smlouva). Poté, co leasingový nájemce, společnost L. V., s. r. o., zůstala opakovaně v prodlení leasingových splátek, vypověděla společnost Č. L., a. s., tuto leasingovou smlouvu přípisem ze dne 16. 5. 2002. V ukončení leasingové smlouvy je uvedeno, že tuto leasingovou smlouvu společnost Č. L., a. s. vypovídá ke dni 23. 5. 2006 a zároveň je k tomuto datu mezi 9. a 12. hodinou určeno, aby leasingový nájemce předmět leasingu dopravil do Prodejny ojetých automobilů Č. L., a. s., K. ulice, P. – Č..
Jak vyplývá z leasingové smlouvy (čl. 4.4.1.), je-li nájemce v prodlení se zaplacením leasingové splátky, nebo úroku z prodlení nebo smluvní pokuty a to i částečně, je společnost O. L., a. s., oprávněna vypovědět leasingovou smlouvu. V tomto případě končí leasingová smlouva dnem uvedeným v písemné výpovědi (čl. 4.4.2.). Výpověď se přitom považuje za doručenou při postupu podle §46 a §48 o. s. ř. Jak dále vyplývá z obsahu trestního spisu, společnost Č. L., a. s. (obchodní firma společnosti O. L., a. s. byla ke dni 31. 5. 2001 změněna na Č. L., a. s.) se nejprve pokusila doručit uvedenou výpověď na adresu společnosti L. V., s. r. o., prostřednictvím pošty, přičemž zásilka s touto výpovědí byla poté, co byl adresát nezastižen, uložena na poště od 17. 5. 2002 do 1. 6. 2002. Následně byl L. Š. osobně kontaktován dne 20. 6. 2002 ve firmě L. V., s. r. o., pracovníky agentury Ing. J. M., kdy mu bylo oznámeno ukončení leasingové smlouvy, přitom byl současně učiněn pokus obviněnému písemnost doručit. Tu obžalovaný odmítl převzít a pracovníkům uvedené agentury sdělil, že automobil Volkswagen Bora byl prodán třetí osobě. Proto soud prvního stupně důvodně dovodil, že nejpozději ke dni 20. 6. 2002 obžalovaný věděl, že leasingová smlouva byla vypovězena. S otázkou ukončení leasingu jako skutečnosti rozhodné pro posouzení, kdy zanikl právní důvod obviněného k užívaní předmětného automobilu, se podle názoru Nejvyššího soudu v dostatečné míře vypořádaly soudy obou stupňů, proto v tomto směru dále plně odkazuje na jejich rozhodnutí, která ve vztahu k této skutečnosti podrobně hodnotí svědecké výpovědi také s ohledem na znění ustanovení §46 a násl. o. s. ř., tzv. fikci doručení. Také stěžovatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku tuto skutečnost nikterak nezpochybňuje.
Z obsahu trestního spisu a také z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 2 T 76/2003, vyplývá, že obviněný byl přípisem policejního rady SKPV Trutnov ze dne 11. 3. 2003 vyzván k vydání vozidla Volkswagen Bora ke dni 20. 3. 2003. Tento dopis byl obviněnému doručen dne 1. 4. 2002 (společně s usnesením o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1. tr. ř.). Z výpisu evidence motorových vozidel ke dni 23. 4. 2003 bylo zjištěno, že držitelem předmětného vozu je k tomuto datu obviněný, a že tudíž předmět leasingu nevrátil, jak bylo jeho povinností, a to ani po zahájení trestního stíhání.
K námitce stěžovatele, že trestným činem zpronevěry je pouze prodej předmětu leasingu třetí osobě nebo alespoň pokus o takovýto prodej uvádí Nejvyšší soud, že popsané jednání obviněného podle jeho názoru znaky skutkové podstaty zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. naplňuje, neboť obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv malou. Jestliže pachatel v rozporu se zněním tzv. leasingové smlouvy po ukončení smluvního vztahu předmět leasingu nevrátí leasingové společnosti, i když mu zanikl právní důvod jeho dalšího užívání, ale naopak i nadále jej neoprávněně užívá způsobem, nasvědčujícím tomu, že hodlá oprávněnou osobu na další dobu vyloučit z dispozice s předmětem leasingu, může být takovéto jednání posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 30/2004 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutková podstata tohoto trestného činu je naplněna nejen tehdy, kdy pachatel věc prodá, ale také pokud si ji bez oprávnění vědomě ponechá a dlouhodobě užívá jako věc vlastní. Prokázaná dlouhodobost protiprávního stavu přitom odlišuje trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. od trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 tr. zák.
V čl. 1.5.9. leasingové smlouvy je uvedeno, že leasingový nájemce není bez předchozího písemného souhlasu společnosti O. L., a. s., oprávněn předat předmět leasingu do užívání třetí osobě na dobu přesahující jeden týden. Ze svědeckých výpovědí a z výpovědi obviněného vyplývá, že se obviněný se předmětný automobil pokusil dále prodat. Obviněný L. Š. ve své výpovědi u hlavního líčení ze dne 13. 8. 2003 uvedl, že byl ve společnosti Č. L., a. s., se třemi zájemci na převzetí leasingu, přičemž poté, co předali vyplněné doklady, se jim nikdo ze společnosti Č. L., a. s. neozval a neodpověděl. Svědek M. N. uvedl při výslechu u hlavního líčení dne 30. 9. 2003, že obviněný L. Š. mu nabídl asi před dvěmi lety vozidlo Volkswagen Bora k prodeji. Svědek dále uvedl, že složil 150.000,- Kč na uhrazení leasingu, prodej vozu však nebyl úspěšně ukončen, a obviněný mu doposud celou poskytnutou zálohu nevrátil. Svědek R. H. při výslechu u hlavního líčení dne 13. 1. 2004 uvedl, že osoba, která se mu ve firmě pana Š. představila jako L. Š., na dotaz ohledně vozidla Volkswagen Bora sdělila, že ho prodala. Jako listinný důkaz byla u hlavního líčení dne 31. 3. 2004 podle §213 odst. 1 tr. ř. přečtena závěrečná zpráva k leasingové smlouvě, kde je uvedeno, že dalším šetřením bylo zjištěno, že na předmět leasingu měl L. Š. tři další zájemce, jimž mohl vozidlo prodat. Na základě uvedených důkazů vzal soud prvního stupně za prokázaný také pokus o převedení předmětu leasingu bez souhlasu leasingového pronajímatele na třetí osobu.
Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku dále vytýká napadenému rozhodnutí, že byla paušálně odmítnuta obhajoba obviněného týkající se jeho pohledávky vůči společnosti Č. L., a. s., a případného zohlednění výkonu zadržovacího práva ve smyslu §175 a násl. občanského zákoníku.
Podle ustanovení §175 občanského zákoníku kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji zadržet k zajištění své splatné pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat. Jak tedy vyplývá ze znění tohoto zákonného ustanovení věc lze za splnění dalších podmínek zadržet pouze v případě existence své splatné pohledávky a jejího zajištění.
Z úředního záznamu o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. ze dne 15. 11. 2002 vyplývá, že obviněný L. Š. uvedl, že společnosti Č. L., a. s., zaslal akontaci na vozidlo ve výši 380.000,- Kč, přičemž vozidlo poté nepřevzal a Č. L., a. s., požádal o vrácení akontace, neboť nedošlo k plánovanému obchodu. Vystavil na tuto částku fakturu, zaslal ji společnosti Č. L., a. s., fakturu však nikdo neproplatil ani nevrátil. Proto dne 22. 7. 2002 zaslali Č. L. tzv. jednostranné započtení pohledávky, kde od jejich dluhu 380.000,- Kč odečetli splátky, které zbývaly zaplatit za vozidlo VW Bora. Ze sdělení Mgr. M. Š., právníka Č. L., a. s., ze dne 15. 1. 2003 vyplývá, že obviněný Š. uzavřel se společností Č. L., a. s., dvě leasingové smlouvy. Pro neplacení splátek byly nájemci obě leasingové smlouvy vypovězeny. Dále uvedla, že dne 30. 7. 2002 zaslal obviněný L. Š. společnosti Č. L., a. s., fakturu na ztrátu z leasingových smluv v celkové výši 720.000,- Kč, která byla dopisem ze dne 10. 9. 2002 vrácena jako bezpředmětná. Tato zpráva byla jako listinný důkaz v hlavním líčení dne 31. 3. 2004 podle §213 odst. 1 tr. ř. přečtena. Je zřejmé, že v tomto případě neexistoval zákonný předpoklad pro zadržení věci - vozidla VW Bora, neboť z výše uvedeného vyplývá, že obviněný vůči společnosti Č. L., a. s. neměl pohledávky, které po právu existují.
K námitce ministra spravedlnosti týkající se nepřesného určení doby spáchání trestného činu, kdy považuje jako počátek určení této doby březen 2002, přičemž vychází ze znění skutkové věty rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 2 T 76/2003, Nejvyšší soud uvádí, že posuzované jednání obviněného je v této skutkové větě dále specifikováno, a to tím, že je zde uvedeno, že „…dne 20. 6. 2002, po seznámení s obsahem výpovědi ze smlouvy a výzvy k vydání věci odmítl obviněný písemnost převzít a vydat předmět leasingu…“ Proto výrok, jímž byl obviněný uznán vinným, splňuje zákonný požadavek uvedený v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., ve kterém je uvedeno, že výrok, jímž se obviněný uznává vinným nebo jímž se obžaloby zprošťuje musí přesně označovat mimo jiné čas spáchání trestného činu. Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se totiž obviněný dopustil již tím jednáním, jímž byl zcela dotčen právem chráněný zájem, v tomto případě tím, že ačkoliv o povinnosti předat automobil věděl, nadále jej zadržoval, pokusil se jej převést na třetí osobu, čímž vlastníku vozu, společnosti Č. L., a. s., způsobil na majetku škodu ve výši nejméně 27.942,- Kč.
Pokud Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého rozsudku ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 12 To 444/2004, uvedl, že posuzovaný trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. obviněný spáchal do 1. 4. 2003, je třeba uvést, že tento soud jako soud druhého stupně výrok o vině v rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 2 T 76/2003, shledal správným a napadené rozhodnutí zrušil pouze ve výroku o trestu, když poté podle §259 odst. 3 tr. ř. sám obviněnému uložil trest. Závazný názor soudu o době spáchání trestného činu je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 12 To 444/2004, nezměněn. Určení doby spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., které je uvedeno v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, proto nemá relevantní vztah k výroku o vině obviněného L. Š., konkrétně k časovému určení souzeného skutku v rozsudečném výroku.
Přestože uvedenou skutečnost stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku nenamítal, Nejvyšší soud zjistil, že v posuzovaném případě byly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. a to vzhledem k tomu, že soud uloží souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák. i k již dříve uloženému souhrnnému trestu za podmínky, že veškeré sbíhající se trestné činy téhož pachatele, o nichž bylo rozhodováno ve více trestních řízeních, byly spáchány dříve, než byl v některém z těchto řízení vyhlášen prvý odsuzující rozsudek soudu prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 1997, sp. zn. 2 Tzn 58/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, číslo 4/1998). Jak totiž vyplývá z obsahu trestního spisu, obviněný byl nejprve trestním příkazem Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 7. 2002, sp. zn. 2 T 648/2001, který mu byl doručen dne 24. 7. 2002, uznán vinný ad 1-2,4) výroku trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaným ve dnech 31. 5. 1999, 1. 6. 1999, a od 10. 6. 1999 do 18. 6. 1999 a ad 3) výroku trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a na příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., který spáchal od 1. 1. 1998 do 2. 8. 2000 a ad 5) výroku trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 4 T 598/2002, byl obviněný L. Š. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil v přesně nezjištěné době od 9. 7. 1997 do 30. 6. 2000, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Tímto rozsudkem byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkaz Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 7. 2002, sp. zn. 2 T 648/2002. Trestného činu, o kterém rozhodoval Okresní soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 76/2003, se obviněný dopustil dne 20. 6. 2002, tedy dříve než byl obviněnému dne 24. 7. 2002 doručen trestní příkaz Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 7. 2002, sp. zn. 2 T 648/2001, tedy první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně.
V uvedeném rozsahu tedy k pochybení Krajského soudu v Hradci Králové došlo, přičemž obviněnému byly místo jediného souhrnného trestu uloženého v rámci trestní sazby nejzávažnějšího ze sbíhajících se trestných činů, jímž byl trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 2 tr. zák. (stejně přísným trestným činem je i trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodářství a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák.) uloženy tresty dva, a to trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu pěti let, společně s peněžitým trestem ve výměře 30.000,- Kč.
Podle ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. proti výroku o trestu lze podat stížnost pro porušení zákona jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost je každý trest, který je uložen ve výměře nad horní hranici trestní sazby. Zřejmý nepoměr uloženého trestu ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost je dán, pokud druh nebo výměra trestu podstatně nerespektují hlediska vymezená trestním zákonem. O zřejmý nepoměr k poměrům pachatele jde tehdy, když uložený trest zásadně nerespektuje individualitu obviněného jako objektu trestu a další okolnosti, pro které je stejný trest pro různé pachatele různě citelný. Ve zřejmém rozporu s účelem trestu je např. druh trestu, který vůbec nelze uložit, dále trest, který nelze uložit vedle jiného trestu, anebo trest, pro jehož uložení nebyly splněny podmínky stanovené příslušným ustanovením obecné části trestního zákona. Neuložení souhrnného trestu samo o sobě nemusí odůvodnit závěr, že uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost, nebo k poměrům pachatele, nebo že uložený trest je v rozporu s účelem trestu. V posuzované věci by se jednalo o porušení zákona ve výroku o trestu v tom případě, kdyby bylo možno dovodit, že obě samostatná odsouzení jsou ve svém souhrnu ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti posuzovaných činů pro společnost, přičemž tento zřejmý nepoměr by musel existovat v neprospěch obviněného (stížnost pro porušení zákona byla podána ve prospěch obviněného).
Stav, kdy byly obviněnýmu uloženy dva tresty a to trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání pěti let a peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč, podle názoru Nejvyššího soudu kritéria uvedená v ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. nesplňuje. Pokud by totiž Krajský soud v Hradci Králové ukládal souhrnný trest podle pravidel uvedených v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., nepochybně by takovýto trest nepředstavoval pro obviněného mírnější postih, než oba samostatně uložené tresty. Lze proto konstatovat, že tyto dva tresty vedle sebe obstojí. Stanovené druhy trestů, jejich výměry či způsob jejich výkonu odpovídají výslednému konkrétnímu stupni společenské nebezpečnosti spáchaných trestných činů (viz ustanovení §3 odst. 4 tr. zák.), když zároveň neodporují poměrům obviněného ani účelu trestu, jak je vymezen v ustanovení §23 tr. zák. Nejedná se tedy o takovou vadu, která by podle ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. odůvodňovala podání stížnosti pro porušení zákona proti výroku o trestu z napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 12 To 444/2004.
V souvislosti s výše uvedenými úvahami však Nejvyšší soud znovu konstatuje, že tuto vadu ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona nenamítal (§267 odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud by k ní přihlédl pouze v případě, že by mohla mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, a z důvodů uvedených výše takovouto okolnost neshledal.
Obhajobou obviněného L. Š., která se týká jeho jednání přímo se společností Č. L., a. s., na kterou obviněný spolu se svědkem M. N. poukazuje, a kterou ministr spravedlnosti považuje za opomenutou a neprověřenou, se podrobně zabýval a hodnotil ji již Okresní soud v Trutnově v odůvodnění svého rozsudku ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 2 T 76/2003. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že požadavek obhájce obviněného na doložení dalších listin ze strany Č. L., a. s., jimiž byla dokumentována snaha obviněného ukončit leasingovou smlouvu, byl zamítnut, neboť z postupu Č. L., a. s., je zřejmé, že k předčasnému ukončení smlouvy nedošlo. Soud v této souvislosti poukázal na nadbytečnost takového doplnění dokazování, neboť z leasingové smlouvy a sjednaných smluvních podmínek vyplývá, že k předčasnému ukončení leasingové smlouvy může dojít pouze se souhlasem leasingového pronajímatele, který takovýto úkon neučinil.
Pokud stěžovatel namítá, že vozidlo VW Bora bylo v době řízení stále k dispozici k převzetí leasingovou společností, přičemž vozidlo není využíváno, je opět třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že obžalovaný věděl o povinnosti vrátit automobil leasingové společnosti po té, co byla leasingová smlouva vypovězena (o čemž byl obviněný nade vší pochybnost vyrozuměn), přičemž takováto povinnost jednoznačně vyplývá z leasingové smlouvy (čl. 4.4.3.).
Nejvyšší soud proto konstatuje, že z odůvodnění tohoto rozsudku je patrné, jak se soud prvního stupně s uplatněnou obhajobou obviněného vypořádal a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů, jak mu ukládá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. uvádí, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada volného hodnocení důkazů tedy znamená, že neexistují zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti a pro stanovení důkazní síly jednotlivého důkazu, tedy jeho věrohodnosti.
Podle ustanovení §2 odst. 11 tr. ř. je jednání před soudy ústní, důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. V tomto zákonném ustanovení je obsažena zásada ústnosti, která znamená, že soudy rozhodují na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů. Zásada ústnosti zaručuje zejména uplatnění zásady bezprostřednosti, jakož i zásady veřejnosti.
Podle ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Je zde vymezena jedna ze základních zásad trestního řízení – zásada bezprostřednosti, která znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné, z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které před ním byly bezprostředně provedeny.
Okresní soud v Trutnově jako soud prvního stupně ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy vyhodnotil podle §2 odst. 6 tr. ř. a na jejich základě učinil závěr o vině obviněného L. Š. trestným činem zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací postupoval v intencích ustanovení §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř., k čemuž je procesně oprávněn, přičemž ve svém rozsudku ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 12 To 444/2004, také přesvědčivě vyložil důvody a úvahy, které ho k tomuto procesnímu postupu vedly. Při splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. zrušil výrok o trestu a nově rozhodl tak, že obviněného L. Š. pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, odsoudil podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 30.000,- Kč.
Nejvyšší soud konstatuje, že v tomto řízení soudy obou stupňů respektovaly zásadu ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů. Za stávající důkazní situace pak správné rozhodnutí o vině záleží na pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu všech důkazů. To se týká zejména výpovědí obviněného a svědků, u nichž je nezbyté, aby si soudy obou stupňů mohly na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, a skutkové závěry o vině obviněného L. Š., které soud z důkazů vyvodil, plně odpovídají těmto požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyslovil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, a které byly dále doplněny argumentací odvolacího soudu. Důkazní situace v přezkoumávané věci nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám, bez opětovného provedení všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu, zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s již vzpomenutou zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavkem na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Obecně platí, že ani odvolací soud, který na rozdíl od Nejvyššího soudu přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (§259 odst. 3 tr. ř.), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze provádět dokazování nad rámec vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání (§263 odst. 6 tr. ř.). Z toho je patrné, že těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry.
Ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit o nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů, nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů provedené důkazy hodnotit a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů nelze dospět k závěru, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud neshledal stížnost pro porušení zákona, která byl podána proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 12 To 444/2004, důvodnou, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á