ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.1022.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 1022/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2006 o dovolání podaném obviněným Z. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2005, sp. zn. 4 To 692/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 116/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného Z. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 1 T 116/2002, byl obviněný Z. T. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 2. prosince 2001 kolem 21.30 hodin v B., okres T., na lesní cestě u zahrádkářské kolonie N. L. ve svém vozidle zn. Škoda se pokusil násilím donutit k souloži poškozenou P. V., což se mu pro odpor poškozené nepodařilo, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl v minulosti dvakrát pro trestný čin znásilnění odsouzen, a to rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. srpna 1988, č. j. 4 T 130/88-65, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. září 1988, č. j. 2 To 419/88-73, v trvání čtyř roků, ze kterého byl po jeho vykonání (při prominutí dvou roků odnětí svobody v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 1. ledna 1990) propuštěn dne 27. května 1990, a rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. července 1992, č. j. 4 T 58/92-87, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. listopadu 1992, č. j. 4 To 434/92-125, k trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku jako zvlášť nebezpečný recidivista, který vykonal dne 27. srpna 1999. Za tento trestný čin byl podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání, které obviněný Z. T. podal proti tomuto rozsudku, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 11. 2005, sp. zn. 4 To 692/2005, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že ho uznal vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1, §241 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 2. 12. 2001 kolem 21.30 hodin v B., okres T., na lesní cestě u zahrádkářské kolonie N. L. v úmyslu vykonat na ní soulož a se slovy, aby držela hubu, povalil poškozenou P. V., na zadní sedadlo vozidla, kde ji proti její vůli osahával po celém těle, snažil se jí rozepnout zip u kalhot, slovní i fyzický odpor poškozené se snažil překonat tím, že ji nejméně 2x uhodil otevřenou dlaní do obličeje, požadoval po ní sání pohlavního údu, v důsledku špatného psychického stavu poškozené, který u ní svým předchozím jednáním vyvolal, tohoto jednání zanechal a poškozené se podařilo z auta utéci, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 7. 1992, č. j. 4 T 58/92-87, odsouzen za trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody ve výměře sedm a půl roku, který vykonal dne 27. 8. 1999. Za tento trestný čin byl podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře sedmi roků, pro jehož výkon byl §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. 11. 2005, sp. zn. 4 To 692/2005, napadl obviněný Z. T. dovoláním, podaným prostřednictvím svého obhájce Mgr. Š. K. V rozsahu napadeného výroku dovolání směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný vytkl rozhodnutím soudů obou stupňů, že soudy při svém rozhodování vůbec nepřihlédly k okolnostem, které svědčí v jeho prospěch a s těmito se nikterak nevypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. Odvolací soud též nevyhověl návrhu obhajoby na provedení konfrontace a rekognice, a to aniž by toto rozhodnutí bylo soudem podrobněji odůvodněno. Obviněný se v daném směru cítí být poškozen na svém právu hájit se veškerými důkazními prostředky. Soud se též nikterak nevypořádal s jeho námitkami, že k fyzickému napadení poškozené v žádném případě nedošlo s cílem tuto přinutit k pohlavnímu styku, ale tuto potrestat za její chování následně poté, kdy předchozí příslib sexuálního styku odmítla realizovat, a s námitkou, že odsouzený od úmyslu realizovat sexuální styk s poškozenou dobrovolně upustil, ačkoli v dokonání jeho úmyslu nebránila žádná vážná překážka. Z toho vyvozuje obviněný závěr, že byl nesprávně uznán vinným stíhaným skutkem, neboť svým počínáním nenaplnil danou skutkovou podstatu, a to z hlediska objektivní i subjektivní stránky. V doplnění svého dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Teplicích dne 17. 8. 2006 a Nejvyššímu soudu dne 23. 8. 2006, pak obviněný navrhl provést důkaz konfrontací mezi vyslechnutou svědkyní N. Ď. a poškozenou P. V., a mezi paní H. T. a poškozenou P. V.
V petitu svého dovolání pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem v celém rozsahu zrušil a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že z podacího razítka na stejnopisu dovolání vyplývá, že bylo soudu prvního stupně doručeno dne 19. 6. 2006, tedy již po uplynutí lhůty k podání dovolání, která uplynula s ohledem na doručení rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému a jeho obhájci dne 15. 5. 2006. Shora citovanému dovolání sice předcházelo podání označené jako „Dovolání, žádost“, učiněné samotným obviněným a adresované přímo Nejvyššímu soudu, které bylo tomuto soudu doručeno dne 4. 5. 2006 a tedy ve lhůtě pro podání dovolání, nicméně takové podání, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, nelze za dovolání považovat, byť by tak bylo i označeno, a nelze k němu přihlížet z hlediska dodržení dovolací lhůty. V tomto směru odkázal státní zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 101/2004, týkající se zcela shodné problematiky. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného Z. T. rozhodl podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. tak, že se toto dovolání jako opožděné odmítá, a toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolacím soudem rozsudkem rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně.
Procesní postavení obviněného Z. T. jako osoby oprávněné k podání dovolání vyplývá z ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť obviněný může podat dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení §265d odst. 2 věta první tr. ř. a §265f odst. 1 tr. ř.
Dále bylo třeba zjistit, zda obviněný Z. T. podal předmětné dovolání včas, tj. ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle §265e odst. 2 tr. ř. v případech, že se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Současně je třeba připomenout i ustanovení §265e odst. 3 tr. ř., podle něhož je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
V posuzovaném případě obviněného Z. T. Nejvyšší soud z předloženého spisu Okresního soudu v Teplicích (sp. zn. 1 T 116/2002) zjistil, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2005, sp. zn. 4 To 692/2005, byl obviněnému doručen dne 14. 3. 2006 a jeho ustanovenému obhájci Mgr. Š. K. dne 13. 3. 2006 (viz dodejky připojené k č. l. 204 p. v. spisu). S ohledem na ustanovení §265e odst. 1, 2 tr. ř. to znamená, že konec zákonné dvouměsíční dovolací lhůty připadl na pondělí dne 15. 5. 2006, když dne 14. 5. 2006 byla neděle (srov. též ustanovení §60 odst. 1, 2, 3 tr. ř. o počítání lhůt).
Ze spisu Nejvyššího soudu sp. zn. Ntn 122/2006 vyplývá, že dne 4. 5. 2006 bylo tomuto soudu doručeno podání obviněného, označené jako „Dovolání, žádost“ proti předmětnému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2005, sp. zn. 4 To 692/2005, v němž obviněný Z. T. výslovně uvedl, že je nepodává prostřednictvím advokáta, a vysvětlil důvody, které jej k takto učiněnému podání vedly (údajné skončení povinnosti jej obhajovat ze strany obhájce) a přiložil též i dopis, který mu obhájce poslal a kterým odmítl za obviněného podat dovolání.
S ohledem na povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku však zákon v §265d odst. 2 tr. ř. výslovně stanoví, že obviněný může podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje, byť bylo takto označeno; o tom musí být obviněný poučen (§125 odst. 3 tr. ř.). Z obsahu napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, je zřejmé, že toto rozhodnutí zákonem předepsané poučení o dovolání obsahuje (str. 6 rozsudku).
To znamená, že právně relevantní dovolání (§265d odst. 2 tr. ř.) obviněný Z. T. podal prostřednictvím obhájce Mgr. Š. K. až teprve dne 19. 6. 2006 (č. l. 233). Přitom je třeba v této souvislosti konstatovat, že dřívějšímu podání dovolání ze strany tohoto obhájce nic nebránilo, neboť tento obhájce obhajoval obviněného již v průběhu předchozího řízení, a to včetně řízení odvolacího (viz č. l. 187 spisu), a mohl tedy dovolání včas podat ve smyslu §41 odst. 5 tr. ř., které sice na jedné straně stanoví, že nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání, avšak na druhé straně současně zdůrazňuje, že i když zmocnění takto zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu. Z toho vyplývá, že nebylo třeba znovu rozhodovat o ustanovení obhájce Mgr. Š. K., jenž byl obviněnému Z. T. nadbytečně vzhledem k citovanému §41 odst. 5 věta druhá tr. ř. znovu podle §39 odst. 1 tr. ř. ustanoven rozhodnutím Okresního soudu v Teplicích ze dne 7. 6. 2006, č. j. 1 T 116/2002-229a, jak nakonec též správně konstatoval předseda senátu soudu prvního stupně na č. l. 231 spisu. Nakonec i skutečnost, že obhájce Mgr. Š. K. nepodal včas dovolání nebyla ani tak ovlivněna touto skutečností, ale zejména tím, že nezjistil žádný důvod obsažený v §265b tr. ř. pro podání dovolání, jak výslovně sám uvádí v přípise obviněnému ze dne 21. 4. 2006 (č. l. 218 spisu) i v přípise adresovanému Okresnímu soudu v Teplicích ze dne 2. 6. 2006 (č. l. 228 spisu), byť v něm současně v rozporu s citovaným §41 odst. 5 tr. ř. uvádí, že jeho oprávnění obhajovat obviněného zaniklo nabytím právní moci citovaného rozsudku (dne 7. 11. 2005), a proto by ho podle jeho názoru bylo nutno k případnému podání dovolání opětovně ustanovit obhájcem.
Ve spise není jiné, dříve doručené dovolání obviněného Z. T., než to, které bylo sepsáno jeho obhájcem Mgr. Š. K. dne 14. 6. 2006 (č. l. 233 až 235 spisu) a dále později dne 17. 8. 2006 soudu prvního stupně doručené doplnění dovolání. Jiné dovolání ani nebylo podle obsahu spisu uvedeným obhájcem sepsáno (viz č. l. 218 a 228 spisu).
Na základě skutečností rozvedených v předcházejících odstavcích lze dovodit, že ve věci obviněného Z. T. uplynula lhůta pro podání dovolání dnem 15. 5. 2006. Jestliže v této lhůtě bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání obviněného Z. T., které obviněný označil jako „Dovolání, žádost“, nelze toto podání považovat za dovolání s ohledem na ustanovení §265d odst. 2 věta druhá, neboť nebyla splněna zákonná podmínka, že obviněný musí dovolání podat jen prostřednictvím obhájce, přičemž Nejvyšší soud o takovém podání nerozhoduje (srov. §265d odst. 2 běta třetí tr. ř.), jestliže byla, tak jako v tomto případě, splněna podmínka, že o tom byl obviněný poučen ve smyslu §125 odst. 3 tr. ř. (viz č. l. 194 p. v. spisu). Z toho vyplývá, že s podáním obviněného nelze spojovat ani žádný účinek spočívající ve včasném podání dovolání (tj. ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.). Za dovolání ve smyslu ustanovení §265d odst. 2 tr. ř. je nutno tedy považovat jen dovolání obviněného podané dne 19. 6. 2006 prostřednictvím obhájce Mgr. Š. K. (se všemi náležitostmi předpokládanými ustanovením §265f odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že toto podání bylo podáno osobně obhájcem až dne 2. 6. 2006, přičemž lhůta k podání dovolání uplynula dne 15. 5. 2006, je třeba dospět k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně. Navrácení lhůty k podání dovolání přitom zákon nepřipouští (§265e odst. 4 tr. ř.).
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou, osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného Z. T. dospěl k závěru, že dovolání bylo prostřednictvím jeho obhájce Mgr. Š. K. podáno opožděně, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.