ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.1351.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 1351/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2006 o dovolání obviněného M. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 9 To 15/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 17/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. M., odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 17 T 17/2002, byl obviněný M. M. st. uznán vinným pod bodem I/1-5, II výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, pod bodem I/6-7 výroku o vině trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, které spáchal tím že
I.
1. jako prokurista D. družstevní záložny (dále jen „DDZ”) v období od 30. 7. 1998 do 28. 10. 1999 vydal příkaz pracovníkům DDZ k převedení finančních prostředků obhospodařovaných DDZ v celkové výši nejméně 5.546.515,- Kč na účet firmy S. s. p., a. s., (dále jen „SSP\"), jejímž byl akcionářem a členem představenstva, a takto z jeho příkazu byly, bez právního důvodu, ke škodě DDZ, převedeny dne 30. 7. 1998 částka 1.000.000,- Kč bankovním převodem, dne 25. 8. 1998 částky 262.000,- Kč a 73.680,- Kč v hotovosti, dne 18. 9. 1998 částka 17.800,- Kč v hotovosti, dne 25. 9. 1998 částka 723.000,- Kč v hotovosti, dne 29. 10. 1998 částka 1.000.000,- Kč bankovním převodem, dne 9. 12. 1998 částka 1.000.000,- Kč bankovním převodem, dne 29. 1. 1999 částky 1.000.000,- Kč a 450.000,- Kč bankovním převodem, dne 5. 5. 1999 částka 5.499, Kč v hotovosti a dne 28. 10. 1999 částka 14.536,- Kč v hotovosti a k odůvodnění převodů těchto finančních prostředků koncem měsíce prosince 1998 zprostředkoval sepsání smlouvy o poskytnutí úvěru ve výši 10.000.000,- Kč mezi DDZ jako věřitelem a SSP jako dlužníkem datovanou dnem 30. 12. 1998, přestože věděl, že podle ustanovení §3, §4 odst. 1 zák. č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících, společnost SSP nemohla být členem DDZ a nemohl ji být poskytnut úvěr, čímž způsobil DDZ škodu ve výši nejméně 5.546.515,- Kč a o tuto částku obohatil SSP,
2. jako prokurista DDZ nechal proplatit v období od 24. 9. 1998 do 29. 10. 1999 v Č. B. neoprávněně, bez projednání v představenstvu, úvěrové či kontrolní komisi DDZ, z finančních prostředků DDZ a k její škodě, celkovou částku ve výši 9.986.095,- Kč svému synovi M. M., na úhradu části kupních cen nemovitostí v Č. B., které M. M., zakoupil do svého osobního vlastnictví, takto jej obohatil a tímto jednáním způsobil škodu DDZ ve výši nejméně 9.986.095,- Kč,
3. dne 12. 10. 1996 podepsal v Č. B. jako prokurista DDZ bez projednání v představenstvu DDZ smlouvu mezi DDZ jako faktorem a firmou A., spol. s r.o., (dále jen „A.”), zastoupenou jednatelkou P. Š., jako zájemcem, na základě níž DDZ se zavázala k úhradě závazků osob vykazovaných jako členové DDZ, které těmto osobám vzniknou vůči zájemci z leasingových smluv, a na základě této smlouvy o faktoringu v období od 12. 10. 1996 do 15. 5. 2000 nechal firmě A. postupně vyplatit v hotovosti či bankovními převody částku v celkové výši nejméně 116.000.104,- Kč, přestože podle objemu smluv uzavřených zájemcem, firmou A. a podmínek uvedených ve smlouvě, měla společnost A. obdržet finanční částky pouze ve výši 79.125.824,80 Kč, tímto společnost A. obohatil a způsobil škodu DDZ ve výši nejméně 36.874.279,- Kč,
4. na základě uzavřené smlouvy o faktoringu datované dnem 1. 3. 1997, která byla uzavřena mezi DDZ zastoupené obviněným M. M. st. prokuristou, jako faktorem a obviněným M. M. st. fyzickou osobou podnikající pod jménem M. M., jako zájemcem, ve které se DDZ zavázala obviněnému M. M. st. jako zájemci k úhradě závazků vzniklých osobám vykazovaným jako členové DDZ poskytnout finanční prostředky, dal pokyn k proplacení z finančních prostředků DDZ, v období od 13. 3. 1997 do 15. 5. 2000, v hotovosti či bankovními převody finanční částku ve výši celkem 9.949.577,- Kč, přestože podle jím uzavřených leasingových smluv a podle podmínek uvedených ve smlouvě měl obdržet finanční částku ve výši 2.934.303,- Kč, takto sebe obohatil a způsobil škodu DDZ ve výši nejméně 7.015.274,- Kč,
5. na základě smlouvy o faktoringu datované dnem 1. 4. 1998, která byla uzavřena mezi DDZ, zastoupenou obviněným M. M. st. jako prokuristou, jako faktorem, a dcerou obviněného M. M. st. H. K., jako fyzickou osobou, podnikající pod jménem H. K., jako zájemcem, ve které se DDZ zavázala H. K. jako zájemci k úhradě závazků vzniklých osobám vykazovaným jako členové DDZ poskytnout finanční prostředky, nechal obviněný M. M. st. v období od 30. 1. 1998 do 31. 12. 1998 proplatit v hotovosti či bankovními převody finanční částku ve výši 393.139,90 Kč, přestože podle objemu H. K. jako zájemcem uzavřených leasingových smluv a podmínek uvedených ve smlouvě o faktoringu, měla obdržet finanční částku pouze ve výši 171.582,44 Kč, takto ji obohatil a způsobil tím DDZ škodu ve výši nejméně 221.557,50 Kč,
6. jako prokurista DDZ dne 18. 2. 1999 v Č. B. bez projednání v úvěrové komisi DDZ v rozporu s ustanovením §6 odst. 3 písm. a) zákona č. 87/1995 Sb. podepsal smlouvu o úvěru, na základě níž byla složením hotovosti dne 23. 2. 1999 na bankovní účet poskytnuta finanční částka ve výši 10.000.000,- Kč J. B., rozenému B., který měl podle splátkového kalendáře tvořícího přílohu této smlouvy splatit poskytnutou finanční částku do konce února 2000, splatil však pouze částku 300.000,- Kč, a způsobil tak DDZ škodu ve výši nejméně 9.700.000,- Kč,
7. jako prokurista DDZ v rozporu se souhlasem představenstva DDZ ze dne 19. 2. 1999 odkoupit pohledávku firmy V. s. B., s. r. o., (dále jen „VSB”), za firmou T. e. ve výši 5.000.000,- Kč, podepsal v Č. B. dne 8. 4. 1999 smlouvu o koupi pohledávky, na jejímž základě odkoupila DDZ od firmy VSB pohledávku ve výši 11.741.896,- Kč, kterou měla firma VSB za firmou T. e., za kupní cenu 11.741.896,- Kč, přičemž po provedení vzájemného zápočtu pohledávek a závazků, když na základě smlouvy o koupi pohledávky ze dne 22. 2. 1999 DDZ odkoupila od obchodní společnosti K. T. spol. s r.o., pohledávku v celkové hodnotě 679.585,80 Kč, kterou měla tato firma za firmou VSB, a to za kupní cenu 645.580,80 Kč, uhradila DDZ firmě VSB finanční částku ve výši 11.062.310,- Kč, tímto jednáním byla způsobena škoda DDZ ve výši nejméně 6.062.310,- Kč.
II. Obviněný M. M. st. jako prokurista DDZ a obviněný M. M. ml. jako fyzická osoba podnikající pod jménem M. M., podepsali dne 1. 9. 1997 v Č. B. v sídle DDZ smlouvu o faktoringu, na základě níž se DDZ zavázala jako faktor k úhradě závazků osob vykazovaných jako členové DDZ, když tyto závazky měly vzniknout na základě smluv o dodávkách zboží nebo služeb uzavřených mezi obviněným M. M. ml. jako dodavatelem, přičemž však k úhradě závazků osob vykazovaných jako členové DDZ vůči zájemci ze strany faktora mělo dojít až v okamžiku, kdy zájemce dodá faktorovi řádné doklady vztahující se ke konkrétnímu obchodnímu případu; předstíraje provádění plateb na základě uzavřené smlouvy nechal obviněný M. M. st. jako prokurista DDZ v období od 4. 9. 1997 do 31. 12. 1999 vyplatit prostřednictvím pracovníků DDZ v hotovosti svému synovi obviněnému M. M. ml., pod záminkou úhrady závazků osob vykazovaných jako členové DDZ, které neexistovaly, částku ve výši nejméně 19.940.842,- Kč, kterou obviněný M. M. ml. postupně přebíral a použil ji pro své podnikatelské záměry, z této částky vrátil obviněný M. M. ml. částku ve výši 462.158,- Kč a způsobili tak DDZ škodu ve výši nejméně 19.478.684,- Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný M. M. st. odsouzen podle §248 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl dále odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu zaměstnání, povolání a funkcí v orgánech spořitelních a úvěrových družstev na dobu 8 let. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1, 3 tr. zák. byl též odsouzen k peněžitému trestu ve výši 2.000.000,- Kč, přičemž pro případ, že by nebyl trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil nalézací soud náhradní trest odnětí svobody na dobu jednoho roku.
Mimo to byl ještě obviněný M. M. st. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby z trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002, pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že na základě smlouvy o faktoringu datované dnem 1. 6. 1997, která byla uzavřena mezi DDZ, zastoupenou obviněným M. M. st. jako prokuristou, jako faktorem na straně jedné, a dcerou obviněného M. M. st. O. M., jako fyzickou osobou podnikající pod jménem O. M., jako zájemcem na straně druhé, ve které se DDZ zavázala O. M. jako zájemci k úhradě závazků vzniklých osobám vykazovaným jako členové DDZ poskytnout finanční prostředky, nechal obviněný M. M. st. O. M. v období od 13. 6. 1997 do 31. 12. 1998 postupně vyplatit v hotovosti či bankovními převody finanční částku ve výši nejméně 4.920.000,- Kč, ačkoli podle objemu O. M. jako zájemcem uzavřených leasingových smluv a podle podmínek uvedených ve smlouvě o faktoringu, měla obdržet finanční částku pouze ve výši 2.927.400,- Kč a tím byla způsobena škoda DDZ ve výši nejméně 1.992.600,- Kč,
a podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný M. M. st. zproštěn obžaloby z trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002 pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že jako prokurista DDZ v průběhu měsíce srpna 1998 v Č. B. schválil bez předchozího souhlasu kontrolní komise DDZ, a tedy v rozporu s ustanovením §7 odst. 1 písm. b) zákona poskytnutí úvěru ve výši 7.000.000,- Kč členu úvěrové komise DDZ P. T., jednateli firmy T. e., s. r. o., (dále jen firma „T. e.\"), přičemž P. T. tuto finanční částku použil pro účely svého podnikání, vzhledem k tomu, že do současné doby ani zčásti zmíněnou finanční částku DDZ neuhradil, byla způsobena DDZ škoda ve výši nejméně 7.000.000,- Kč,
Současně podle §229 odst. 1, 3 tr. ř. byla poškozená společnost D. družstevní záložna, v konkurzním řízení, zastoupená JUDr. P. Z., správcem konkursní podstaty, s uplatněnými nároky na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného M. M. st., o odvolání spoluobviněného M. M. ml. a o odvolání poškozeného JUDr. P. Z., správce konkursní podstaty úpadce D. družstevní záložna, podaných proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 17 T 17/2002, rozhodl rozsudkem ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 9 To 15/2005, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. k odvolání poškozeného se napadený rozsudek zrušuje ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. se obviněnému M. M. st. ukládá povinnost zaplatit poškozenému JUDr. P. Z., správci konkursní podstaty úpadce D. družstevní záložna, náhradu škody ve výši 24.559.548,- Kč.
Odvolání obou obviněných M. M. st. a M. M. ml. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 9 To 15/2005, ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 17 T 17/2002, podal obviněný M. M. st. prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. K. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a posléze uvedl, že dovolací důvod spatřuje podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nesprávném právním posouzení skutků a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku polemizuje se závěry soudů obou stupňů ohledně úplnosti skutkových zjištění ve vztahu ke všem bodům výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Konkrétně zpochybňuje závěry a podklady pro vypracování znaleckého posudku v této věci, poukazuje na právní spory vedené správcem konkursní podstaty předmětného úpadce ohledně nároků uplatněných v rámci požadavku na náhradu škody, polemizuje též i s vyčíslením konkrétní částky uvedené ve výroku o náhradě škody, uvádí odlišné okolnosti, než jaké uvedl na podkladě listinných i jiných důkazů ve svých závěrech soud prvního a potažmo i druhého stupně. Nepovažuje také za správné postupy a zjištění soudů obou stupňů, uvádí, že tato zjištění vzbuzují pochybnosti a jsou neúplná, a dovolacímu soudu v této souvislosti navrhuje k provedení dokonce i další důkazy, které tvoří přílohu dovolání.
V závěru dovolání obviněný s ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky k tomuto dovolání z důvodů v něm uvedených zrušil podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 9 To 15/2005, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 17 T 17/2002, a též vadné řízení jim předcházející a podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále dovolatel navrhl, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky výkon rozhodnutí proti němuž bylo podáno dovolání odložil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného M. M. st., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Vzhledem k tomu proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný M. M. st. této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. což ovšem právě obviněný ve svém velmi stručném dovolání požaduje, neboť napadá rozhodnutí soudu odvolacího a potažmo i nalézacího jen z toho důvodu, že oba soudy neakceptovaly jeho obhajobu, přičemž námitky totožného obsahu vznášel již v rámci odvolání.
Nad rámec dovolacích důvodů a pouze pro úplnost Nejvyšší soud ve stručnosti k dovolatelovým námitkám uvádí, že první námitka, vztahující se k bodu I/1 se sice jeví tak, že jejím prostřednictvím dovolatel namítá nesprávně zjištěnou výši škody, nicméně pokud uvádí dále, že tvrzení soudu, že vzal za prokázanou celkovou výši škody v částce 5.546.515,- Kč, se nezakládá na pravdě, pak zpochybňuje samotná skutková jištění a nikoli právní posouzení. Dále totiž k tomuto rozvedl, že z listinných důkazů, přičemž nespecifikoval z jakých, ve skutečnosti vyplynulo, že částka 3.500.000,- Kč byla převedena již k 31. 12. 1999 k tíži společnosti A., s. r. o., neboť se jednalo zčásti o převzetí akcií společnosti S. s. p. a zčásti o obchod s textilem, dováženým pro A., který byl placen prostřednictvím záložny. Předmětná částka pak měla být zcela uhrazena ještě před tím, než bylo zahájeno trestní stíhání.
Nejvyšší soud musí konstatovat, že dovolatelem uváděná částka nekoresponduje se zjištěními soudu prvního stupně, který tato zjištění řádně odůvodnil ve svém rozhodnutí a na základě zejména listinných důkazů, ale i výpovědí svědků – například svědkyně H. či S., dospěl k celkové částce 5.546.515,- Kč, přičemž s jeho zjištěními se v tomto směru ztotožnil i odvolací soud. Dovolatel totiž polemizuje s původem „částky 3.500.000,- Kč“, aniž by jakkoli upřesnil, které z částek vyčíslených soudem prvního stupně, pod tuto sumu zahrnul. Jediné co uvedl, bylo to, že tato částka měla být pouze platbou, která byla placena jiné společnosti, konkrétně společnosti A., s. r. o., a přes družstevní záložnu měla pouze procházet. Na podkladě provedeného dokazování a obsahu spisu nelze však dovodit, že předmětné platby, uváděné obviněným, byly realizovány právě z peněz, které patřily společnosti A. či společnosti S. s. p. Soudy obou stupňů dospěly ohledně původu v rozhodnutí specifikovaných plateb k jiným závěrům, a Nejvyšší soud je shledal správnými a proto je respektuje. Stejně tak lze na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména na straně 24) odkázat i v případě namítaného opětovného započítání částky 3.500.000,- Kč obviněnému znovu v případě společnosti A., s. r. o., což se týká i jiného skutku, a to jednání pod bodem I/3 výroku rozsudku, což však obviněný v dovolání opět dostatečně nespecifikoval. Soud totiž minimálně z výpovědi svědkyně Ch. zjistil, že částka poskytnutá společnosti S. s. p. sloužila k navýšení základního jmění této společnosti, což nakonec ve svých prvních výpovědích potvrdil i sám obviněný (viz str. 19 poslední odstavec rozsudku). Pokud dále dovolatel uvádí, že peněžní prostředky, které byly na účtech družstevní záložny, patřily i jiným osobám, pak je potřeba v tomhle směru zdůraznit, že jiné subjekty mohly mít vůči družstevní záložně pouze pohledávku, v rámci které se na účtu družstevní záložny nacházely i finanční prostředky jimi poskytnuté. Nelze ale odlišit, které finanční prostředky konkrétně patřily tomu kterému případnému věřiteli, a to zejména vzhledem k povaze peněz nikoli v hotovosti, nýbrž uložených na bankovním účtu a patřících jako celek do aktiv společnosti. Pokud v této souvislosti obviněný uvedl, že o „vlastnictví“ peněz svědčí i to, že bylo v rámci dopočtení vzájemných pohledávek mezi společností DDZ a A., s. r. o., v rámci nucené správy zjištěno, že žádná reálná pohledávka záložny za A. neexistuje, pak platí to, co bylo uvedeno již výše. Dále v rámci tohoto svého tvrzení obviněný M. M. st. přiložil k dovolání i kopií rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 200/2002. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že rozhodnutí se týká občanskoprávní věci – žaloby správce konkursní podstaty na plnění určité částky a i když je pravdou, že bylo rozhodnuto o zamítnutí této žaloby, nelze přehlédnout, že tak bylo učiněno z důvodu důkazní nouze na straně žalobce, jímž byl správce konkursní podstaty, neboť soudu nedodal (a ani vzhledem ke stavu účetnictví a písemných smluv ve společnosti, dodat nemohl, jak následně zjistil soud v trestní věci) důkazy ohledně svých tvrzení, které se navíc měly týkat jen započtení určitých pohledávek. Nejvyšší soud zde musí zdůraznit, že povaha trestního řízení se od řízení občanskoprávního značně liší a dokazování se zde řídí jinými pravidly, přičemž soud v trestní věci ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. není při posouzení otázky viny vázán rozhodnutím občanskoprávního soudu, a tím ani výsledky dokazování ve věci občanskoprávní či obchodněprávní.
Další svou námitku obviněný M. M. st. vztáhl ke skutku pod bodem I/2, kde poukázal na výpovědi svědků S. a K. a uvedl, že představenstvo mělo o nabytí předmětných nemovitostí do vlastnictví M. M. ml. vědět a navrhl dovolacímu soudu nový důkaz, kterým je „Rozklad ke kontrolním zjištěním ze zprávy o kontrole ze dne 6. 1. 2000“. V tomto směru opět dovolacímu soudu nezbylo, než poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně například na straně 23 ohledně svědkyně K. a hodnocení důkazů na straně 30 a konstatovat, že nalézací soud zhodnotil výpovědi svědků odlišně od dovolatele a vyvodil z nich jiné závěry. Skutková hodnocení zásadně nepřísluší dovolacímu soudu přehodnocovat či dokonce měnit, přesto však lze uzavřít, že nalézací soud podle názoru Nejvyššího soudu postupoval správně, když jím provedené dokazování neodporuje zásadám logiky a nevykazuje žádných zásadních vad.
Ke skutku pod bodem I/3 skutkové věty výroku o vině dovolatel opětovně poukázal na již jednou uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 200/2002, kdy již v předchozí části dovolání namítal dovolatel nesprávný postup týkající se vyčíslení výše škody a v této souvislosti dále rozvedl, že údajná škoda není podložena žádnou inventurou, a vychází pouze z úvahy, že veškeré peněžní prostředky, nacházející se na účtu, jsou peněžní prostředky podléhající režimu smlouvy o faktoringu. Opět poukazuje na částku 3.500.000,- Kč, která měla být přes účet družstevní záložny pouze „přeúčtována“ společnosti A., s. r. o. K této námitce se dovolací soud vyjádřil již výše a stejně tak i k dovolatelem výslovně citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 200/2002, a proto zde je možno jen odkázat na to, co již bylo v tomto směru uvedeno. K povaze občanskoprávního rozhodnutí v trestním řízení směřuje i další námitka obviněného ohledně bodu I/4 výroku o vině, kde dovolatel dovodil, že pokud toto rozhodnutí soud v trestní věci nerespektoval, pak toto rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení přímo zrušil, s čímž samozřejmě nelze souhlasit, neboť oba soudy rozhodovaly ve zcela jiné věci a to nejen svou povahou (trestní oproti civilněprávní), ale také pokud jde o její meritum.
Ohledně skutku pod bodem I/5 výroku o vině dovolatel pouze konstatoval, že podle jeho názoru existuje podle účetnictví jiný stav ohledně výše škody, než jaký byl zjištěn soudem, s čímž opět s odkazem na odůvodnění obou shora uvedených rozsudků nelze souhlasit.
Poslední námitka směřovala ke skutku pod bodem I/6, kde dovolatel namítl, že záložna měla potřebné zajištění a tudíž jí nemohla vzniknout škoda. Konkrétně měla mít šeky převyšující o více než 1.500.000,- Kč částku v úvěrové smlouvě a jednak měla mít záruční směnku na částku 10.000.000,- Kč. Dovolací soud pouze ve stručnosti podotýká, že nalézací i odvolací soud dospěly k jinému skutkovému stavu, a to zejména ohledně směnky, u které dospěly k závěru, že údajný aval pracovník Evropské hospodářské komory nikdy nepodepsal a jeho podpis nebyl pravý.
Za tohoto stavu věcí dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jen polemizuje se skutkovými závěry soudů prvního i druhého stupně, neuvádí ani v návaznosti na tyto skutkové námitky žádné právní vady týkající se hmotněprávního posouzení skutků, a za tohoto stavu věci, když Nejvyšší soud neshledal jeho námitky důvodnými nezbývá než pouze zdůraznit, že soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění a s jeho skutkovými závěry se pak v zásadě ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 17 T 17/2002, k odvolání poškozeného zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody, přičemž odvolání obou obviněných jako nedůvodná zamítl a v souvislosti s tím se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro uvedený dovolací důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Nicméně Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné znovu zdůraznit, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být pouhé nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). Zásah do skutkových zjištění lze ve výjimečném případě připustit v rámci řízení o dovolání pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními plynoucími z dokazování před soudem a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. V tomto případě však výše uvedené nepřipadá v úvahu, neboť obviněný v podaném dovolání takový extrémní nesoulad nenamítl a celé dovolání obviněného se týká jen z jeho hlediska údajně nesprávných skutkových zjištění a nesprávného hodnocení důkazů oběma soudy, což navíc jak bylo již shora uvedeno ani neodpovídá náležitě vyhodnocenému obsahu spisového materiálu. Obviněný M. M. st. tedy ve svém dovolání požaduje změnu skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na jeho rozsudek i skutkových zjištění odvolacího soudu, a to převážně v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů, a proto jeho námitky, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o něž opřel dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. M. st. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ve věci bylo po právní moci rozhodnutí vedeno řízení proti obviněnému M. M. st., jako proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., jak to vyplývá z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 17 T 17/2002 (srov. č. l. 3541 a násl. spisu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.