ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.164.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 164/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2006 o dovolání podaném obviněným M. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze, ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 13 To 245/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 233/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. 7. 2005, sp. zn. 3 T 233/2005, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 tr. písm. c) zák., za který byl podle téhož ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 25.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dále byl obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou roků.
Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně usnesením ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 13 To 245/2005, rozhodl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. o částečném zrušení napadeného rozsudku ve výroku o peněžitém trestu a souvisejícím výroku o náhradním trestu odnětí svobody. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Praze napadl obviněný M. P. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. zák., které odůvodnil tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento slovní popis dovolacího důvodu obviněný v doplnění svého dovolání v rámci lhůty stanovené předsedou senátu podle §265h odst. 1 tr. ř. upřesnil výslovným odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které odpovídá slovnímu vyjádření citovanému v původním dovolání obviněného.
Obviněný namítl, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, neboť šlo pouze o přestupek, a to zejména s ohledem na intenzitu porušení zájmu chráněného trestním zákonem a nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti činu. Jednání, jež se stalo předmětem trestního stíhání, nedosáhlo podle obviněného intenzity trestného činu a také uložený trest považoval za výjimečně přísný. Jednalo se o jednu účelovou krátkou jízdu, která neměla žádný škodlivý následek. Za stejný čin navíc nebyl obviněný nikdy stíhán a za ostatní trestnou činnost mu byl trest zahlazen. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc přikázal k novému projednání příslušnému orgánu, který nespecifikoval.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Uvedla, že je třeba plně souhlasit se závěry soudu druhého stupně, když s ohledem na opakované přestupky obviněného v dopravě by posouzení žalovaného jednání znovu jako přestupku bylo v rozporu se zákonem. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Námitky tomuto důvodu obsahově odpovídající však Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Dovolatelovy námitky prosazovaly kvalifikaci žalovaného jednání jako přestupku a poukazovaly na nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti činu. Zpochybňovaly tedy právní posouzení skutku a svým obsahem odpovídaly citovanému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud však zjistil, že jednání obviněného vykazovalo vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti a soudy nižší instance při právní kvalifikaci nepochybily.
Trestným činem podle §3 odst. 1 tr. zák. je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákonem. Podle druhého odstavce téhož ustanovení není trestným čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, i když jinak formálně vykazuje znaky trestného činu. Stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Nebezpečnost činu pro společnost je materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Z ustanovení §3 odst. 1 v souvislosti s ustanovením §1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda jeho čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Ustanovení §3 odst. 2 tr. ř. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. O takovou situaci se však v daném případě nejednalo.
Podle tzv. skutkové věty výroku soudu druhého stupně se obviněný trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dopustil tím, že „přestože mu byla rozhodnutím Městského úřadu Kolín, odboru dopravy, č. j. RP 1308/2003 ze dne 10. 2. 2004, které nabylo téhož dne právní moci, uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 16 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí, nerespektoval ji a dne 5. 1. 2005 kolem 14.40 hodin řídil v obci O. v okrese N. na silnici osobní automobil, přičemž byl kontrolován hlídkou Policie ČR, Okresního ředitelství, dopravního inspektorátu N.“.
V odůvodnění rozsudku na straně 3 okresní soud uvedl, že závažnost jednání obviněného je dána mimo jiné tím, že rychlost jeho jízdy vysoko přesáhla maximální hranici rychlosti povolené pro jízdu v obci. Při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného soud prvního stupně zohlednil také obsah evidenční karty řidiče – obviněného, z níž je zřejmé, že v období od 18. 4. 1991 do spáchání posuzovaného činu byl 17krát postižen za dopravní přestupky, přičemž naposledy za jízdu pod vlivem alkoholu. Obviněný je velmi nezodpovědný a nedisciplinovaný řidič a jeho nedovolená a nepřiměřená jízda rozhodně nebyla excesem z mezí jinak řádného života. Je osobou, která opakovaně porušuje pravidla silničního provozu, nerespektuje uložená omezení a dosavadní tresty u něj nevedly k nápravě.
Krajský soud připomněl (str. 3 usnesení), že jednání obviněného bylo zjištěno v souvislosti s dalším hrubým přestupkem v dopravě, neboť v uzavřené obci jel rychlostí 105 km/h. Sankce zákazu řízení byla přitom obviněnému uložena za jiný závažný přestupek v dopravě, když řídil motorové vozidlo a měl dokonce 1,66 promile alkoholu v dechu, tedy zjevně ve stavu vylučujícím řízení motorového vozidla s průkaznou možností ohrozit život nebo zdraví lidí. Odvolací soud uzavřel, že stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného je vyšší než nepatrný, a to nejméně na úrovni, kterou zákon u trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. předpokládá.
Nejvyšší soud posoudil jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že stupeň jeho společenské nebezpečnosti stanovený podle kritérií uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. plně odpovídá běžným případům předvídaným v §171 odst. 1 písm. c) tr. ř. Lze plně přisvědčit závěru odvolacího soudu, že zasaženým objektem trestného činu nebyl pouze zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů, ale došlo také k porušení zájmu na ochraně společnosti před osobami, které se chovají v silničním provozu hrubě riskantně, ohrožují účastníky tohoto provozu a nevzali si ponaučení z předchozího varování v podobě sankce uložené v řízení o přestupcích. Kromě zájmu na důvěryhodnosti rozhodnutí státních orgánů tedy obviněný svým bezohledným počínáním ohrožoval zdraví a majetek jiných osob. Význam dotčeného zájmu chráněného zákonem a způsobený následek tedy nelze jakkoli bagatelizovat.
Z hlediska způsobu provedení činu je třeba zejména vzít v úvahu, že obviněný nejenže porušil zákaz řídit motorová vozidla [srov. §22 odst. 1 písm. e) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů], ale současně se dopustil jednání naplňujícího znaky přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. f) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. K naplnění formálních znaků trestného činu podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. přitom postačovalo pouze, že obviněný oproti zákazu řídil osobní motorové vozidlo. Skutečnost, že tak činil nedovoleným způsobem a dopustil se současně dalšího přestupku, jen dále zvyšuje stupeň nebezpečnosti jeho počínání. Důvodem odhalení jeho protiprávního jednání tedy bylo právě spáchání jiného přestupku v dopravě, kdy více jak dvojnásobně překročil rychlost povolenou pro jízdu v obci. Ani z tohoto hlediska tudíž nelze uvažovat o neexistenci materiální stránky naplnění formálního znaku trestného činu.
K osobě pachatele je možno poukázat na okolnost, že se opakovaně v souvislosti s řízením motorových vozidel dopouštěl přestupků a i přes četné předchozí postihy své počínání v silničním provozu nedokázal přizpůsobit požadavkům zákona. Odvolací soud navíc ve svém rozhodnutí označil postoj obviněného k jeho deliktnímu jednání za nekritický, když z průběhu trestního řízení nebylo možno z ničeho dovodit, že jeho průběh měl na obviněného dostatečně výchovný vliv.
Také z hlediska míry zavinění obviněného a jeho pohnutky neshledal dovolací soud okolnosti, které by zpochybňovaly správnost napadeného rozhodnutí. Obviněný si byl nepochybně vědom zákazu řídit motorová vozidla a přesto tento zákaz aktivním jednáním porušil. Nelze proto uvažovat o jiné subjektivní stránce trestného činu, než že přímým úmyslem ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. směřoval k porušení zákona.
Ani z hlediska okolností, za kterých byl čin spáchán, neshledal Nejvyšší soud žádnou skutečnost, která by se vymykala z běžných případů páchání obdobné trestné činnosti. Tvrzení, že se obviněný musel v inkriminovanou dobu dostavit na finanční úřad, nepovažuje ani Nejvyšší soud za dostatečnou omluvu pro porušení zákona. Obviněný si mohl zvolit jiný způsob dopravy do sídla úřadu, event. mohl požádat o změnu termínu úředního jednání. Použití osobního motorového vozidla i přes platný zákaz řízení obviněným by bylo možné zohlednit pouze v případě, že by svým významem převyšovalo zájem, který obviněný popsaným jednáním porušil, např. v případě ohrožení života či zdraví lidí. V daném případě však taková okolnost nenastala.
Nejvyšší soud tedy na podkladě dovolacích námitek dospěl k závěru, že posuzovaný případ je obvyklým způsobem páchání trestného činu dané skutkové podstaty a stupněm společenské nebezpečnosti převyšuje jeho nejlehčí běžně se vyskytující případy. Nebyly tedy shledány okolnosti, které by učiněnou právní kvalifikaci vylučovaly. Je patrné, že dovoláním napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť vznesené námitky dovolatele týkající se stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání byly bez pochybností vyvráceny již v řízení před soudem prvního stupně a podrobněji soudem odvolacím. Navíc nutno připomenout, že Krajský soud v Praze na podkladě odvolání obviněného zjevně přihlédl k jeho námitkám týkajícím se okolností jeho jízdy, když zrušil peněžitý trest uložený mu soudem I. stupně. Ze všech hledisek uvedených zejména v §3 odst. 4 tr. zák. vykazovalo počínání obviněného vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti. Uznání obviněného vinným trestným činem maření úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 tr. písm. c) zák. bylo přirozeným důsledkem této skutečnosti a tedy zákonným rozhodnutím, kterému nelze vytknout namítanou nesprávnost hmotně právního posouzení.
Z uvedených důvodů je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné a v zásadě jen opakuje námitky uplatňované v předchozím řízení. Protože soudy nižšího stupně v právním posouzení materiální stránky posuzovaného činu nepochybily, Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová