ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.350.2006.2
5 Tdo 350/2006-I.
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. dubna 2006 o dovoláních, která podali obvinění V. P., a P. S ., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 6 To 101/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 94/2004, takto:
Z podnětu dovolání obviněných V. P. a P. S. se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 6 To 101/2005.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obvinění V. P. s P. S. byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 46 T 94/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 6 To 101/2005, uznáni vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustili tím, že dne 1. 10. 2003 v době od 8.55 hod. do 9.05 hod. v P. vnikli do odemčeného a nastartovaného osobního motorového vozidla tovární značky Audi A6, v hodnotě 1 279 400 Kč, zaparkovaného před vjezdem do garáže, s nímž odjeli, a tímto jednáním způsobili majitelce automobilu M. D., bytem P., škodu ve výši nejméně shora uvedené a na předmětech ve vozidle uložených poškozenému Z. K., celkem škodu ve výši 27 840 Kč, neboť ve vozidle byly uloženy 2 ks dětských autosedaček v hodnotě 3 000 Kč, pánská plátěná bunda zn. B. v hodnotě 6 000 Kč, pánský kabát zn. B. v hodnotě 15 000 Kč, pánský pletený svetr zn. B. v hodnotě 3 000 Kč, 8 ks dětských knížek v hodnotě 400 Kč, misky na krmení pro psa v hodnotě 40 Kč, 2 ks dětských lahví v hodnotě 200 Kč a autonabíječka k mobilnímu telefonu v hodnotě 200 Kč. Uvedeného jednání se dopustili přesto, že obviněný V. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 1 T 453/2001, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 roky, který vykonal dne 8. 8. 2003, a obviněný P. S. byl jednak trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 6. 2002, sp. zn. 2 T 160/2002, odsouzen pro pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin a dále rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 6 T 188/2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 To 519/2003, odsouzen mimo jiné i pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíce.
Za zmíněný trestný čin a za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 2 T 1/2004, který nabyl právní moci dne 4. 5. 2004, byl obviněnému V. P. uložen podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roky a 6 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu uvedený v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 2 T 1/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněnému P. S. byl za výše popsaný trestný čin a za pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. 1 T 208/2003, který nabyl právní moci dne 2. 9. 2004, a za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 9. 2004, sp. zn. 2 T 127/2004, který mu byl doručen dne 18. 11. 2004 a nabyl právní moci dne 27. 11. 2004, uložen podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roky a 6 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu uvedený v rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. 1 T 208/2003, a výrok o trestu uvedený v trestním příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 9. 2004, sp. zn. 2 T 127/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rovněž rozhodnuto o nároku poškozené M. D. na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání státního zástupce podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. řádu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému V. P. doručen dne 30. 12. 2005, jeho obhájci dne 30. 5. 2005, obviněnému P. S. dne 27. 5. 2005, jeho obhájci dne 30. 5. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 24. 5. 2005.
Oba obvinění napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláními podanými prostřednictvím svých obhájců. Obviněný V. P. je podal dne 2. 8. 2005 a opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť odvolací soud posoudil jeho jednání jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák., aniž by bylo prokázáno naplnění všech zákonných znaků jeho skutkové podstaty. Obviněný se naopak domnívá, že správné právní posouzení skutku učinil soud prvního stupně, který kvalifikoval skutek jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Obviněný V. P. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný P. S. podal své dovolání dne 6. 8. 2005 a opřel je o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Obviněný popisuje dosavadní průběh řízení, především obsah vydaných rozhodnutí, a nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který vycházel ze závěrů popsaných v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 97/2000 a dovodil, že pokud obvinění odstavili vozidlo a ponechali je otevřené s klíči v zapalování, výrazně tím ztížili obnovení dispozičního práva vlastníka nad tímto vozidlem. Podle obviněného se však v posuzovaném případě jednalo o zcela jinou situaci, neboť zmíněné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze se týkalo jednání, když pachatel odstavil vozidlo po několikadenním užívání s klíčky v zapalování na zcela odlišném místě, než kde je odcizil. Odvolací soud tak podle mínění obviněného pominul závěr, že jeho jednáním byl automobil ponechán jen 700 metrů od původního místa. Jak dále obviněný tvrdí, vnikl do vozidla již odemčeného a nastartovaného, přičemž od pachatele trestného činu nelze požadovat více odpovědnosti než od samotného majitele, který takto nechal automobil na ulici. Pokud by byla shledána argumentace odvolacího soudu jako správná, znamenalo by to podle obviněného v podstatě nadbytečnost ustanovení o trestném činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 věta první tr. zák., které by prakticky nemohlo být použito. Proto obviněný považuje skutek za správně kvalifikovaný soudem prvního stupně, který v něm spatřoval trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák.
Obviněný P. S. pro úplnost uvádí, že jak v obžalobě, tak i v rozsudku soudu prvního stupně bylo jeho jednání hodnoceno jako spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., přičemž odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož se nejednalo o společné jednání se spoluobviněným V. P. Obviněný nesouhlasí s tímto závěrem a shledává pochybení odvolacího soudu i ve stanovení povinnosti nahradit škodu poškozené M. D., neboť se podle jeho názoru řádně a včas nepřipojila k trestnímu řízení. Odvolací soud dovodil, že poškozená uplatnila nárok na náhradu škody prostřednictvím svého manžela Z. K., nicméně podle přesvědčení obviněného vozidlo nenáleželo do jejich společného jmění manželů, ale do majetku podnikatelského subjektu M. D. – M. D., přičemž ve spise není založena plná moc, kterou by tento subjekt zmocnil Z. K. k zastupování v trestním řízení.
Obviněný P. S. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněných V. P. a P. S. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obvinění uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nedůvodně, neboť obsahem jejich námitek nemůže být zvráceno právní posouzení skutku učiněné v napadeném rozsudku. Státní zástupkyně poukazuje na zmiňované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, publikované pod č. 42/2001 Sb. rozh. tr., a má za to, že obvinění odstavením otevřeného vozidla s klíči v zapalování s ním naložili způsobem, který vyloučil obnovení dispozičního práva vlastníka, tedy museli být alespoň srozuměni s tím, že obnovení tohoto práva je výrazně ztíženo. Posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. tak státní zástupkyně shledává správným.
Státní zástupkyně dále poukazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu uplatněný obviněným P. S., který shledává jeho naplnění v chybějícím posouzení skutku jako spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Spolupachatelství, jak uvádí státní zástupkyně, není samostatnou formou trestného činu, není ani zmíněno v ustanovení §89 odst. 1 tr. zák., přičemž trestnost spolupachatele je vymezena shodně, jako by trestný čin spáchal sám. Podle názoru státní zástupkyně není nutné ve výroku o vině ve smyslu §120 odst. 3 tr. řádu výslovně uvádět, že se jedná o spolupachatelství, a citovat ustanovení §9 odst. 2 tr. zák.
Z popsaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných V. P. a P. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění V. P. a P. S. podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění V. P. a P. S. opírají jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněný P. S. potom současně i o ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. řádu následně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněných jsou důvodná, pokud se opírají o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obvinění V. P. a P. S. v podstatě shodně ve svých dovoláních tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil jejich jednání jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák., přičemž v návaznosti na učiněná skutková zjištění obvinění mají za to, že správný výrok o vině učinil soud prvního stupně, který kvalifikoval skutek jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Městský soud v Praze opřel svůj závěr o právní názor uvedený v rozhodnutí publikovaném pod č. 42/2001 Sb. rozh. tr., podle kterého nejde o trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 tr. zák., nýbrž o trestný čin krádeže podle §247 tr. zák., jestliže pachatel s cizím motorovým vozidlem, jehož se zmocnil v úmyslu užívat jej jen přechodně, naloží tak, že poškozenému natrvalo odejme či znemožní obnovení dispozičního práva, případně toto výrazně ztíží (např. odstaví vozidlo na odlehlém místě, takže jeho navrácení poškozenému je závislé na náhodě).
V posuzované věci obvinění V. P. a P. S., jak je zřejmé z učiněných skutkových zjištění, vnikli do otevřeného a nastartovaného motorového vozidla, po ujetí asi 700 metrů vozidlo odstavili v jiné ulici v obytné zástavbě a opustili ho otevřené a s klíčky v zapalování. Takové jednání odvolací soud posoudil jako výrazné ztížení možnosti obnovení dispozičního práva vlastníka automobilu ve smyslu právního názoru popsaného ve výše citovaném rozhodnutí.
Nejvyšší soud se však neztotožňuje s tímto závěrem odvolacího soudu. Podle zjištěného skutkového stavu totiž obvinění V. P. a P. S. v podstatě převezli či přemístili cizí automobil asi o 700 metrů od místa, kde do něj vnikli, a ponechali ho na místě, které nelze považovat za odlehlé v tom smyslu, aby vlastníkovi automobilu znemožňovalo obnovení dispozičního oprávnění. Obvinění se tak bezpochyby dopustili trestněprávně relevantního jednání, v jehož rámci neoprávněně nakládali s cizí věcí, které se zmocnili. Současně ovšem nelze konstatovat, že by došlo k výraznému ztížení možnosti obnovení dispozičního práva vlastníka k automobilu, neboť obvinění s ním nakládali toliko krátkodobě a zanechali ho na nepříliš vzdáleném místě, které rozhodně nebylo odlehlé a zřejmě umožňovalo navrácení vozidla vlastníkovi. Intenzita jednání obviněných vůči předmětu útoku tudíž nedosáhla stupně, který by bylo možné hodnotit jako přisvojení si cizí věci a který by následně dával dostatečný podklad pro posouzení celého skutku jako trestného činu krádeže podle §247 tr. zák.
Při právní kvalifikaci jednání obviněných V. P. a P. S., tak jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, popřípadě v jeho odůvodnění, byl proto nesprávně aplikován hmotně právní předpis, konkrétně trestní zákon, neboť takto vymezený skutek není trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák.
Po zjištění, že dovolání obviněných V. P. a P. S. jsou v uvedeném směru opodstatněná, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 6 To 101/2005, přičemž podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Praze tedy opětovně projedná věc obviněných V. P. a P. S. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom může provést další důkazy směřující ke zjištění úmyslu obviněných stran dalšího užívání automobilu, resp. ke zjištění, jak bylo následně naloženo s automobilem, který nebyl nalezen. Na základě závěrů případně provedeného dokazování potom odvolací soud opětovně právně kvalifikuje posuzovaný skutek a rozhodne o podaném odvolání státního zástupce. Nezjistí-li nové skutkové okolnosti odůvodňující závěr, že skutek je trestným činem krádeže, posoudí ho jen jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci, jak učinil již soud prvního stupně.
Pokud jde o další námitky obviněných, Nejvyšší soud již jen stručně uvádí následující. Obviněný P. S. dále ve svém dovolání zřejmě s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu zmínil, že odvolací soud pochybil, když ve výroku o vině nevyslovil, že se obvinění dopustili posuzovaného jednání jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. S tímto tvrzením nelze souhlasit. Přestože v praxi bývá obvykle spáchání trestného činu ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. vyjádřeno tímto konstatováním přímo ve výroku o vině, nedostatek takového závěru nečiní výrok o vině neúplným, a tudíž ani nezákonným. Na rozdíl od přípravy k trestnému činu (§7 tr. zák.), pokusu trestného činu (§8 tr. zák.) nebo organizátorství, návodu a pomoci (§10 tr. zák.), které trestní zákon výslovně označuje za zvláštní formy trestného činu (§89 odst. 1 tr. zák.), spolupachatelství tuto povahu nemá a žádné zákonné ustanovení nevyžaduje, aby bylo ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku vyjádřeno – kromě popisu skutkových okolností – též výslovným právním závěrem o tom, že obviněný spáchal trestný čin jako spolupachatel. Spáchání trestného činu ve spolupachatelství proto postačí uvést v popisu skutku, neboť mimo toho, že je jedním z hledisek pro ukládání trestu [§31 odst. 2 písm. a) tr. zák.], nemá zvláštní právní význam. V rozsahu zmíněné námitky obviněného bylo tedy shledáno jeho dovolání zjevně neopodstatněným, protože z uvedeného je zřejmé, že žádný výrok napadeného rozsudku Městského soudu v Praze není neúplný ani nechybí.
V rámci své poslední námitky obviněný P. S. tvrdí, že odvolací soud nesprávně rozhodl o povinnosti nahradit škodu poškozené M. D., neboť se údajně nepřipojila řádně a včas k trestnímu řízení. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je založen na nesprávném výkladu a aplikaci hmotného práva, nikoli procesních ustanovení. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení se tedy může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení toho hmotně právního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady škody apod. Uvedenému dovolacímu důvodu však neodpovídá námitka vytýkající porušení ustanovení §43 odst. 3 a §228 odst. 1 tr. řádu, které měl patrně na zřeteli obviněný P. S. ve svém dovolání, protože jde o procesní námitku, která se netýká aplikace hmotného práva (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, publikované pod č. T 703. v sešitu 6 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2004). V tomto rozsahu bylo tudíž dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, než jaký je uveden v citovaném ustanovení §265b tr. řádu.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu jsou soudy nižších stupňů v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněných V. P. a P. S. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o těchto dovoláních podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 5. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y