ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.386.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 386/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. května 2006 o dovolání, které podal obviněný J. K ., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. 61 To 290/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T 97/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. K. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. 61 To 290/2005, uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), kterého se dopustil tím, že jako člen představenstva I. f. B. – e., ch., p. a l. p., a. s., (dále jen „I. f. B.“) a jako pracovník společnosti F. I. s., spol. s r. o., (dále jen „F.“) se sídlem tamtéž, uzavřel v P. již zemřelým P. H.
1. dne 5. 4. 1996 smlouvu o nákupu veřejně neobchodovatelných akcií mezi prodávajícím K., a. s., a kupujícím I. f. B., a to 71 200 kusů akcií P. b., a. s., s kupní cenou 1 000 Kč za 1 kus akcie, tedy s úhrnnou kupní cenou 71 200 000 Kč, kterou nechal dne 26. 4. 1996 prodávajícímu proplatit,
2. dne 8. 4. 1996 smlouvu o nákupu veřejně neobchodovatelných akcií mezi prodávajícím M. I. a kupujícím I. f. B., a to 1 850 kusů akcií společnosti K., a. s., s kupní cenou 20 000 Kč za 1 kus akcie, tedy s úhrnnou kupní cenou 37 000 000 Kč, kterou nechal dne 26. 4. 1996 prodávajícímu proplatit,
3. dne 9. 4. 1996 smlouvu o nákupu veřejně neobchodovatelných akcií mezi prodávajícím K., a. s., a kupujícím I. f. B., a to 1 740 kusů akcií společnosti I. L., a. s., s kupní cenou 20 000 Kč za 1 kus akcie, tedy s úhrnnou kupní cenou 34 800 000 Kč, kterou nechal dne 30. 4. 1996 prodávajícímu proplatit,
čímž porušil ustanovení §17 odst. 1, 6 a §24 odst. 1 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ustanovení §66 odst. 2, §79a, §93 odst. 4, §135 odst. 2, §194 odst. 5, §243 odst. 8, §567 a §570 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, statut I. f. B., mandátní smlouvu ze dne 28. 3. 1995 uzavřenou mezi I. f. B. a společností F. a pracovní smlouvu, přičemž obviněný nemohl z dostupných informací předpokládat, že předmětné akcie se v blízké budoucnosti stanou veřejně obchodovatelnými, k čemuž ani později nedošlo, a vzhledem k okolnostem a svým osobní poměrům musel být srozuměn s tím, že nemají žádnou tržní hodnotu, a tímto jednáním způsobil I. f. B. celkovou škodu ve výši nejméně 89 164 720 Kč.
Za to byl obviněný J. K. odsouzen podle §255 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 a 1/2 roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému současně uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo dále rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Obviněný J. K. byl současně výše uvedenými rozhodnutími podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby ve vztahu k dalšímu jednání popsanému v obžalobě.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněného J. K. podaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 4 T 97/99, když odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil tento rozsudek v odsuzující části a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému J. K. doručen dne 15. 3. 2006, jeho obhájci dne 1. 11. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství rovněž dne 1. 11. 2005.
Obviněný J. K. podal dne 30. 12. 2005 proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, které dne 25. 1. 2003 doplnil a které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného se soudy činné dříve ve věci výrazněji nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu, resp. tím, zda byly vůbec naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Obviněný tvrdí, že k nákupu cenných papírů došlo ve dnech 5. až 9. 4. 1996 a teprve 3 týdny poté došlo k ukončení jeho pracovního poměru dohodou podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, tedy z důvodu nadbytečnosti zaměstnance, a nikoli ve vztahu ke zmíněnému nákupu akcií, ačkoli o něm zaměstnavatel věděl. Jak dále obviněný dovozuje, závěr soudů nižších stupňů, že jeho pracovní poměr byl ukončen výpovědí, vyplývá z nesprávného hodnocení důkazů.
Za zásadní nepochopení soudů činných dříve ve věci potom obviněný J. K. považuje skutečnost, že se zabývaly skončením jeho pracovního poměru ve společnosti F., ačkoli tento subjekt neuskutečnil posuzovaný nákup cenných papírů, neboť ho provedl přímo I. f. B. Smlouvy o koupi cenných papírů tedy obviněný uzavřel – podle svého vyjádření – z titulu výkonu funkce člena představenstva zmíněného fondu. Z tohoto důvodu obviněný nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, podle něhož uzavřením smluv o koupi akcií došlo k porušení mandátní smlouvy. Obviněný má za to, že mandátní smlouva se vztahovala na podmínky obchodování, které za I. f. B. prováděla společnost F., avšak zde uvedené omezující klauzule nelze vztáhnout na nákupy cenných papírů, které provedl I. f. B. sám. Podle obviněného závěr soudů nižších stupňů, že obviněný uskutečnil nákup cenných papírů jako zástupce společnosti F., vyplývá z nesprávného hodnocení důkazů.
Obviněný J. K. následně ve své dovolací argumentaci zpochybňuje znalecký posudek z oboru ekonomiky, protože podle jeho názoru znalec měl k dispozici údaje o ekonomické situaci společností, jejichž akcie byly nakoupeny, jen z období po uskutečnění nákupu, tedy údaje, které obviněnému nebyly známy, tudíž by měly být vypracovány nové posudky. Obviněný měl totiž podle svého vyjádření k dispozici hospodářské a účetní výsledky zmíněných společností za rok 1994, na jejichž základě si nechal vypracovat posudky, a poté rozhodl o uskutečnění koupě akcií. Jak dále obviněný namítl, uvedené vypracované posudky předložil soudům obou stupňů, které se však s nimi nevypořádaly. Obviněný se dále neztotožňuje s tvrzením odvolacího soudu, podle něhož údajně předpoklad uvedení cenných papírů na veřejný trh vzniká až povolením k veřejnému obchodování. Obviněný tvrdí, že tento předpoklad musí předcházet zmíněnému povolení, přičemž je přesvědčen o existenci takových předpokladů u všech jím nakoupených akcií. Obviněný rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu v otázce, zda mohl či nemohl nakupovat do majetku investičního fondu veřejně neobchodovatelné akcie. Podle obviněného ustanovení §17 odst. 6 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, umožňovalo takový postup za podmínky, pokud existoval předpoklad, že se akcie stanou veřejně obchodovatelnými. Výklad citovaného ustanovení zákona o investičních společnostech a investičních fondech provedený odvolacím soudem, podle kterého veřejná obchodovatelnost akcií v době nákupu musí být již věcí časově velmi blízkou a reálnou, obviněný shledává rozšiřujícím a nepřípustným. Jak navíc obviněný dodává, předpoklad veřejné obchodovatelnosti v posuzované věci byl splněn. Za obdobný nesprávný výklad obviněný označuje závěr odvolacího soudu, podle kterého je třeba stanovení limitů pro nákup veřejně obchodovatelných akcií od jednoho emitenta vztáhnout i na nákup akcií veřejně neobchodovatelných.
Obviněný J. K. dále tvrdí, že byl zkrácen na svých právech postupem odvolacího soudu, neboť tento soud odmítl provést výslech jím navrženého svědka Ing. Z. D.
Závěrem podaného dovolání obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k podanému dovolání obviněného J. K. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru nejsou námitky obviněného způsobilé zvrátit správnost právních závěrů o jeho vině tak, jak plynou z odůvodnění napadeného odsuzujícího rozsudku a jak odpovídají všem rozhodným skutkovým zjištěním opatřeným při plném respektu k závazným právním názorům Nejvyššího soudu ve smyslu jeho kasačního usnesení ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 474/2003. Státní zástupkyně má za to, že obviněný jednal při uzavírání smluv jak z pozice člena představenstva I. f. B., tak i v postavení zaměstnance makléřské společnosti F., proto byl povinen řídit se zněním předmětné mandátní smlouvy. Pokud jde o námitky obviněného týkající se zpochybnění stavu účetních podkladů, kterými disponoval znalec Ing. I. S., resp. pokud jde o výslech svědka navržený obviněným, státní zástupkyně je považuje za zásah do skutkového stavu věci. Ohledně námitky obviněného týkající se výkladu ustanovení §17 odst. 6 a §24 odst. 1 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, státní zástupkyně odkazuje na judikatorní názor plynoucí z citovaného dřívějšího usnesení Nejvyššího soudu. Státní zástupkyně tak dovozuje, že obviněný uzavíral posuzované obchody v rozporu se svými povinnostmi a bez seriózní informace o blízké a reálné perspektivě změny veřejné obchodovatelnosti kupovaných akcií. Následně pak státní zástupkyně považuje za nepochybné, že i škoda způsobená v této souvislosti je pokryta zaviněním obviněného v předepsané formě. Státní zástupkyně proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. K. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že soudy prvního a druhého stupně v posuzované věci již dříve rozhodly, a to mimo jiné Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 4 T 97/99, a Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 5 To 454/2002. Z podnětu dovolání obviněného J. K. Nejvyšší soud svým dřívějším usnesením v této věci ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 474/2003, zrušil citované rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně Nejvyšší soud konstatuje, že nyní projednávané dovolání obviněného je obsahově a argumentačně prakticky totožné s dovoláním podaným dříve dne 18. 3. 2003, o němž Nejvyšší soud už rozhodl zmíněným usnesením.
Obviněný J. K. především shodně jako v předchozím dovolání tvrdí, že jeho pracovní poměr ve společnosti F. zanikl dohodou, když závěr soudů nižších stupňů o jeho zániku považuje za výsledek nesprávného hodnocení důkazů. K tomu však Nejvyšší soud zdůrazňuje, že napadené usnesení odvolacího soudu se touto otázkou, která není zásadní pro posouzení věci, vůbec nezabývá. Jak se v podstatě ve shodě s tvrzením obviněného uvádí v rozsudku soudu prvního stupně, který byl dříve zrušen, obviněný obdržel dne 29. 3. 1996 výpověď z pracovního poměru, jenž sice měl skončit dne 30. 6. 1996, ale již dne 30. 4. 1996 zanikl dohodou. V této části dovolání tudíž obviněný nevytýká napadenému rozhodnutí v podstatě žádnou vadu, která by zakládala existenci uplatněného dovolacího důvodu.
Obviněný J. K. dále namítá, že svým výše popsaným jednáním nemohl porušit mandátní smlouvu uzavřenou mezi I. f. B. a společností F., která ho zavazovala k určitým povinnostem, neboť posuzované smlouvy o koupi cenných papírů uzavřel přímo I. f. B. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že podle skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů byl subjektem, který kupoval cenné papíry, I. f. B., jehož jménem jednal obviněný. Současně ovšem existovala mandátní smlouva (viz č. l. 63 trestního spisu) uzavřená mezi společností F. jako mandatářem a I. f. B. jako mandantem, na jejímž základě se společnost F. mimo jiné zavazovala zabezpečovat nákup cenných papírů [viz čl. I. odst. 1 písm. a) této smlouvy], dále umožňovala nakupovat cenné papíry neobchodované na finančním trhu pouze za předpokladu jejich obchodování na tomto trhu, avšak v zájmu ochrany akcionářů neměl být jejich podíl vyšší než 5 % celkové hodnoty majetku fondu [čl. III. odst. 1 písm. ca) této smlouvy], a současně byl mandatář povinen řádně pečovat o svěřený majetek mandanta [čl. III. odst. 1 písm. da) této smlouvy]. Obviněný přitom uzavíral kupní smlouvy jako člen představenstva I. f. B., ale zároveň byl v tomto okamžiku i zaměstnancem společnosti F., který znal obsah zmíněné mandátní smlouvy a byl také vázán touto smlouvou prostřednictvím svého zaměstnavatele. Jeho povinností tudíž bylo zabezpečovat nákup cenných papírů a řádně pečovat o svěřený majetek mandanta. Stanovení 5% podílu se sice vztahovalo na nákup cenných papírů mandatářem, tedy společností F., ale je nepochybné, že obviněný byl v zásadě povinen postupovat i podle citovaných ustanovení, pokud měl v úmyslu dostát povinnosti, aby řádně pečoval o majetek mandanta, neboť právě taková hranice (maximální podíl akcií neobchodovatelných na finančním trhu ve výši 5 % na celkové hodnotě majetku I. f. B.) byla stanovena jako podmínka řádné péče o majetek mandanta. Jestliže přitom obviněný zabezpečoval nákup cenných papírů, konkrétně akcií společnosti P. b., a. s., v rozsahu představujícím 17,2 % majetku fondu, takže více než trojnásobně překročil zmíněnou hranici, porušil své povinnosti vyplývající z mandátní smlouvy, resp. z jeho zaměstnaneckého poměru.
Obdobnou povinnost přitom stanovil i statut I. f. B., který v části I. odst. 3 stanovil, že hodnota veřejně obchodovatelných cenných papírů stejného emitenta nesmí tvořit více než 10 % majetku fondu (č. l. 57 trestního spisu). Toto ustanovení se sice výslovně vztahuje na cenné papíry veřejně obchodovatelné, avšak jak uvedly soudy nižších stupňů ve shodě s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v předchozím usnesení ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 474/2003, pokud byl v rámci omezení rizika stanoven jako nejvyšší přípustný limit týkající se veřejně obchodovatelných (tj. kvalitnějších) cenných papírů stejného emitenta, a to ve výši 10 % majetku investičního fondu, tím spíše nemůže být přípustný vyšší limit pro cenné papíry veřejně neobchodovatelné (tj. méně kvalitní). Zmíněná námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná. Navíc jde o stejnou námitku, s níž se vypořádal Nejvyšší soud již ve svém citovaném rozhodnutí o dřívějším dovolání obviněného, na které v podrobnostech odkazuje.
Obviněný J. K. v rámci své dovolací argumentace dále zpochybňuje znalecký posudek z oboru ekonomiky podaný ve věci a vytýká i nedostatečně provedené dokazování, když se soudy nižších stupňů údajně jednak nevypořádaly se znaleckými posudky, které předložila obhajoba, a dále nebyl proveden výslech svědka navrženého obviněným.
K tomu ovšem Nejvyšší soud opětovně, neboť tak již rovněž učinil ve usnesení ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 474/2003, zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (odlišné, neúplné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám provádět či opakovat tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný J. K. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů nebo ze svých výhrad proti odmítnutí návrhu na doplnění řízení navrhovanými důkazy, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. K. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, případně dále rozvedeno v jeho odůvodnění. Podle nich obviněný ve vymezenou dobu uzavřel jako člen představenstva I. f. B. a zaměstnanec společnosti F. smlouvy o nákupu veřejně neobchodovatelných cenných papírů konkretizované ve výroku o vině, čímž porušil své povinnosti stanovené smluvně či zákonem, a současně tak způsobil I. f. B. škodu ve výši 89 164 720 Kč. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají existence nebo správnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
V rámci poslední skupiny svých námitek se obviněný J. K. neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, pokud jde o výklad či existenci předpokladu, že se veřejně neobchodovatelné akcie stanou veřejně obchodovatelnými, a nesouhlasí se závěrem o porušení ustanovení §17 odst. 6 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů, resp. o překročení limitu nákupu akcií od jednoho emitenta ve smyslu §24 odst. 1 téhož zákona.
Podle rozhodných skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, obviněný J. K., když uzavíral smlouvy o nákupu akcií popsané ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, nemohl z dostupných informací předpokládat, že se tyto akcie stanou v blízké budoucnosti veřejně obchodovatelnými (což se nestalo vůbec), a současně musel být srozuměn s tím, že akcie nemají žádnou tržní hodnotu.
Jak je zřejmé ze závěrů Nejvyššího soudu obsažených ve shora citovaném usnesení ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 474/2003, podle §17 odst. 6 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů, mohl být majetek investičního fondu uložen i v akciích, které dosud nebyly obchodovatelné na finančním trhu, pokud ovšem u nich bylo možné předpokládat, že budou přijaty k obchodování na tomto trhu. Takový předpoklad je přitom nutné vykládat jako věc časově velmi blízkou a reálnou, nikoli jako pouhou hypotetickou možnost, že se tak stane. Pokud tudíž soudy nižších stupňů zjistily, že neexistoval reálný předpoklad veřejné obchodovatelnosti akcií nakoupených obviněným a současně že obviněný ani nemohl mít důvody k takovému předpokladu, nelze jednání obviněného právně kvalifikovat jinak než jako porušení citovaného ustanovení §17 odst. 6 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů.
Pokud jde o výklad ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého nebylo přípustné, aby hodnota veřejně obchodovatelných cenných papírů stejného emitenta tvořila více než 10 % majetku investičního fondu, Nejvyšší soud opět odkazuje především na své dříve vydané usnesení, kde se již dostatečně zabýval stejnou námitkou obviněného. Stručně lze proto jen zopakovat výše zmíněný názor, podle něhož za situace, pokud byl v rámci omezení rizika stanoven jako nejvyšší přípustný limit stran veřejně obchodovatelných (tj. kvalitnějších) cenných papírů stejného emitenta podíl dosahující maximálně 10 % majetku investičního fondu, tím spíše nemůže být přípustný vyšší limit pro cenné papíry veřejně neobchodovatelné (tj. méně kvalitní). Soudy nižších stupňů proto postupovaly správně, jestliže vztáhly zákonem stanovený limit i na množství veřejně neobchodovatelných akcií, jak ostatně vyplývá z již dříve učiněného závazného právního názoru Nejvyššího soudu. I poslední část námitek obviněného J. K. je tudíž nutné posoudit jako námitky zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že obviněný J. K. se posuzovaným skutkem dopustil trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jak správně rozhodl Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí, neboť obviněný naplnil všechny zákonem stanovené znaky jeho skutkové podstaty. Podané dovolání je proto zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc, jak již bylo konstatováno, obviněný v nyní podaném dovolání uplatnil z větší části právě ty námitky, které Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými již v rozhodnutí o dřívějším dovolání obviněného. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y