ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.422.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 422/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2006 o dovolání obviněného P. N. , v M. , trvale bytem L. , A. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2005, sp. zn. 4 To 736/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 1 T 168/94, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 168/94, byl obviněný P. N. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák., pod body 2) a 3) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., které spáchal tím, že
1. dne 4. 6. 1992 v 02.00 hod. společně s již zemřelým M. P. převzali od neznámé osoby v L. osobní automobil tov. zn. Š. 136L F. SPZ LTE 58-80, který je majetkem soukromé firmy Ch. a T. L. a téhož dne vozidlo převezli přes hraniční přechod do polského města W. , kde ho zanechali,
2. dne 30. 6. 1992 kolem 01.00 hod. již zemřelý M. P. v M. , ul. J. V. před bl. 702 za přítomnosti obviněného M. J. vnikli shodným klíčem, který získal obviněný P. N. , do osobního automobilu tov. zn. Š. F. , který je majetkem Ing. P. B. a vozidlo odvezli do polského města W. v úmyslu ho prodat osobě, se kterou domluvil obchod obviněný N. což se jim nepodařilo, proto vozidlo odstavili na neznámém místě a tím na majetku P. B. způsobili škodu ve výši 93.540,- Kč,
3. dne 18. 7. 1992 kolem 04.00 hod. společně s již zemřelým M. P. a obviněným M. J. v L., ul. Č. na parkovišti po předchozí přípravě a domluvě po zhotovení shodného klíče odcizili osobní automobil tov. zn. Š. F. v hodnotě 81.140,- Kč ke škodě K. P. a s tímto vozem odjeli na hraniční přechod H. v úmyslu ho prodat v P. , což se však nepodařilo, neboť obviněný J. byl na přechodu s vozidlem zadržen.
Za tyto trestné činy byl obviněný P. N. odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím k §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací projednal ve veřejném zasedání dne 10. 10. 2005 odvolání obviněného P. N. , podané proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Mostě, a rozhodl rozsudkem ze dne 10. 10. 2005, sp. zn. 4 To 736/2004, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil jednáním popsaným pod body 2. a 3. výroku napadeného rozsudku, obviněného P. N. odsoudil podle §247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §257 odst. 1 písm. c) a §223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. pak zastavil trestní stíhání obviněného P. N. pro skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1), neboť obviněný je podle článku Ia účasten amnestie prezidenta republiky z 3. 2. 1998. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2005, sp. zn. 4 To 736/2004, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 168/94, podal obviněný P. N. prostřednictvím svého obhájce F. B. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a posléze uvedl, že dovolací důvod spatřuje podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nesprávném právním posouzení skutků a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný se domnívá, že dokazování skutkového stavu trpí důkazní nouzí, neboť je doprovázeno zásadními procesními nedostatky, které mají přímou souvislost s negativní hodnotou jednotlivých důkazů. Současně zdůraznil nepřípustně dlouho trvající soudní řízení a s tím spojenou absenci provedení výslechů spoluobviněných před soudem a působení policie na svědky a způsob vyšetřování. V tomto směru dovolatel soudům obou stupňů vytkl, že při svých závěrech se opíraly pouze o výpověď svědka J., který ovšem byl pod nátlakem policie a pak vzal svou výpověď zpět, protože na něm byla policií vynucena. Proto je nezbytné provést výslech svědka J. u soudu, protože jedině tak je soud schopen utvořit si vlastní ničím a nikým neovlivněný názor na věc. Soud takto však neučinil a tímto byla porušena nezastupitelná procesní zásada práva na ústní projednání, což je však pro posouzení této věci trestněprávně nepřijatelné. Jedná se totiž o jediný důkaz, o který obžaloba a následně i soud opírají prokázání skutkového děje, protože všechny ostatní důkazy, přímo či nepřímo dokládající, že pravdu má dovolatel, když uvádí jiný průběh skutkového děje, soud ignoroval. To, že jednotlivá drobná chování účastníků mohou vzbuzovat určité pochybnosti a dohady, nelze vyloučit, ale není možno na nich stavět prokázání skutkového děje, které by ve výsledku mohlo být charakterizováno „nade vší pochybnost“, jak to ukládá zákon. Zásada ústnosti byla porušena i tím, že byť z objektivního důvodu nebyl vyslechnut před soudem obviněný P. , neboť i jeho výpověď v této věci velmi důležitá by mohla mít vliv na rozhodnutí soudu, a to zejména s ohledem na to, že sám P. od samého počátku tvrdil, stejně jako dovolatel, že se žádné trestné činnosti nedopustil. Dále obviněný poukázal na výpovědi některých svědků ohledně nátlaku na jejich osobu ze strany policie, týkajícího se jejich výpovědí v této věci, když z jednání policie byla zřejmá snaha zapojit obviněného P. N. za každou cenu do předmětné trestné činnosti. Soud měl tyto nepřípustné metody zásahu policie přinejmenším vzít v úvahu a přihlédnout k nim z hlediska uplatnění principu „in dubio pro reo“. Obviněný dále namítl, že má za to, že shora uvedené okolnosti byly zapříčiněny zejména nepřípustně dlouho trvajícím soudním řízením, kdy obžaloba byla podána dne 23. 2. 1994 a věc skončila až rozsudkem odvolacího soudu ze dne 10. 10. 2005. S přihlédnutím k tomu pak bylo obviněnému upřeno právo na přiměřený proces, kdy ustálená judikatura mezinárodního soudního dvora říká, že trestní řízení před soudem, které trvá déle než 6 let narušuje práva obviněného na obhajobu a spravedlivý proces za podmínky, že obviněný nebyl příčinou tohoto zdržení. A podle dovolatele je jisté, že on příčinou zdržení tohoto procesu rozhodně nebyl. Navíc poukázal na to, že se nechtěl skrývat za osoby, které nebyly u soudu přítomny, naopak trpělivě čekal, zda se orgánům činným v trestním řízení podaří zajistit přítomnost spoluobviněného P. u soudního líčení, u soudu pak při vědomí nemožnosti přítomnosti obou spoluobviněných vypověděl totéž, co již mnohokrát předtím a nesnažil se získat nepřítomností ostatních pro sebe nějaké výhody. Obviněný P. N. tak pouze žádal, aby odvolací soud rozhodl striktně podle zákona na základě všech skutečně zjištěných nepochybných důkazů s přihlédnutím ke značně složité procesně právní situaci a aby soud připustil, že v této věci nelze rozhodnout, že se nade vší pochybnost dopustil předmětné trestné činnosti, a proto ho podle zásady in dubio pro reo zprostil obžaloby ve všech jejích bodech.
V závěru dovolání obviněný s ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2005, sp. zn. 4 To 736/2004, zrušil a aby ve věci sám ve smyslu shora uvedeném rozhodl ve prospěch dovolatele.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného P. N. , se k němu vyjádřil v tom smyslu, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku pouze polemizuje se skutkovým stavem, tak jak byl nejdříve zjištěn soudem nalézacím a posléze verifikován soudem odvolacím. Dále v rámci jím namítnutého dovolacího důvodu namítá porušení procesních předpisů a v neposlední řadě fakticky dovozuje porušení zásad zakotvených v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když uvádí, že žádal odvolací soud, aby tento rozhodl striktně podle zákona na základě všech skutečně zjištěných nepochybných důkazů s přihlédnutím ke značně složité procesně právní situaci a aby soud připustil, že v této věci nelze rozhodnout, že se nade vší pochybnost dopustil předmětné trestné činnosti, a aby odvolací soud podle zásady in dubio pro reo ho zprostil obžaloby ve všech jejích bodech. Podle mínění státního zástupce je tedy zřejmé, že dovolatel v rámci jím uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřípustně zpochybňuje důkazy shromážděné v předmětné trestní věci, dále polemizuje se zjištěným skutkovým stavem a konečně napadá způsob, kterým soudy obou stupňů hodnotily shromážděné důkazy, což je v rozporu s hmotně právním charakterem uplatňovaného dovolacího důvodu. Taktéž nelze shledat v této trestní věci existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci. Dovolatel tak napadenému rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, a proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu. Současně vyslovil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i v případě rozhodnutí jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265b odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což ovšem obviněný ve svém dovolání právě požaduje.
Jen pro úplnost k tomu Nejvyšší soud dodává, že pokud obviněný namítá, že prokázání jeho jednání popsaného v bodech 2. a 3. výroku o vině soudy obou stupňů založily pouze na výpovědi spoluobviněného M. J. , který byl vyslechnut pouze v přípravném řízení, a navíc vypovídal ze začátku pod nátlakem policie, a později svou výpověď vzal zpět právě s odkazem na tento nepřípustný nátlak, pak Nejvyšší soud z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zjistil poněkud odlišnou důkazní situaci. Soud první instance ve svém rozhodnutí uvedl, že kromě spoluobviněného M. J. k věci vyslechl zejména svědky Ing. arch. P. B. , K. P. , M. K. , K. S. , J. H. , L. H. , E. S. a Š. (srov. č. l. 552 p. v. až 555, 565, 589 p. v. až 590, 599 p. v. až 600 spisu), a dále vycházel ještě i ze znaleckého posudku a z listinných důkazů. K výpovědi M. J. nalézací soud upřesnil, že vycházel z jeho výpovědi, učiněné bezprostředně po zadržení a také se podrobně zabýval možným ovlivněním jeho výpovědi nátlakem ze strany policistů. Především v tomto směru zdůraznil, že policisté, provádějící zatčení obviněného M. J. , byli vyslechnuti jako svědci a takové jednání popřeli, přičemž z jejich výpovědi vyplynulo, že J. uváděl fakta, která jim v té době ani nebyla známa, a proto je při výslechu nemohl uvést nikdo jiný než právě on. Obviněný M. J. také policistům řekl o pouzdru s pilníky, o kterém oni sami nevěděli. Podrobně se pak soud prvního stupně zabýval hodnocením obsahu jeho výpovědi, kterou konfrontoval se všemi ve věci provedenými důkazy (str. 3 až 5 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud v návaznosti na závěry odvolacího soudu považuje toto hodnocení důkazů soudem prvního stupně za logické a správné a plně se s ním ztotožňuje. Navíc je třeba dodat, že spoluobviněný M. J. sám vypovídá pouze o počátku jednání obviněného. Následující fáze jím popisované činnosti pak potvrzují již i další v rozsudku soudu prvního stupně uvedení svědci, kteří se s ním v zásadních bodech shodují, jakož i ostatní provedené důkazy, a proto je skutkový děj dostatečně objasněn.
K námitce obviněného ohledně nepřiměřeně dlouhé doby trvání trestního řízení považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že jednak nelze pochybení tohoto charakteru namítat pod uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak i přes výše uvedené nelze opomenout, že jak nalézací tak i odvolací soud v odůvodnění výroku o trestu výslovně konstatovaly, že délka trestního řízení byla nepřiměřená, a proto byla zohledněna jako významná při rozhodování o trestních následcích, jimiž je třeba na obviněného ke splnění účelu trestu působit, soudy v této souvislosti také dostatečně vyjádřily vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem i s ohledem na délku trestního řízení a zejména na shora zmíněné průtahy zaviněné orgány činnými v trestním řízení. Nejvyšší soud v tomto směru však dále podotýká, že z přiloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že ke značné délce řízení přispěl svým dílem i sám dovolatel, a to především s ohledem na délku jeho tvrzené pracovní neschopnosti a následné vyjádření jeho ošetřující lékařky, že úraz obviněného rozhodně nebrání jeho účasti na jednání před soudem. Z tohoto hlediska je zejména relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva týkající se možností nápravy při zjištěné nepřiměřené délce řízení tím, že vnitrostátní soudy samotné přihlédnou k nepřiměřené délce trestního řízení při ukládání trestu. Toto zmírnění musí být měřitelné a výslovné (viz zejména rozsudek ve věci Eckle proti SRN ze dne 15. července 1982, §66; srov. i rozsudek věci Beck proti Norsku ze dne 26. června 2001, zejména §§27-9). S ohledem na to, že obviněnému P. N. byl uložen podmíněný trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby s nejkratší možnou zkušební dobou, byly zjištěné průtahy zaviněné orgány činnými v trestním řízení v takto vyměřeném trestu dostatečně zohledněny, neboť jinak by přicházel s ohledem na povahu a okolnosti případu, zejména dva odcizené automobily, popsaný způsob jejich odcizení a výši škody a z toho vyplývající stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v úvahu trest podstatně přísnější, a to okolo poloviny trestní sazby vymezené v rozmezí šest měsíců až tři léta odnětí svobody.
Z uvedených závěrů obou soudů, které i Nejvyšší soud považuje za správné a náležitě zdůvodněné, je zřejmé, že tyto soudy posoudily výpovědi obviněného M. J. odlišným způsobem než dovolatel, navíc se při svých závěrech opíraly i o jiné důkazy nezanedbatelné relevance, přičemž jednání kladené obviněnému P. N. za vinu mu bylo jednoznačně prokázáno. V této souvislosti považuje dovolací soud za nutné znovu zdůraznit, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného P. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.