ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.439.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 439/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. května 2006 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které podala v neprospěch obviněného Ing. M. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 3 To 78/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 11/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 3 To 78/2005.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Na obviněného Ing. M. B. byla dne 13. 1. 2003 podána obžaloba pro pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb., který měl podle obžaloby spáchat tím, že jako předseda představenstva společnosti V. t. Ch., a. s., se sídlem v K. V., nyní se sídlem v H. – N. H., okr. R., ve zdaňovacím období za měsíce duben a květen roku 1997, v úmyslu dosáhnout neoprávněné výplaty nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, podal ve dnech 26. 5. a 24. 6. 1997 u F. ú. v K. V. daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za daňový subjekt společnost V. t. Ch., a. s., se sídlem v K. V., T. G. M., nyní se sídlem v H. – N. H., okr. R., v němž v rozporu s ustanovením §35 zákona č. 288/1992 Sb. (správně má být zákona č. 588/1992 Sb.), o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, vykázal plnění záležející v zakoupení hmotného a nehmotného investičního majetku, nemovitostí a nabytí majetkových práv a jiných práv od společností V. t. Ch., a. s., D. T. Ch., s. r. o., D. H. t. Ch., a V. t. – E. Ch., s. r. o., v ceně 2,35 miliardy Kč a tomuto plnění odpovídající daň z přidané hodnoty na vstupu, a takto neoprávněně uplatnil nárok na výplatu nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v částce nejméně 508.349.611,- Kč celkem, který však místně příslušným správcem daně, F. ú. v K. V., nebyl daňovému subjektu poukázán.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 34 T 1/2003, byl obviněný Ing. M. B. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro uvedený skutek, kterým měl spáchat pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 3 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb. Odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podané v neprospěch obviněného proti tomuto rozsudku bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 3 To 132/2003, podle §256 tr. ř. zamítnuto. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z provedených důkazů vyplývá, že skutek uvedený v obžalobě se stal, avšak pro absenci subjektivní stránky trestného činu bylo nutno obviněného zprostit obžaloby. S tímto právním názorem se ztotožnil i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V dovolání namítla, že se nelze ztotožnit se závěrem soudů obou stupňů, že pro absenci subjektivní stránky trestného činu nejsou naplněny všechny znaky pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb. Podle nejvyšší státní zástupkyně oba soudy správně posoudily skutkový stav a v celém rozsahu se ztotožnily s argumentací státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, že veškerá smluvní ujednání mezi společnostmi V. t. Ch., a. s., D. T. Ch., s. r. o., D. H. t. Ch., s. r. o., a V. t. – E. Ch., s. r. o., na jedné straně a společností V. t. Ch., a. s., na straně druhé, označená jako kupní smlouvy, jsou převodem majetku v takovém rozsahu, že jediným adekvátním dovoleným smluvním institutem byl od počátku typ smlouvy o prodeji podniku. Všechny tyto smlouvy jsou podle názoru nejvyšší státní zástupkyně neplatnými kupními smlouvami, neboť jejich uzavřením byl obcházen zákon, ve svých důsledcích byli jimi poškozováni věřitelé a společnosti V. t. Ch., a. s., byla poskytnuta nepřiměřená výhoda.
Nejvyšší státní zástupkyně vyslovila přesvědčení, že jednáním obviněného jako předsedy představenstva a vrchního ředitele společnosti V. t. Ch., a. s., byla naplněna subjektivní stránka pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb. Zásadní pochybení soudů obou stupňů spatřovala v tom, že soudy nesprávně posoudily zjištěný skutkový stav ve vzájemné podmíněnosti s požadavkem na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, a to ve vztahu k zásadám poctivého obchodního styku a k základní zásadě daňového řízení, podle níž se v daňovém řízení bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně bez ohledu na to, zda je skutečný stav zastřen stavem formálně právním. Pro posouzení subjektivní stránky skutkové podstaty pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. k 148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb., bylo podle nejvyšší státní zástupkyně podstatné, zda obviněný jako řídící pracovník mohl posoudit, zda vzájemně podmíněné akty, které za společnost V. t. Ch., a. s., činil, jsou poctivé v obchodním styku, a pokud nikoliv, zda nepoctivost či nemorálnost v obchodních vztazích nenaráží na hranici nedovoleného jednání z hlediska norem trestního práva.
Dále v dovolání uvedla, že obviněný jako předseda představenstva akciové společnosti a její vrchní ředitel musel vědět, že jeho jednáním dojde k enormnímu předlužení starých společností, následnému ekonomickému kolapsu a poškození věřitelů těchto společností, a byl srozuměn i s tím, že na úkor státu docílí nepřiměřeného a neoprávněného finančního plnění pro společnost, kterou řídil. Zdůraznila, že obviněný věděl, že skutečný stav nabytí majetku a pracovních sil ve společnosti V. t. Ch., a. s., je v rozporu s pravidly poctivého obchodu, a byl podle jejího názoru srozuměn s tím, že uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty je spojeno s neopodstatněným finančním plněním z prostředků státu. Podle jejího názoru existoval vnitřní, psychický vztah obviněného k porušení zájmu chráněného ustanovením §148 tr. zák., a proto obviněný měl být odsouzen za pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání nejvyšší státní zástupkyně usnesením ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 602/2004, tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 3 To 132/2003, i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 34 T 1/2003, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu. Vycházel z toho, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 34 T 1/2003, dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že se stal skutek popsaný v obžalobě. Ke stejnému závěru dospěl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který považoval skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně za správný, stejně tak jeho právní závěry. K otázce zavinění vrchní soud uvedl, že samotný akt podpisu kupních smluv obviněným, který měl osobní odpovědnost, a jeho následný postup v daňovém řízení nejsou dostatečným důvodem pro zjištění existence úmyslného zavinění ve vztahu k trestnému činu podle §148 tr. zák. Z provedených důkazů podle něj nelze beze všech pochybností dovodit záměr nebo alespoň srozumění obviněného s možností porušení nebo ohrožení zájmu chráněného v ustanovení §148 tr. zák. Podle vrchního soudu bylo možno dovodit pouze důvodné podezření z toho, že obviněný byl seznámen s pravou podstatou věci a s důsledky, které nastanou nebo se předpokládaly, přičemž jednoznačná byla jen skutečnost, že obviněný podepisoval kupní smlouvy s cílem získat výrobní kapacity pro zahájení nové výroby a majetek oproštěný od závazků. Odvolací soud poukázal též na to, že nebylo prokázáno, že by se obviněný jakýmkoliv způsobem podílel na přípravě převodu majetku tzv. starých společností do nové společnosti, ani že by byl přítomen jednání o těchto otázkách a možnostech dalšího postupu. Podle názoru Vrchního soudu v Praze byla daňová přiznání, která obviněný podepsal, zpracována pověřenou osobou na základě údajů týkajících se daně z přidané hodnoty na přijatých fakturách a nebylo podle něj pochyb o uskutečněném zdanitelném plnění a úmyslu použít nabytý majetek pro svá zdanitelná plnění ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Z výše uvedeného názoru podle Nejvyššího soudu vyplynulo, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že se stal skutek uvedený v obžalobě. Tím soud prvního stupně vyjádřil i to, že obviněný jednal úmyslně, a to ,,v úmyslu dosáhnout neoprávněné výplaty nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty,‘‘ čímž naplnil znaky subjektivní stránky pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb. Při takovém popisu skutku Nejvyšší soud považoval tuto kvalifikaci skutku za správnou. Nejvyšší soud připomenul, že správně se jedná o pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997. Soudy obou stupňů v označení uvedeného trestného činu nesprávně uváděly slovo ,,povinné‘‘ (dávky) a nadbytečně zmiňovaly, že šlo o trestný čin ,,ve znění zákona č. 152/1995 Sb.,‘‘ přestože tímto zákonem nebylo znění ustanovení §148 odst. 1, 3 tr. zák. nijak změněno. Ke změně tohoto ustanovení trestního zákona i označení trestného činu došlo až zákonem č. 253/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1998. Kupní smlouvy, které obviněný uzavřel, podle názoru soudu prvního stupně obcházejí zákon, neboť se objektivně jedná o stav, kdy měl být prodán celý podnik či jeho část potřebná k provozování výroby, ale nedošlo k tomu právě proto, aby nová společnost nebyla zatížena závazky tzv. starých společností. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že šlo o neplatné kupní smlouvy. Obviněný po uzavření kupních smluv požádal v termínu podle zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, o vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Vzhledem k okolnostem uzavření kupních smluv i záměru, který byl jimi sledován, je zřejmé, že obviněný v době podání těchto daňových přiznání si musel být vědom toho, že jde o smlouvy neplatné, které obcházejí zákon, neboť jejich obsahem byl prodej podniku.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 602/2004, shledal, že je naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vycházel přitom ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, které učinily závěr, že se žalovaný skutek stal. Na základě těchto skutkových zjištění, která Nejvyšší soud v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže přezkoumávat (srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr.), přisvědčil dovolání v tom, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu. Nesprávné právní posouzení subjektivní stránky trestného činu namítala nejvyšší státní zástupkyně v dovolání.
Nejvyšší soud uvedl, že soud prvního stupně posuzoval subjektivní znaky trestného činu především ve vztahu k tomu, že se obviněný nepodílel na přípravě kupních smluv, že tyto smlouvy podepisoval v dobré víře a že jako laik v oboru práva byl přesvědčen o právní bezvadnosti těchto právních úkonů.
V posuzování soudu prvního stupně se však neodrazily skutečnosti, které jsou podstatné pro existenci zavinění obviněného v době činu, a to, zda obviněný, který měl údajně dlouholeté zkušenosti s řízením hospodářských podniků, v době, kdy podával žádosti o vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, věděl, o jaké kupní smlouvy se jednalo. Obviněný, který v přípravném řízení nevypovídal, se vyjádřil ke sdělení obvinění mimo jiné tak, že celá jeho profesní kariéra byla vedena v duchu respektování všech platných zákonů, vyhlášek a dalších předpisů a díky tomu a podle jeho názoru v kombinaci s určitými manažerskými schopnostmi se pohybuje již druhé desetiletí na trhu práce s kreditem předního českého manažera a řídil řadu společností českého i nadnárodního významu. Tato okolnost zůstala bez jakéhokoliv posouzení soudem prvního stupně, který naopak vyzdvihoval to, že obviněný je laikem v oboru práva, a proto podepisoval kupní smlouvy v dobré víře, že tyto smlouvy jsou platné a právně bezvadné. Názor soudů, které ve věci rozhodovaly, dovedený ad absurdum, by vedl k tomu, že by ten, kdo nemá právnické vzdělání, nemohl řídit žádnou společnost, protože její fungování a činnost je upravena právním řádem. Obviněný však od počátku věděl, že jeho úkolem je revitalizace společnosti V. t. Ch., a. s., proto se také sešel dne 13. 4. 1997 s prezidentem společnosti C. H., a. s., P. L. v K. V., vypracoval tzv. byznys plán nové společnosti a již dne 14. 4. 1997 se stal generálním ředitelem společnosti V. t. Ch., a. s., přičemž obviněný sám prohlásil, že P. L. mu do vlastní restrukturalizace společnosti nemluvil a při zkušenostech obviněného ani nemohl mluvit.
Nejvyšší soud pak se zřetelem k povinnostem řádného hospodáře vyjádřil názor, že vzhledem k profesním zkušenostem a tvrzení obviněného o respektování platných zákonů je zcela nepředstavitelné, že by se jako předseda představenstva a generální ředitel společnosti V. t. Ch., a. s., a jediná osoba pověřená a oprávněná k podpisu předmětných smluv neseznámil před jejich podpisem s jejich obsahem a dále alespoň s obsahem záznamu o jednání ve V. t. D. Ch., a. s., konaném dne 2. 4. 1997 v Ch. i s přílohami, a to organizačním schématem seskupení Ch. ,,S‘‘ staré společnosti (příloha č. 1) i shrnutím problematických okruhů z diskuse s věřiteli ,,S‘‘ ze dne 2. 4. 1997 (příloha č. 2). Z posledně zmíněné přílohy vyplývá, že partnerem věřitelů ze starých dluhů zůstávají společnosti uvedené pod ,,S,‘‘ tedy tzv. staré a prodávající společnosti, a že proplacením směnek v době jejich splatnosti, tj. za 10 až 13 let získá ,,S‘‘ peněžní prostředky k úhradě závazků vůči zde přítomným věřitelům a že pohledávky staré společnosti ,,S‘‘ se nepřevádějí na novou společnost označenou ,,N.‘‘ Již z těchto dokumentů je nesporné, že záměrně nebyly převedeny na novou společnost závazky tzv. starých společností a že nová společnost nabyla jen majetek zcela bez závazků. Vzhledem k obsahu uvedeného záznamu ze dne 2. 4. 1997 i jeho příloh je zcela zřejmé, že účelem jednání dne 2. 4. 1997 bylo ,,obnovit chod podniku.‘‘ Kupními smlouvami, které obviněný podepsal, mělo dojít k převodu podniku, když prodávající společnosti pozbyly schopnost plnit funkci podniku, pozbyly způsobilost produkovat výrobky a služby a působit na trhu, což vedlo v krátké době k prohlášení konkursů na jejich zbývající a již jen nepatrný majetek. Obviněný přitom jako statutární orgán akceptoval obsah smluv, a to jak rozsah převáděného majetku, tak kupní ceny, takže je zcela nerozhodná argumentace soudu prvního stupně, že se obviněný nepodílel na přípravě smluv. Názor, že statutární orgán nenese žádnou odpovědnost podpisem kupních smluv, na jejichž přípravě se nepodílel, je právně neudržitelný. Dále je z provedených důkazů zřejmé, že obviněný přijal na základě těchto smluv plnění, jehož cena zjevně neodpovídala skutečné ceně převáděných hodnot z tzv. starých společností.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože soudy obou stupňů nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu, pro který byl obviněný stíhán. V závěru odůvodnění Nejvyšší soud zmínil, že Krajský soud v Plzni, pokud nezjistí další okolnosti, z nichž by vyplývalo, že obviněný nenaplnil subjektivní stránku uvedeného trestného činu, musí vycházet ze svých původních skutkových i právních závěrů, jimiž vyslovil, že se skutek stal tak, jak byl popsán v tzv. skutkové větě rozsudku, přičemž takto zjištěný a popsaný skutek naplňuje znaky pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997. Upozornil přitom Krajský soud v Plzni, že je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí, aniž by mu nařídil, že je povinen provést ve věci další úkony a doplnit dokazování.
Proti tomuto usnesení podal obviněný Ing. M. B. ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Krajský soud v Plzni rozhodl ve věci poté rozsudkem ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 34 T 11/2004 (34 T 1/2003), tak, že podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obviněného Ing. M. B. obžaloby pro skutek, že jako předseda představenstva, a. s., V. t. – Ch., se sídlem v K. V., nyní se sídlem v H. – N. H., okr. R., ve zdaňovacím období za měsíce duben a květen roku 1997, v úmyslu dosáhnout neoprávněně výplaty nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (DPH), podal ve dnech 26. května a 24. června 1997 u F. ú. v K. V. daňové přiznání k DPH za daňový subjekt a. s. V. t. Ch. se sídlem v K. V., T. G. M., nyní se sídlem v H.-N. H., okr. R., v němž v rozporu s ustanovením §35 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, vykázal plnění záležející v zakoupení hmotného a nehmotného investičního majetku, nemovitostí a nabytí majetkových a jiných práv od společností V. Ch., a. s., D. T. Ch., s. r. o., D. H. t. Ch., s. r. o., a V – E. Ch., s. r. o., v ceně 2,35 miliardy Kč a tomuto plnění odpovídající daň z přidané hodnoty na vstupu a takto neoprávněně uplatnil nárok na výplatu nadměrného odpočtu v částce nejméně 508.349.611,- Kč celkem, který však místně příslušným správcem daně, F. ú. v K. V., nebyl daňovému subjektu poukázán, čímž měl spáchat pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 k §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb.
Odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podané proti tomuto rozsudku v neprospěch obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 3 To 78/2005.
Nejvyšší státní zástupkyně podala podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného Ing. M. B. dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 3 To 78/2005, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 34 T 11/2004, dříve sp. zn. 34 T 1/2003, jímž byl obviněný Ing. M. B. zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. pro skutek, kterým měl podle obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze spáchat pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §8 odst. 1 k §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, neboť podle názoru nejvyšší státní zástupkyně napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 3 To 78/2005, v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 34 T 11/2004, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř., §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.].
Nejvyšší státní zástupkyně odůvodnila dovolání tím, že soud prvního stupně vydal rozsudek, kterým byl obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. přesto, že byl podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 602/2004. Poukázala na to, že Nejvyšší soud v něm zaujal stanovisko, že posouzení subjektivní stránky trestného činu bylo nesprávné a že podle učiněných skutkových zjištění byla naplněna subjektivní stránka pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997. Tento právní názor však soud prvního stupně nerespektoval, resp. v odůvodnění svého rozsudku jej odmítl s tím, že se nejedná o právní názor, a proto jím není vázán. Krajský soud v Plzni spatřoval podle ní těžiště názoru Nejvyššího soudu v tom, že je mu pouze vytýkán nesoulad mezi popisem žalovaného skutku a právní kvalifikací, a pokud nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu a nebyla uvedena v popisu skutku, skutek se podle soudu prvního stupně nestal tak, jak bylo žalováno. Ve skutečnosti však Nejvyšší soud vytýkal nesprávnost právního posouzení skutku a nesprávné posouzení subjektivní stránky trestného činu.
Nejvyšší státní zástupkyně zdůraznila, že soud prvního stupně v dalším odůvodnění rozsudku pouze opakoval úvahy o hodnocení důkazů, které učinil již ve svém předchozím rozsudku ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 34 T 1/2003, a v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 602/2004, poukazoval na to, že důkazy prokazující subjektivní stránku trestného činu ve věci nebyly opatřeny ani provedeny, když obviněný k věci nevypovídal. Soud prvního stupně odůvodnil rozsudek převážně tak, jako by mělo jít o zprošťující rozsudek, který se opírá o důvod zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., který však nebyl vyhlášen.
Nejvyšší státní zástupkyně dále namítla, že soud prvního stupně svůj rozsudek ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 34 T 11/2004, kterým zprostil obviněného obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., neopřel o jedinou skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že by odpadla nějaká skutková okolnost mající vliv na totožnost skutku a která by ji narušila do té míry, že by byly důvodné pochybnosti o tom, že se skutek stal. Soud prvního stupně přitom setrval na svých právních závěrech, že subjektivní stránka žalovaného trestného činu není dána, a uzavřel toto zjištění tím, že měla-li být podle požadavku Nejvyššího soudu součástí popisu skutku, pak se skutek nemohl stát. Přitom pominul skutečnost, že subjektivní stránka trestného činu, resp. forma zavinění, je složkou individualizující skutek, ale změna v tomto směru nemá vliv na zachování totožnosti skutku. Přestože ve všech skutkových okolnostech v dosavadním průběhu trestního řízení (při plné shodě jednání a následku) zůstala totožnost skutku nedotčena, soud prvního stupně dospěl k závěru, že se skutek nestal, resp. že to nebylo prokázáno.
Soud prvního stupně podle ní nejenže rozhodl za stejných podmínek a při totožné důkazní situaci naprosto odlišně od předchozího zprošťujícího rozsudku vyhlášeného dne 7. 8. 2003, sp. zn. 34 T 1/2003, ale zejména nerespektoval závaznost právního názoru Nejvyššího soudu, který byl vysloven a vydán v souladu se zákonem a jehož závaznost se opírá o ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.
Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně tento naprosto nepřijatelný stav pro soudní praxi a důvěru v autoritu Nejvyššího soudu potvrdil i Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 3 To 78/2005. Odvolací soud navíc ve svém rozhodnutí zaměnil důvod zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. za důvod zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., když v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že nedošlo k žádným změnám ve skutkových zjištěních a připustil, že podkladem pro důvod zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. má být jen změna náhledu na popis skutku, od kterého se mají odvíjet závěry o jeho existenci či neexistenci (tedy nikoliv od skutkových zjištění, jak by bylo namístě uvažovat).
Nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že soudy obou stupňů rozhodly o věci způsobem, který odporuje zákonu. Vyloučily přitom existenci skutku s odůvodněním, že je zpochybněna v důsledku změny části popisu skutku. Taková změna však v žádném případě nemá vliv na zachování totožnosti skutku a úvahy soudů obou stupňů jsou nesprávné. Rovněž forma zavinění nemá vliv na totožnost skutku, nýbrž výhradně na jeho právní kvalifikaci. Nejvyšší státní zástupkyně také poukázala na to, že soud prvního stupně v osobě stejného předsedy senátu a jednoho člena senátu a odvolací soud dokonce ve stejném složení celého senátu zpočátku posuzovaly totožnost skutku správně, v dalším průběhu trestního stíhání obviněného však tyto soudy zcela změnily posouzení totožnosti skutku.
Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že v trestní věci obviněného je zachována totožnost skutku, že dosavadní dokazování plně potvrdilo z hlediska průběhu skutkového děje jednání i následek, resp. jeho hrozbu, a tedy objektivní stránku trestného činu, tak jak jsou popsány v obžalobě. Žádná ze skutkových okolností, ať už se jedná o uzavření smluv a podání daňových přiznání obviněným, jakož i tím provedený pokus vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, nebyla podle názoru nejvyšší státní zástupkyně v dosavadním řízení žádným způsobem a v žádném směru zpochybněna. Aktivita obviněného je prokázána jeho vlastnoručními podpisy na kupních smlouvách a skutečnost, že byl uplatněn daňový odpočet, je zřejmá a jednoznačně prokázaná dalšími listinami pořízenými v daňovém řízení, takže je zcela vyloučena jakákoliv pochybnost o tom, zda se skutek stal, jak se uskutečnil a zda se stalo to, co tvoří jeho podstatu.
Nejvyšší státní zástupkyně uzavřela, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu se závazným právním názorem vyjádřeným ve zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu, které potvrdilo závěr o totožnosti skutku, jeho podstatných skutkových okolnostech, a tedy o tom, že se skutek stal. Nejvyšší soud v něm podle jejího názoru zcela jasně deklaroval, že subjektivní stránka trestného činu je naplněna, a že žalovanou trestnou činnost je za daného důkazního stavu možno naprosto důvodně klást obviněnému za vinu. Opakovaně zdůraznila, že důkazní stav nedoznal po rozhodnutí Nejvyššího soudu o předchozím dovolání nejvyšší státní zástupkyně ani v navazujícím řízení před soudy obou stupňů žádných změn. Protože soudy obou stupňů přes závazný právní názor Nejvyššího soudu setrvaly na nesprávném právním posouzení skutku, je podle nejvyšší státní zástupkyně dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 3 To 78/2005, jakož i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 34 T 11/2004, a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud podle §25 tr. ř. přikázal věc k projednání jinému soudu, a aby dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný se vyjádřil prostřednictvím obhájce k dovolání tak, že zjištění skutkového stavu věci a hodnocení důkazů je úkolem nalézacích soudů a že fakticky nelze cokoli hodnotit z hlediska hmotněprávního, neboť pak by byl hodnocen jiný skutek. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e), eventuelně písm. f) tr. ř., případně, aby dovolání bylo zamítnuto podle §265j tr. ř., a nesouhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou v zákonem stanovené lhůtě u soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, a že dovolání splňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud neodmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu vyslovil ve svém usnesení ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, že právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.), nýbrž i sám dovolací soud, tj. kterýkoliv další senát dovolacího soudu (bez ohledu na to, zda v mezidobí došlo či nedošlo ke změnám v jeho složení), pokud se tato věc znovu stane předmětem řízení o dovolání.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Toto ustanovení trestního řádu tedy přímo ukládá (tj. příslušné ustanovení zákona ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky) vázanost právním názorem Nejvyššího soudu pro soud (orgán činný v trestním řízení) nižšího stupně, kterému byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí; ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je tedy oním zákonem, kterým je soud vázán ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Pro úplnost lze dodat, že obdobné ustanovení obsahuje též např. §264 odst. 1 tr. ř. a §149 odst. 6 tr. ř. Jedná se také o zákonné provedení ústavního principu soudcovské nezávislosti ( srov. čl. 81 Ústavy České republiky – Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy). Respektování těchto ustanovení není ovšem jen otázkou akceptace právního názoru obsaženého v rozhodnutí instančně nadřízeného soudu, nýbrž jde především o otázku prosazení principu zákonnnosti v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Právním názorem se rozumí stanovisko Nejvyššího soudu k otázkám výkladu a aplikace norem hmotného a procesního práva, které Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozhodnutí.
Na problematiku nerespektování závazného právního názoru je třeba nahlížet také z pohledu ústavního pořádku předvídatelnosti aplikace práva a právní jistoty. Ve vztahu k tomuto požadavku je potřebné zmínit nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01 (publikovaný pod č. 35, sv. 25 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že „nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu znamená porušení principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavněprávní intenzity“. Z odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu vyplývá, že podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Z tohoto práva mimo jiné vyplývá povinnost obecných soudů důsledně respektovat procesní předpisy upravující řízení před nimi.
Ve vztahu k posuzované věci to znamená, že pouze při respektování procesních předpisů, kterými je v případě obviněného Ing. M. B. také ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. vyjadřující vázanost soudů nižších stupňů právním názorem Nejvyššího soudu, je možno rozhodovací činnost soudů považovat za transparentní a předvídatelnou a současně i respektující základní požadavek právního státu, že státní moc (vykonávanou též obecnými soudy) lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Závěr, že soud, kterému byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem dovolacího soudu, platí jen tehdy, jestliže po případném doplnění dokazování nedojde k takové změně skutkových okolností, pro které závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem ztrácí částečně nebo úplně svůj skutkový podklad (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004). Usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu je vázán každý senát uvedeného kolegia Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud po přezkoumání podle §265i odst. 3 tr. ř. zjistil, že v předmětné trestní věci nedošlo ke změně skutkového podkladu rozhodnutí a že soudy nižších stupňů nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně v odůvodnění zprošťujícího rozsudku uvedl, že si je vědom výtek uvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se úmyslného zavinění trestného činu, ,,že však tyto výtky souvisí s hodnocením důkazů a nejedná se tedy o závazný právní názor, kterým by soud prvního stupně byl při hodnocení důkazů vázán“. Dále uvedl, že „z provedených důkazů plyne, že skutek popsaný v obžalobě se stal, nikoli však, že se stal přesně tak, jak je popsáno v obžalobě, stal se z pohledu zachování totožnosti skutku“ (č. l. 2243 spisu). Nakonec učinil závěr, ,,že nebylo prokázáno, že by (obžalovaný) jednal v úmyslu, byť eventuálním, zkrátit daň, a proto v návaznosti na závazný právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu krajský soud uzavřel, že skutek se nestal přesně tak, jak byl popsán ve výrokové části obžaloby, a obžalovaného podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby“ (č. l. 2245 spisu).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací výslovně připustil, „že obsah odůvodnění napadeného rozsudku je přiléhavější pro zprošťující důvod podle §226 písm. b) tr. ř. Nicméně pokud krajský soud uvedl jako zprošťující důvod §226 písm. a) tr. ř., nestalo se tak podle něj jistě na základě zásadních změn ve skutkových zjištěních, ale jako důsledek změny v náhledu na otázku popisu skutku a z toho vyplývající závěry o jeho existenci či neexistenci.‘‘ Dále uvedl, že ,, pokud krajský soud ani v novém řízení po zrušení rozhodnutí ve věci neshledal důvod pro konstatování, že se obžalovaný žalovaného jednání dopustil v úmyslu dosáhnout neoprávněné výplaty nadměrného odpočtu DPH, byl nucen konstatovat jak absenci subjektivní stránky, tak současně absenci náležitosti dotvářející skutková zjištění. Proto rozhodnutí podle §226 písm. a) tr. ř. za této situace nepovažuje za rozhodnutí vydané v rozporu se zákonem“ (č. l. 2271 spisu).
Již z těchto závěrů odvolacího soudu je zřejmé, že nepostupoval v souladu s ustanovením §254 odst. 1 tr. ř., §258 odst. 1 písm. a), b) a d) tr. ř. Jestliže by totiž odvolací soud přezkoumal v souladu se zákonem podle §254 odst. 1 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně, tj. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozsudku, proti nimž podal státní zástupce odvolání, i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, nemohl by dospět k závěru, že odvolání není důvodné, a na základě tohoto závěru zamítnout podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zcela zřejmé, že se vůbec nevypořádal s námitkami, které státní zástupce vrchního státního zastupitelství uplatnil v odvolání podaném v neprospěch obviněného proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší státní zástupkyně v dovolání správně poukázala na to, že soud zaměnil důvody zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. a §226 písm. a) tr. ř. Jak již bylo shora zmíněno, odvolací soud považoval za přiléhavější obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně důvod zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. předpokládá, že se skutkový děj, který tvoří základ obžaloby, alespoň zčásti skutečně stal, ale skutek, pro který je obviněný stíhán, nenaplňuje všechny objektivní i subjektivní znaky žádné skutkové podstaty trestného činu. Naproti tomu podle §226 písm. a) tr. ř. soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran, nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán.
Tento důvod se uplatní, když soud po vyčerpání všech dosažitelných důkazů opatřených a provedených za součinnosti stran a na základě výsledků provedeného dokazování nemůže spolehlivě (bez rozumných a důvodných pochybností) uzavřít, že se vůbec stal skutek uvedený v žalobním návrhu, který je předmětem rozhodování v hlavním líčení, tedy že se neuskutečnilo to, co se uvádí v popisu skutku. Zproštění obžaloby podle tohoto ustanovení trestního řádu je na místě jak v případě, pokud se prokáže, že se skutek nestal, tak i v případě, jestliže po úplném a správném provedení dokazování (§2 odst. 5 tr. ř.) a po správném zhodnocení všech dostupných důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) zůstanou důvodné pochybnosti o tom, zda se skutek opravdu stal (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl, 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, s. 1753). Pro použití tohoto zprošťujícího důvodu není nutné, aby se nestalo vůbec nic z toho, co uvádí žalobní návrh a popis skutku. Postačí, že se nestalo to, co tvoří podstatu skutku (srov. č. 37/1989-II. Sb. rozh. tr.), ovšem při respektování zásad pro hodnocení totožnosti skutku.
Jestliže se obviněný dopustil jednání popsaného v obžalobě, stal se skutek, pro který je stíhán, a není možno obžalovaného zprostit obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. Skutečnost, že nebyly naplněny další znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu – následek a úmyslné zavinění – je důvodem pro zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. (skutek, pro který je obviněný stíhán, není trestným činem). Důvod zproštění obžaloby musí být ve zprošťujícím rozsudku výslovně uveden, přičemž zprošťující rozsudek týkající se téhož skutku se může opírat jen o jeden z důvodů uvedených v §226 písm. a) až e) tr. ř., protože tyto důvody se vzájemně vylučují.
Odvolací soud tak v rozporu s ustanovením §256 tr. ř. zamítl důvodné odvolání státního zástupce, přestože sám v odůvodnění napadeného usnesení „připouští“, že obviněný měl být zproštěn obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. Tím současně vyslovil, že se žalovaný skutek stal, neboť jinak by aplikace tohoto důvodu zproštění obžaloby nepřicházela v úvahu. Odvolací soud na druhé straně odůvodnil, proč nepovažuje zprošťující rozsudek soudu prvního stupně za rozhodnutí vydané v rozporu se zákonem. Takový postup je zcela v rozporu se zákonnými pravidly upravujícími rozhodování odvolacího soudu, zejména ustanoveními §254 odst. 1, §256 a §258 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud také uvedl, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně splňuje požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Tím vyjádřil, že považuje za správné závěry obsažené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tedy že nebylo prokázáno, že by obviněný jednal s vědomím, že porušuje či obchází zákon. Nebylo podle něj prokázáno, že by obžalovaný jednal v úmyslu, byť eventuálním, zkrátit daň, a proto prý v návaznosti na závazný právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 602/2004, podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby. Nejvyšší soud shora vyložil, že takové odůvodnění zprošťujícího rozsudku opírající se o zprošťující důvod podle §226 písm. a) tr. ř. zcela jasně a bez pochybností odpovídá závěru, že se žalovaný skutek stal, že však podle názoru soudu prvního stupně není trestným činem [§226 písm. b) tr. ř.].
Odůvodnění:rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o důvod zproštění obžaloby, vůbec neodpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Soud prvního stupně totiž „uzavřel, že skutek se nestal přesně tak, jak byl popsán ve výrokové části obžaloby a obžalovaného podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby“. Z takového odůvodnění není vůbec zřejmé, jak se tedy skutek stal, jakými úvahami se soud prvního stupně řídil při hodnocení důkazů, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny (§125 odst. 1 tr. ř.). Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že se skutek nestal přesně tak, jak je popsán v obžalobě, současně tím vyslovil, že se skutek stal, ovšem s nějakou, soudem blíže neurčenou změnou. Pokud by respektoval zákon i uznávanou judikaturu, nemohl by rozhodnout tak, že se skutek nestal, a nepřicházelo by proto v žádném případě vydání zprošťujícího rozsudku podle §226 písm. a) tr. ř.. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je převážně zaměřeno, kromě polemiky se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, na odůvodnění absence subjektivní stránky trestného činu a ve skutečnosti je jeho obsahem odůvodnění zprošťujícího výroku podle §226 písm. b) tr. ř., který však rozsudkem vysloven nebyl.
Nejvyšší soud je povinen podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumat kromě zákonnosti a odůvodněnosti výroků napadeného rozhodnutí i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání zjistil, že po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 602/2004, Krajský soud v Plzni věc projednal v hlavním líčení konaném ve dnech 14. a 15. 6. 2005, při němž vyhlásil zprošťující rozsudek. Z obsahu protokolu o hlavním líčení (č. l. 2202 až 2215 spisu) Nejvyšší soud zjistil, že skutkový podklad pro rozhodnutí se nezměnil, a přesto Krajský soud v Plzni rozhodl znovu zprošťujícím rozsudkem, přičemž obviněného Ing. M. B. zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., tj. z důvodu, který je ze zákona pro obviněného příznivější než důvod zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky vyslovil ve svém usnesení ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 602/2004, závazný právní názor, pokud jde o naplnění subjektivní stránky žalovaného trestného činu. Vycházel přitom ze skutkových zjištění soudů obou stupňů a vyložil, proč shledal dovolání nejvyšší státní zástupkyně důvodným. Dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože soudy obou stupňů nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu, pro který byl obviněný stíhán. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu je nezměnitelné a z hlediska ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. to znamená, že ani v případě, že se věc znovu stane předmětem projednání a rozhodnutí v dovolacím řízení, toto rozhodnutí nelze změnit (nelze změnit v něm vyjádřený právní názor), pokud se nezměnily skutkové okolnosti věci, popřípadě pokud nedošlo ke změně samotné právní úpravy.
Opravný prostředek (ať už řádný nebo mimořádný) podaný znovu v téže věci nepředstavuje žádný z možných průlomů do principu nezměnitelnosti existujícího pravomocného soudního rozhodnutí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nepodléhá žádnému dalšímu přezkumu ze strany Nejvyššího soudu, resp. některého z jeho senátů. Žádný další senát Nejvyššího soudu (ať už senát stejný nebo senát složený z jiných soudců) na základě nového dovolání proti rozhodnutí ve věci samé (§265a odst. 1, 2 tr. ř.), které bylo vydáno v téže věci nižšími soudy poté, co dřívější rozhodnutí bylo Nejvyšším soudem v dovolacím řízení zrušeno a věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, není oprávněn přezkoumávat předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž již byl ve věci zaujat závazný právní názor. Opačný postup by ve skutečnosti znamenal nepřípustnou revizi vlastního rozhodnutí Nejvyšším soudem.
Už vůbec nelze připustit přezkum tohoto rozhodnutí ze strany orgánu, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, či dokonce závěr z jeho strany, že závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem není nutno respektovat, jak se to stalo v posuzované věci (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004). Soud prvního stupně, ačkoliv byl upozorněn na povinnost respektovat závazný právní názor Nejvyššího soudu podle §265s odst. 1 tr. ř., tento právní názor nerespektoval s tím, že nejde o závazný právní názor, protože výtky pokud jde o úmyslné zavinění, podle něj souvisejí s hodnocením důkazů.
Soudům činným v této věci je třeba připomenout konstantní a známou judikaturu, podle níž závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4 a §5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). Je nepochybné, že závěr soudu či jiného orgánu činného v trestním řízení o tom, zda se stíhaný skutek stal či nikoli, je závěrem skutkovým, který musí mít oporu ve výsledcích provedeného dokazování, jímž je skutkový stav zjišťován. Krajský soud v Plzni i Vrchní soud v Praze při nezměněném skutkovém zjištění rozhodly zcela v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu ohledně subjektivní stránky žalovaného trestného činu, a to dokonce tak, že obviněného zprostily obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., když dospěly k závěru, že se skutek nestal.
Nesprávné právní posouzení skutku je naprosto zřejmé z odůvodnění zprošťujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu, protože obviněný byl zproštěn obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. ř., tedy, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán. Zprošťující výrok je však odůvodněn tak, že odpovídá důvodu zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., který spočívá v tom, že skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. Toho si byl bezpochyby vědom i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. č.l. 2271 spisu).
Po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 602/2004, nedošlo v dalším řízení v trestní věci obviněného Ing. M. B. k žádné změně skutkového stavu, a proto zůstává pro Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně i pro Vrchní soud v Praze jako soud odvolací stále závazný a platný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený ve zmíněném rozhodnutí, který se týká subjektivní stránky trestného činu, pro který je obviněný stíhán. Tímto právním názorem je vázán také Nejvyšší soud z důvodů, které jsou podrobně vyloženy na str. 9 až 11 tohoto usnesení, na něž Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje. Při nerespektování tohoto závazného právního názoru (§265s odst. 1 tr. ř.) jsou následná rozhodnutí soudů obou stupňů zatížena vadou nesprávného právního posouzení skutku a je pro dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyšší státní zástupkyně důvodným, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 3 To 78/2005, a podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací znovu projedná odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, které podal v neprospěch obviněného Ing. M. B. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 34 T 11/2004, a po jeho projednání o odvolání znovu rozhodne. Je přitom vázán obsahem odvolání, resp. vytýkanými vadami (viz odvolání státního zástupce podané do protokolu o hlavním líčení před Krajským soudem v Plzni dne 15. 6. 2005 na č.l. 2215 spisu, odůvodnění odvolání učiněné prostřednictvím faxového podání na č.l. 2248 až 2253 spisu a písemné odůvodnění odvolání na č.l. 2256 až 2261 spisu).
Nejvyšší soud důrazně připomíná Vrchnímu soudu v Praze jeho zákonnou povinnost respektovat ustanovení §265s odst. 1 tr. ř., podle něhož je orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. To znamená, že při novém projednání a rozhodnutí věci musí vycházet z právního názoru, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí.
O dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, pro jehož konání byly splněny zákonné podmínky podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo zřejmé, že vadu napadeného rozhodnutí nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek