ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.455.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 455/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. dubna 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. L. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 6 To 482/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 114/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 3 T 114/2004, byl obviněný M. L. uznán vinným trestnými činy pokusu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. (v bodě 1. výroku o vině rozsudku) a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. (v bodě 2. výroku o vině rozsudku). Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené JUDr. M. F. škodu ve výši 7.200,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená JUDr. M. F. odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný M. L. proti všem jeho výrokům a poškozená JUDr. M. F. proti výroku o náhradě škody. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 6 To 482/2005, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině trestným činem pokusu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. pod bodem 1. výroku o vině napadeného rozsudku a dále ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody.
Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem pokusu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že dne 6. 4. 2004 v době kolem 00:20 hodin v P., ul. M. z H., v bytě poškozené JUDr. M. F., když ležel vedle ní na posteli, náhle se otočil, skočil na ni, obrátil ji na záda, chytil ji za ruce, které ji držel, začal ji nadávat a bít polštářem po hlavě a obličeji a poté i otevřenou dlaní a pěstí po spáncích a po chvíli celý útok opakoval tak, že jí klekl na břicho, chytil ji jednou rukou obě její ruce a druhou ji bil střídavě po hlavě a po vrchní části těla a těmito útoky jí způsobil úrazovou perforaci – proděravění ušního bubínku vpravo a pohmoždění měkkých tkání s krevní podlitinou na pravém spánku, když v tomto případě opakovaného tupého násilí na hlavu zde existovala reálná hrozba postižení mozku a subdurálního krvácení.
Trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. (bod 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) obviněný spáchal tím, že dne 6. 4. 2004 v době kolem 00:20 hod. v P., ul. M. z H., v bytě poškozené JUDr. M. F., poté co ji fyzicky napadl a poškozená se zvedla, chtěla se obléci a věc oznámit na policii, v chodbě bytu na ni skočil, uchopil ji tak, že se nemohla hýbat a odvlekl ji zpět do ložnice s tím, že nikam nepůjde a zde ji začal opětovně bít.
Za trestný čin pokusu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. a za trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozené JUDr. M. F., škodu ve výši 7.200,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená JUDr. M. F. odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání poškozené JUDr. M. F. zamítnuto.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 6 To 482/2005, podal obviněný M. L. prostřednictvím své obhájkyně dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) o. s. ř. /správně má být: ,,§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.‘‘/. Obviněný v něm namítl, že poškozené nezpůsobil těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák., protože u ní nedošlo k vážné poruše zdraví nebo vážnému onemocnění. Poškozená utrpěla podle něj pouze nezávažnou a zhojitelnou újmu na zdraví, kterou nebylo možno hodnotit ani jako oslabení funkce smyslového orgánu, protože nedošlo k oslabení jeho funkce podstatným způsobem. Podle obviněného musí dojít k těžké újmě fakticky a nepostačuje, že zdraví poškozené bylo těžkou újmou pouze ohroženo. Obviněný namítl, že podle lékařské zprávy nedošlo u poškozené k žádné neurologické komplikaci nebo jiným obtížím. Odmítl závěr soudu o tom, že opakované, tupé násilí na hlavu, které mohlo vyvolat reálnou hrozbu postižení mozku a subdurálního krvácení, naplňuje znak těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. Obviněný se domnívá, že u poškozené nedošlo k těžké újmě na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák., a proto jeho jednání nemohlo být posouzeno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák.
Obviněný dále namítl, že nenaplnil subjektivní stránku pokusu tohoto trestného činu, protože údajně nechtěl a ani nebyl srozuměn s tím, že by svým jednáním mohl poškozené způsobit těžkou újmu na zdraví. Uvedl, že k proděravění ušního bubínku stačí jediný silný náraz a pokud by poškozenou udeřil vícekrát, jak tvrdila a jak je uvedeno v popisu skutku v rozsudku odvolacího soudu, tak by jí vzhledem ke své tělesné konstituci zcela jistě poškodil zdraví v daleko větším rozsahu.
Soudům také vytkl, že se dostatečně nevypořádaly s materiální stránkou trestných činů, která podle něj nebyla naplněna, protože zejména u skutku posouzeného jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. se jednalo o čistě partnerský konflikt dvou osob ovlivněných alkoholem. Soudy údajně nevzaly v úvahu všechny okolnosti skutku, když přímou pohnutkou jednání obviněného byla agresivní reakce poškozené na výtky ohledně její partnerské nevěry. Soudy obou stupňů podle obviněného pochybily, když jej uznaly vinným trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 2 tr. zák., protože poškozená údajně tvrdila, že z bytu nechtěla odejít.
Obviněný dále namítl, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo,“ když jeho výpověď posoudily jako nevěrohodnou, zatímco výpovědi poškozené a svědků, kteří jsou s ní v příbuzenském poměru, posoudil jako věrohodné. Tím, že soudy odmítly jeho návrhy na dokazování podle něj také porušily zásadu rovnosti zbraní, zásadu spravedlivého procesu a materiální pravdy.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k o. s. ř. (správně má být: „tr. ř.“) zrušil napadené rozhodnutí a podle §265l o. s. ř. (správně: ,,tr. ř.“) přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a to v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v dovolání, které podal prostřednictvím své obhájkyně JUDr. L. P., Ph.D., uvedl, že dovolání podává proti všem výrokům napadeného rozsudku z důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) o. s. ř. a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil, a aby podle §265l o. s. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Dovolání má obligatorní obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř. s výjimkou toho, že obviněný dovolání opírá o občanský soudní řád, ačkoliv dovolání je kromě občanského soudního řízení mimořádným opravným prostředkem také v trestním řízení. Nejvyšší soud připomíná, že institut dovolání je upraven v hlavě sedmnácté trestního řádu v ustanoveních §265a až §265s tr. ř. a byl zařazen do trestního řádu jeho novelizací zák. č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002. Obsah dovolání v trestním řízení je upraven v §265f odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§59 odst. 3 tr. ř.) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá.
Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný v podání neuvedl výslovný odkaz na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř. a dovolání tak nesplňuje veškeré náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Podané dovolání je proto formálně vadné, nicméně vzhledem k tomu, že soud prvního stupně neprovedl řízení podle §265h odst. 1 tr. ř. a nevyzval obviněného, aby odstranil tuto vadu ve lhůtě dvou týdnů, přestože na tuto okolnost byl Nejvyšším soudem upozorněn a vzhledem ke slovnímu vyjádření důvodu dovolání (srov. „dovolací důvod spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a napadené rozhodnutí vychází z nesprávného posouzení věci a nesprávné aplikace hmotného práva“), a tedy věcné jednoznačnosti dovolací námitky, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nelze v dané věci striktně postupovat podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. a odmítnout dovolání pro nesplnění náležitostí jeho obsahu, ale že z obsahu jednotlivých námitek dovolání lze dovodit, že obviněný uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/2003). S poukazem na tento dovolací důvod nelze totiž přezkoumávat a posuzovat správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost povedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/2003).
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného ohledně hodnocení svědeckých výpovědí, úplnosti provedeného dokazování a zpochybňování správnosti skutkových zjištění jsou námitkami skutkovými, které nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod není naplněn ani námitkami obviněného, že soudy porušily zásady ,,in dubio pro reo“, rovnosti zbraní, materiální pravdy a zásadu spravedlivého procesu.
K výhradě obviněného, že nezpůsobil těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák., protože nedošlo k vážné poruše zdraví nebo vážnému onemocnění, Nejvyšší soud podotýká, že obviněný byl uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Pokus je obecnou formou trestného činu, který však nebyl dokonán, protože nenastal následek, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. Odvolací soud ve svém rozsudku dospěl k závěru, že obviněný svým jednání naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Ze skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu je totiž zřejmé, že jednání obviněného bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., když obviněný bil poškozenou střídavě po hlavě a po vrchní části těla a způsobil jí tak úrazovou perforaci – proděravění ušního bubínku vpravo a vyvolal u ní reálné nebezpečí postižení mozku a subdurálního krvácení. Pokud by nastaly tyto hrozící následky, poškozená by utrpěla těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. ř.
Obviněný dále namítl, že nechtěl a ani nebyl srozuměn s tím, že by svým jednáním mohl způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že z hlediska subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. postačuje, aby pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžkou újmu na zdraví, a byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat zejména z intenzity a způsobu útoku, z toho, proti které části těla útok směřoval atd. V popisu skutku je uvedeno, že obviněný využil své fyzické převahy nad poškozenou, znemožnil jí se bránit či utéct, když jí sedl na břicho a držel jí obě ruce a opakovaně ji bil jak otevřenou dlaní tak pěstmi větší intenzitou z různých stran do hlavy, přičemž došlo k perforaci ušního bubínku a hrozily jí následky uvedené ve znaleckém posudku prof. MUDr. I. B., CSc. Ze skutkových zjištění tak vyplývá, že obviněný si musel být vědom toho, že svým jednáním může způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. Obviněný ve svých dovolacích námitkách týkajících se jeho úmyslu vychází z jiného skutkového děje, než je popsán ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, když naznačil, že poškozenou udeřil pouze jednou otevřenou dlaní. Zároveň však uvedl, že pokud by se skutkový děj stal tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, tak by způsobil poškozené větší následky na zdraví.
K výtce obviněného, že soudy neodůvodnily své závěry o materiální stránce trestných činů, Nejvyšší soud konstatuje, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, popř. malý (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O tento případ se však v dané věci nejedná. Pokud obviněný dovozuje absenci materiální stránky z toho, že se jednalo o partnerský konflikt dvou osob ovlivněných alkoholem, na jehož vzniku se podílela i poškozená, je třeba připomenout, že tyto okolnosti nesnižují nebezpečnost trestného činu pro společnost na nepatrný stupeň.
Obviněný také namítal údajné nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 2 tr. zák., protože poškozená prý tvrdila, že z bytu nechtěla odejít. Nejvyšší soud především upozorňuje, že obviněný byl uznán vinným pouze trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a nikoli trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 2 tr. zák. Proti obviněnému bylo sice zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. pro trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 2 tr. zák., ale obžaloba již byla podána pro trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a tímto trestným činem byl obviněný také uznán vinným. Námitka obviněného ohledně skutkové podstaty trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 2 tr. zák. je tak zcela nedůvodná. K výtce, která se vztahuje k trestnému činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud uvádí, že i tato námitka je skutkového charakteru, protože obviněný vychází z jiného skutkového děje než byl soudy zjištěn. Dovolací soud je však vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy nižších stupňů a nemůže je změnit.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, když část námitek je skutkové povahy a zbývající zmíněné právní námitky jsou nedůvodné. Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. z těchto důvodů dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek